Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Divadlo, které si nerozumí

    Mám dojem, že účastníci Mezinárodního divadelního festivalu DIVADLO Plzeň byli tentokrát z předvedeného programu poněkud nesví. Je vcelku normální, že někoho jedno představení nadchne a druhého naštve. Jenže se, odhaduji z kuloárních debat, zásadně proměnil poměr mezi ubývajícími libými a přibývajícími nelibými pocity při představeních. Nebylo kde jinde si ty frustrace vyříkat než cestou z jedné produkce na druhou. Diskuse o zhlédnutém nahradily besedy s tvůrci po představení, a možná správně, protože pokud si vzpomínám, při dřívějších oficiálních seminářích si stejně málokdo pálil prsty polemikou.

    Také jsem měl letos pocit, že chodím z jednoho divadla do druhého vlastně nezúčastněně pozorovat cizokrajné motýly napíchnuté na špendlík. A vzpomínal jsem na Milana Lukeše, také proto, že od jeho úmrtí uplynulo právě deset let, který viděl festival coby bránu do velkého divadelního světa, k tvůrcům, kteří v devadesátých letech formulovali divadlo jako prostor ke společenské diskusi a usilovně hledali novou jevištní estetiku, výrazové prostředky co nejvhodnější pro to, co chtěli vyjádřit. Festival tehdy českým divadelníkům objevoval Christopha Marthalera, Franka Castorfa, Eimuntase Nekrošiuse, Jurije Ljubimova a mnohé další, dlužno podotknout, že v duchovní gesci časopisu Svět a divadlo, jehož ústřední téma se s tím festivalovým shodovalo a bylo nadmíru užitečné – inspirovat a navazovat kontakty s nejprůbojnějšími evropskými divadly.

    Trpím pocity staromilce, který od divadla pořád ještě něco očekává, i když se to dnes možná nechce? Nebo jen už nejsem schopen pochopit, oč dnes divadlu prezentovanému na festivalu jde? Neumím číst jeho poetiku? Je to možné, proto nekritizuji, ptám se. Jistě se lze ptát členů dramaturgické rady festivalu, proč vybrali právě tyto, a ne jiné inscenace, stejně jako se lze ptát vedení festivalu, na jaké cíle vlastně míří. Ale mají festivaloví dramaturgové z čeho vybírat? Odhaduji, že se ony kdysi zásadní, řekněme nadnárodní, evropské tendence rozpadly do lokálních způsobů, jak reagovat na místní problémy a traumata. Když svezete jakoukoli množinu inscenací na jedno festivalové místo, vyjmete je z původního kontextu a přesunete do kontextu nového, vždycky se promění jejich výpověď, jejich „kvalita“, jejich smysl. Platilo to i v Lukešově době a mluvilo se o tom i tehdy hodně kriticky. Jenže tentokrát se svezené inscenace „zdrcly“ do podivné směsky, která snad některým pocuchala chuťové buňky, ale sotva koho zasytila. Zjednodušuji, vím, při pohledu z výšky jinak nelze.

    Ale dvě věci mi přece jenom vrtají hlavou. Proč se těžiště programu posouvá skoro výhradně do zemí Visegrádu? Proč slábne zájem o německy mluvené divadlo, jehož inspirativnost a provokativnost ukazují Pražský divadelní festival německého jazyka, Divadelní svět Brno a nakonec i Divadelní Flora v Olomouci? Proč tu není nic z Francie, Británie, Ruska, odjinud? Bylo by to moc drahé? Nebo jsou věci odtud už úplně nepřenositelné? Nebo jen nevíme, co se v těch zemích děje? Visegrádské země procházejí krizemi, které sice mají společného jmenovatele v postkomunistické společnosti, ale průběh a konkrétní reálie těch patálií jsou velmi různé. Už proto si asi tak úplně nerozumíme. Jenže i na jedno místo svezené tuzemské inscenace, o nichž se v průběhu roku dost nadšeně mluví, myslím, v novém kontextu trochu pohasly.

    A druhý červíček hlodá pochybnostmi: nakolik zůstává nosná představa festivalu jako vlastně odborného setkání s vyloučením veřejnosti, tedy běžných diváků. Představení komunikovala s hledištěm odborníků jen s velkými obtížemi, nepříjemné pro obě strany. Festival divadel, která nenašla svou dobu? Setkání specialistů, kteří marně hledají své vysněné divadlo?


    Komentáře k článku: Divadlo, které si nerozumí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,