Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy

    Zápisník nezmizelé (No. 5)

    Událost, která už podruhé zahýbala naší metropolí… A Pražané jí stále rozumějí! Don Giovanni po 230 letech – Mimořádná událost snoubící jeden z historických kulturních milníků Prahy, světové hlasy na jednom pódiu, národní hrdost a uvědomění i myšlenku maestra Plácida Dominga dovedenou k dokonalosti.

    Odpoledne 29. října 1787 si Praha zpívala árie z Figarovy svatby, která tehdejší evropské milovníky opery nadchla, a těšila se na večerní událost, premiéru Dona Giovannniho, kterého Wolfgang Amadeus Mozart napsal po necelém roce přímo pro naši metropoli a světovou premiéru ve Stavovském, tehdejším Nosticově divadle také dirigoval. Večer ovšem předčil veškerá očekávání a opera je dodnes chloubou našich kulturních dějin.

    Na počest výročí opery všech oper naplánoval Plácido Domingo dvojici mimořádných večerů. FOTO Facebook

    Mozartovi Pražané byli nadšeni i po téměř čtvrtině tisíciletí. Maestro Plácido Domingo coby dirigent a duchovní otec celého projektu totiž nasadil vysokou laťku. Na počest zmíněného výročí „pražské“ opery všech oper, jak ji pojmenoval spisovatel fantastických a hororových textů E. T. A. Hoffmann, naplánoval dvojici mimořádných večerů – 27. a 29. října 2017. Ke spolupráci přizval mladou pěveckou smetánku, mladé a vycházející operní hvězdy a současně z většiny někdejší vítěze jeho prestižní pěvecké soutěže Operalia. Domingo ji založil v roce 1993 s cílem objevovat pěvecké talenty. Každý rok se přihlásí zhruba 1 100 účastníků, ze kterých porota vybere čtyři desítky postupujících. Ti se pak mezi sebou utkají ve čtyřech kolech a výsledkem je jedenáct oceněných. Mezi ně patří např. tenorista José Cura, mezzosopranistka Joyce DiDonato, tenorista Rolando Villazón a sopranistky Olga Pereťaťko nebo Sonja Jončeva. Z této inscenace pak Operalií prošli barytonista Simone Alberghini (Don Giovanni), sopranistka Julia Novikova (Zerlina), sopranistka Irina Lungu (Donna Anna) a tenorista Dmitry Korchak (Don Ottavio).

    Hrálo se v dobových kulisách podle koncepce Václava Kašlíka z r. 1969, tedy v lóžích, které tvoří pokračování – nebo odraz – hlediště divadla FOTO Facebook

    Byli jsme svědky vzácně vyrovnaných výkonů na špičkové úrovni! Místo toho, abychom si v duchu říkali, že ten nebo ten vyniká nad průměr, těžko jsme hledali výkon, který by byl slabší. Všichni byli svěží, krásní, mladí, skvěle zpívali, přirozeně hráli. Radost pohledět i poslouchat!

    Ital Simone Alberghini perfektně vystihl povahu zhýralého bezohledného sobce i životního hráče. Navíc jako vysoký a štíhlý, tmavovlasý, charismatický muž opravdu vypadal jako vyhlášený svůdník. Jeho gesta byla rozhodná, sebejistá. Moc se mi líbilo, jak vygradoval svoje hazardování se životem v závěrečné scéně s Komturem, kde strach výstižně přetavil do sebejisté arogance. Jeho sytý baryton byl jasný a zněl výrazně do celého hlediště.

    Další z bravurních výkonů podala naše Kateřina Kněžíková jako Dona Elvira! Sebejistá, hlasově dokonalá, skvěle dokázala snoubit ženu rozzuřenou, podvedenou a plnou myšlenek na pomstu a zároveň ženu zraněnou, citlivou a stále milující, „ač zrazenou a opuštěnou, přece s ním mající soucit“. Půvabné bylo pozorovat v první řadě přímo za maestrem Domingem sedícího Adama Plachetku, proslulého představitele Dona Giovanniho. Musím se někdy Kateřiny zeptat, jaké to je zpívat pár metrů od manžela v roli diváka.

    Maestro Plácido Domingo vedl orchestr pražského Národního divadla jemně a přirozeně, přitom pevně. FOTO Facebook

    Irina Lungu jako Donna Anna a tenorista Dmitry Korchak v roli Dona Ottavia mi jako pár nesedli tolik jako Zerlina Julia Novikova a Masetto Jiří Brückler, ti tvořili na první pohled i poslech sourodou dvojici. Irina Lungu ovšem podala vynikající výkon. Její Donna Anna byla důstojná, bez známek patosu, přirozená a krásná. Julia Novikova se zase naprosto vžila do role naivní venkovanky a uchvátila nejen překrásně jasným dívčím sopránem, ale také mimikou obličeje a vrozenou hravostí.

    A pak tu máme Leporella. Rumunský basista Adrian Sâmpetrean si s rolí ne příliš statečného sluhy, který i přes vliv jeho hříšného pána přeci jen má ještě zbytky lidských hodnot, které tu a tam problesknou v jeho chování, opravdu pohrál. Hlasově byl znělý a šťavnatý, projevem přirozený. V roli Komtura, škoda, že ne příliš démonického, se představil brněnský rodák Jan Šťáva.

    Velké šance dostal díky tomuto projektu i další český pěvec. Když totiž Plácido Domingo letos v červnu vybíral tým pro uvedení Dona Giovanniho ve Stavovském divadle, zalíbil se mu výkon basbarytonisty Borise Prýgla. Do představení ho sice neobsadil, ale vyzval ho, aby se zúčastnil Operalie. A tam Prýgl uspěl: získal cenu pojmenovanou po švédské pěvkyni BirgitNilssonové.

    Byli jsme svědky vzácně vyrovnaných výkonů na špičkové úrovni. FOTO Facebook

    Maestro Plácido Domingo, důstojný bělovlasý muž, vedl orchestr pražského Národního divadla jemně a přirozeně, přitom pevně. Zvuk byl plný a jiskrný, tempa svěží, ale nepřehnaná. Těžko srovnávat a představovat si na jeho místě samotného Mozarta. Tehdy bychom ho viděli sedět za cembalem nebo kladívkovým klavírem, jak hraje a dává nástupy orchestru nebo zpěvákům. Maestro Domingo nechával při recitativech volný prostor klavíristce Lucii Pirochové a posadil se – v těchto momentech – na stoličku u svého dirigentského pultu. V orchestrálních partech měl ale inscenaci plně pod kontrolou. Dílem s taktovkou v ruce, dílem bez ní, vždy bylo znát jeho propojení s muzikanty i pěvci. Precizně také zvládl palácovou kapelu, která v příslušných scénách hrála skutečně na jevišti v dobových kulisách podle koncepce Václava Kašlíka z r. 1969, tedy v lóžích, které tvoří pokračování – nebo odraz – hlediště divadla (pod scénou jsou jinak podepsáni Josef Svoboda a Daniel Dvořák, autorem kostýmů je výtvarník Theodor Pištěk, který je mimo jiné držitelem Oscara za kostýmy k filmu Amadeus režiséra Miloše Formana). Orchestr hrál na současné nástroje, ale vyznění bylo „poučené“ a typicky mozartovské. Zabývám se operou více než půl století. Dostalo se mi privilegia zpívat a dirigovat v mnohých velkých operních divadlech světa. Musím se však přiznat, že pomyšlení dirigovat Dona Giovanniho /…/ mě naplňuje mimořádným respektem, uvedl maestro v programu a dodal: Je to geniální opera od začátku do konce.

    Režie se ujal zkušený Jiří Nekvasil, dosud podepsaný pod více než osmdesátkou operních i činoherních inscenací, současný ředitel Národního divadla moravskoslezského v Ostravě.

    Stavovské divadlo je světově unikátním místem. FOTO Facebook

    Stavovské divadlo je světově unikátním místem. Je totiž jediným dochovaným a stále plně funkčním divadlem, ve kterém Mozart uváděl své opery. Snad právě proto Domingo kývl na to, že na počest výročí Dona Giovanniho provede hned dvě představení. To druhé se bude konat přímo ve výročí  světové premiéry, tedy 29. října, a lidé ho budou moci sledovat i živě na velkoplošné obrazovce na náměstí Václava Havla.

    Těžko říct, jak zazněl Don Giovanni při prvním uvedení. Tehdejší doba považovala operu za spotřební zboží a diváci žádali stále nové a nové melodie a zábavu. Traduje se, že Mozart dodal partituru předehry až na poslední chvíli a orchestr ji hrál z listu. Zkoušelo se všeho všudy pár dní, pěvci neměli ani zažité party, natož promyšlenou psychologii postav. Neměli to privilegium jako dnes, že mají k dispozici nahrávky slavných předchůdců a dílo v podstatě znají dokonale od svých – minimálně – studentských let. Přesto víme, že tehdejší premiéra slavila famózní úspěch. Lidé si asi neuměli představit, že jejich pra prapra pravnučky a pravnuci budou z tohoto díla stejně nadšeni i po 230 letech!

    Nádherné je, že jsme takový moment mohli prožít a obdivovat časem prověřenou Mozartovu hudební genialitu. Jeho opera se bezesporu pyšní přívlastkem nadčasová, věčná…

    Národní divadlo a Domingo-Mozart-Prague, Praha – Plácido Domingo: Don Giovanni / Wolfgang Amadeus Mozart. Slavnostní představení opery Don Giovanni konané k příležitosti 230. výročí od její premiéry ve Stavovském divadle. Dirigent: Plácido Domingo, režie: Jiří Nekvasil, scéna: Josef Svoboda, kostýmy: Theodor Pištěk, sbormistr: Pavel Vaněk, dramaturgie: Ondřej Hučín. Stavovské divadlo, 27. a 29. října 2017. Projekt se koná ve spolupráci Národního divadla a spolku Domingo-Mozart-Prague.

    P. S. Na podobné akce vždy panují vyhraněné a protichůdné názory o předraženosti, pompéznosti a podobně. Já si myslím, že je více než žádoucí připomínat si významné a hodnotné momenty z naší historie. A pokud takové podněty nepřijdou samy z vůle Ministerstva kultury nebo radnic či magistrátů zúčastněných měst, které by se o to podle mého názoru měly aktivně starat, vyhledávat podobná výročí a plánovat události na jejich počest, můžeme být rádi, že něco takového vymyslí, zrealizuje a navíc výrazně zasponzoruje taková osobnost, jakou je Plácido Domingo! I když v tomto případě patří resortu kultury dík aspoň za poměrně štědrou dotaci.

    ///

    Více na i-DN:

    Kritické teze Josefa Hermana: Don Giovanni a Plácido Domingo


    Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 5)

    1. Barbora

      Avatar

      Cítím se
      jak Pražané před 230 lety. Stále mi v hlavě zní tóny Dona Giovanniho. Byl to famózní zážitek dovedený k dokonalosti tím pocitem, že může být člověk tam, kde se před 230 lety odehrávalo něco obdobného.

      28.10.2017 (18.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,