Divadelní noviny > Zahraničí

Radu Afrim: Stačí tři zvuky a krásný obraz

Afrimovština – tak nazývají styl předního rumunského divadelního režiséra Radua Afrima (1968). Jeho inscenace se vyznačují silnou výtvarnou a zvukovou stránkou. Je známý odvážnými úpravami klasických her a vlastními adaptacemi řady současných prozaických textů. Do Plzně na festival Divadlo přivezl inscenaci Klid na motivy stejnojmenného románu Attily Bartise, kterou nastudoval s maďarským souborem divadla Târgu-Mureş. Hlavním hrdinou je spisovatel, který se stará o svoji matku, kdysi slavnou herečku.

Původně jste prý chtěl studovat výtvarné umění. Odtud asi pramení silná vizuální stránka vašich inscenací. Když pracujete na nějakém textu, stojí tedy u vás vizuální vjem na počátku?

Z obrazů, z vizuálních vjemů čerpám pro své inscenace především výchozí energii, určující naladění. Taky ze zvuků a při práci samozřejmě i z herců. Obrazy, zvuky a herci – to jsou tři hlavní zdroje mé práce.

Když jsem se začal věnovat divadlu, tedy více než před deseti lety, byly moje inscenace velmi vizuální. Moje první práce po ukončení školy vznikla na motivy hudby a performancí Laurie Anderson. Text byl pouze vizuální – hudba a zvuk. Slova se do mých produkcí dostala později, až když jsem začal spolupracovat se státními divadly. Teprve pak jsem pochopil, že musím do svých inscenací zakomponovat i text ve formě slov, vět a sdělovaných příběhů. Ve svých produkcích se nyní snažím zachovat rovnováhu mezi slovy a obrazy.

Ovšem svého vizuálního zaměření se zbavit nedokážu a myslím, že to tak zůstane. Pokaždé, když přijedu do nějakého cizího města, první, co udělám, je, že navštívím galerii výtvarného umění, kde strávím téměř celý den. Miluju obrazy a rád se procházím ulicemi. Dělal jsem to i tady v Plzni.

Když tedy uvažujete o nějaké hře nebo textu, vycházíte nejdřív z vizuální stránky, ne ze slova, významu?

Na počátku každé mé inscenace je obraz. Jediný obraz může v sobě zahrnovat ideu celého představení.

Spolupracuju s několika scénografy, ale vždycky mám už na začátku jasnou představu především o prostoru. Pokud tu představu nemám, ať už jde o klasickou hru, nebo současný text, pak nemohu začít svou práci, jsem zablokovaný.

Když třeba pracujete na Shakespearově Bouři, musíte vědět, kde se vaše inscenace bude odehrávat. Nemůže to být loď, ostrov nebo oceán, musí to být něco jiného, něco mnohem víc zřetelného, konceptuálního. A to musí mít režisér v hlavě, to nemůže nechat na scénografovi. Každopádně prvotní je pro mne vždy obraz, který má v sobě určitou vizuálně formulovanou myšlenku, která určí směr mé práce.

V případě inscenace Klid jsou ústředními obrazy voda a ostrov jako symboly opuštěných duší. Je to velmi silný příběh o komplikovaném vztahu mezi matkou a synem, o schopnosti milovat i přesto, že nám ten milovaný hodně ublížil.

Mezi matkou a synem je vždy silný vztah. Tady jde navíc o spisovatele, tedy o velmi komplikovanou lidskou bytost. O to víc je ten vztah složitější. Silná závislost, kterou k sobě obě postavy mají, je téma, které mě vždy zajímalo. Závislost může napáchat hodně zlého. Může to poškodit nebo narušit vaši osobnost, ale zároveň to může mít i terapeutický efekt.

Co vás na tomto tématu zajímá?

Rád pracuju s bipolárními pocity, které člověka rozrušují a sžírají. Pokud tomu tak není, nedochází k dramatickému konfliktu. Neustále přece žijeme s láskou i nenávistí. Myslím, že obojí máme v sobě zároveň. Bez toho nemůže existovat žádný vztah. Neustále milujeme a nenávidíme, nemůžeme tyto pocity prožívat odděleně. Ani nedokážu říct, který z nich je důležitější.

Jistě, každý by řekl, že je to láska. Ale podívejme se na naši společnost. Copak v ní můžeme jednat jenom ve jménu lásky? Byla by to dokonalá společnost, kdyby nám to umožňovala. My, kteří jsme zažili komunismus, dobře víme, pod jakým tlakem byla naše společnost, v jak složité situaci jsme žili. Všichni byli tím režimem ovlivněni. V Rumunsku i po sedmadvaceti letech od převratu jsou stále patrné silné stopy minulosti. V rodinách, v osobnostech lidí, v jejich mentalitě, v kultuře, všude je to vidět.

Někde jste prohlásil, že si vybíráte silné texty o slabých lidech. Zajímají vás tedy především křehcí, zranitelní hrdinové?

Přesně tak. V Rumunsku vyšla o mně kniha pod názvem Struktura křehkosti (The Fabric of Fragility). Myslím, že je to pro mě příznačné. Jde o přirozenou volbu. Když čtu kupříkladu nějaký současný text a najdu tam alespoň jednu křehkou postavu, začnu na něm pracovat. Moci a síle nerozumím. Proto jsem také neinscenoval ani jednu Shakespearovu hru, kde jsou králové. To prostě není pro mě, nejsem na to stavěný. Ve výčtu mých inscenací není ani jedna, která by pojednávala o moci, o mocných lidech. Nevím proč. Možná proto, že sám jsem takový. Jako bych ve svých inscenacích stavěl před sebe zrcadlo.

Jaký jste byl, když jste byl malý?

Odjakživa jsem bojoval za to, abych mohl říct svůj názor. Když jsem byl malý, bavilo mě režírovat skupinky dětí – většinou to byly samé holky – z našeho paneláku. Tím jsem si zkoušel roli toho, kdo může někoho jiného řídit. Ale ve skutečnosti jsem tím mocným a silným nikdy nebyl. Ani se mi to nelíbilo, netoužil jsem po tom. Nikdy jsem nechtěl být ředitelem nebo manažerem divadla.

Netoužíte po vlastním divadle, vlastním souboru?

V mém věku je běžné, že má režisér svůj vlastní soubor, ale mě víc baví měnit týmy, spolupracovat s různými herci. Pracoval jsem snad ve všech nejdůležitějších divadlech v Rumunsku a v dalších zemích, třeba v Německu nebo v Lucembursku. A doufám, že i v budoucnu přežiju bez té touhy být ředitelem, být mocným. Snad ve svém okolí najdu někoho, kdo mi s tou mocí pomůže.

Na rumunské divadelní scény přinášíte texty, které nikdy nebyly inscenovány. Když se pouštíte do klasických her, jako v případě Čechovových Tří sester, vždy je zcela přepracujete. Co vás musí na textu zajímat, abyste se rozhodl jej inscenovat?

Je pro mě těžké sáhnout po klasické hře, protože naše překlady do rumunštiny jsou dost zastaralé, nejsou moderní a dialogy tím pádem neznějí věrohodně. Proto raději texty předělávám, v podstatě režíruju nové dramatizace klasických textů. Zní to asi divně. Ale až když mě tato dramaturgická práce na textu začne bavit, rozhodnu se jej inscenovat. Když nejsem spokojený s výsledkem této své dramatizace, jdu od toho. Proto například neinscenuju Molièrovy hry. Je mi líto, že to musím říct.

A co současné hry?

U nich mě musí zaujmout prvních pět stránek, jinak se do nich nepustím. Čtu hodně dramat od současných autorů z celé Evropy, ať už ve francouzštině, nebo v angličtině, takže znám poměrně dobře současné evropské divadlo. Mohl bych se označit přímo za odborníka. Vlastně pracuji skoro nepřetržitě. A často je těžké si vybrat.

Inscenoval jste mimo jiné i Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství…

Právě tu hru jsem četl ve francouzštině. Je to velmi zvláštní, silná hra a zároveň vtipná. Při výběru textu musím samozřejmě také vědět, jakému publiku bude inscenace určena. Je proto pro mne důležité, pro jaké divadlo pracuju. U nás jsou velké rozdíly, diváci na severu a na jihu jsou úplně jiní. Transylvánie a Bukurešť se vůbec nedají porovnat. Ne, že bych měnil svůj vkus podle diváků, ale je důležité vědět, ke komu budu promlouvat, pro koho budu režírovat a proč.

Režíroval jste i dokumentární divadlo. Co vás na dokumentu v divadle zajímalo?

Vytvořil jsem inscenaci Soundtrack o staré hudbě z jižního Rumunska, kterou jsem léta poslouchal ve vesnicích kolem Dunaje. Ta práce byla pro mě velmi dojemná a současně důležitá. Dva měsíce jsme při jejích přípravách chodili po vesnicích a poslouchali příběhy místních lidí. Mnozí byli velmi rádi, že se s námi mohou o své písně a osudy podělit. Tak trochu doufali, že se tam přestěhujeme a třeba tam založíme rodiny, protože ty vesnice jsou téměř vylidněné. Ale jsou překrásné. Žijí tam multikulturní společenství. Turci, Lipované, Arméni, Řekové, Židé. Tamní hudba je velmi krásná a silná, ale bohužel v současnosti už ji skoro neuslyšíte. Postupně vymírá.

Právě hudba je – kromě vizuálních obrazů – důležitou součástí vašich inscenací.

Rozhodně. Na základě jednoho zvuku můžete postavit celou inscenaci. Stačí dva akordy, tři noty. Přísahám. Mám to ověřené, vyzkoušel jsem to. Když neustále opakujete tři noty, můžete vytvořit nádherné obrazy. Je to skvělé řešení pro určité situace, zvláštní scény. Když se vám podaří se do toho ponořit, nepotřebujete speciální efekty nebo nějaký umělý ráj. Stačí vám tři zvuky, krásný obraz a na tom vystavíte celé představení.

Znamená to, že i text je pro vás důležitý z hlediska spíše imaginativního než realistického?

Je to velmi důležité. Představení Klid, které jsme přivezli na festival, je v maďarštině, což není můj rodný jazyk. Ale protože pocházím z Transylvánie, vyrůstal jsem v prostředí, kde hodně mých sousedů bylo Maďarů. Trochu jsem se tedy maďarsky naučil, ale dnes si vyčítám, že jsem se toho nenaučil víc. V představení se hraje realisticky, ale můžete tu inscenaci vnímat i surreálně.

Rád si hraju s různými rytmy, s muzikálností. Nemám rád, když herec ukončí svoji repliku a teprve pak na ni naváže hudba. Hodně částí románu jsem převedl do písní. Mnoho erotických nebo poetických pasáží se zpívá. Ale nejde o klasické písně, které si můžete zazpívat cestou z představení. Ta hranice mezi slovy a hudbou by v podání herců měla být neznatelná. Diváci by ji neměli vnímat.

Stejně jako hranici mezi realitou a surreálnem…

A stejně jako mezi životem a smrtí, mezi viditelným a neviditelným světem. Pro mě je to totéž. I v životě. Aspoň to tak mám. Nedokážu mezi těmito kategoriemi dělat rozdíl. Zní to poněkud poeticky, ale už jsem ve věku, kdy můžu vnímat život tímto způsobem. Neznámé mě odjakživa přitahovalo. V mých scénografiích je vždy prostor pro něco, co se vymyká naší realitě. Vždycky říkám scénografovi: Vytvořil jsi skvělou scénu, která se pro hru výborně hodí. Teď mě ale zajímá, kde je ta druhá realita. Ukaž mi, kde je obzor. Umožni mi, abych se dostal pryč ze scény až na ten obzor. Ukaž mi přirozené světlo, i když tu máme reflektory. Vymysli ho.

Takto pracuju se svými scénografy. A myslím, že i diváci očekávají od divadla takovou cestu. Aby se dostali někam jinam, za scénu, ať už pomocí světla, zrcadla, zvláštního okna. Je to něco, čemu úplně nerozumíte, ale můžete to vnímat, cítit. V divadle je mnohem důležitější to, co vnímáte, než to, čemu rozumíte.

• Autor: Marina Feltlová
• Publikováno: 3. října 2017

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Radu Afrim: Stačí tři zvuky a krásný obraz

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ