Divadelní Flora z jezuitských katakomb (No.1)
Růžová barva po celém Olomouci. Překladatel Peč, kritik Hulec a desítky pilných členů festivalového štábu… Rekvizity Konviktu se nemění. Pátek třináctého byl stejný jako zahajovací dny předchozích let. Ve vzduchu bylo cítit nadšení, atmosféra bublala uměním a všichni se těšili. Nechyběl humor. Začala 15. Divadelní Flora Olomouc.
Odpoledne přišla přísná šéfredaktorka festivalového zpravodaje, který sídlí – jako vždy – ve sklepení zdejšího, dříve jezuitského, nyní universitního Konviktu, s rozdáváním úkolů. Jeden z nás bude psát pravidelné raporty, vlastně reporty na web Divadelních novin. Padlo to na mne. Jako by nic neznamenalo, že jsem zrovna zamilovaný a mám dost jiných starostí. A tak možná čtenářům postupně poodhalím něco ze svého trudného osobního příběhu. Zatím však budu předstírat objektivního divadelního novináře, který má oči na stopkách, uši na stráži a mysl nabroušenou.
Později se šlo na Horní náměstí, kde hrálo divadlo, které bylo chytré jak rádio. Vlastně to rádio bylo. Z amplionů se ozývala přímá reportáž ze zasedání městské rady. Konkrétně trio Švarcová, Marek a major Moštík z Rádia Ivo v živém přenosu z jednoho domu na náměstí vytvářelo svou performanci Život nedoceníš, tentokrát na téma olomoucká politika. Většina diváků se potloukala u kašen nebo seděla na lavičkách a věnovala se poslechu, který příjemně doplňovala dobře vybíraná hudba (nechyběli DýzaBoys). K autentické, přímé interakci performeři-diváci tak nedošlo. I tak – nebo právě proto – byli mnozí přímí posluchači autenticky zmateni. Snad měli za to, že v olomoucké městské radě skutečně sedí nějaký major. Vlastně magor.
Večer Moravské divadlo a premiéra Markéty Lazarové. Diváci ji odměnili vcelku vlažným potleskem, byť v režii Michaela Taranta vystoupilo několik desítek účinkujících. Představení plné kouře, ohňů, světel a hudby Dana Fikejze trvalo tři hodiny. Ale dalo se vidět, což je oproti minulým časům místní činohry příjemná změna. Že by se v olomouckém divadle přeci jenom blýskalo na lepší časy?
Barman Baki, dobrá duše předchozích let, se tentokrát jenom poflakuje, ale ve stanu, vlastně v šapitó Divadla na cucky, je živo: poprvé na divadelní prkna, vlastně do baru, na baru a před bar přijela Groteska Jiřího Jelínka. Naivistický humor režiséra se protnul s imaginací Kurta Vonneguta jr. a bohatým výrazovým rejstříkem tří hereček, jednoho herce a jednoho klavíristy Divadla na cucky. Vznikla tak hodinová podívaná, bláznivá groteska či spíš groteskní varieté, plné ztřeštěných výstupů, divokých skečů, kabaretních písní a jednoho přesunu diváků. Všichni se bavili.
Festivalový program se teprve rozjíždí, ani večírky ještě nejsou v plném proudu. Jaro a Flora rozkvétají pomalu. Ale dobré duše se už sjíždějí: například německý kritik Dr. Findet Statt či pan Bludna z ČKD Trakce. Snad nám tu bude letos hezky.
Komentáře k článku: Divadelní Flora z jezuitských katakomb (No.1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)