Divadelní noviny > Názory – Glosy
Státní ceny a ty druhé…
Jako každoročně uděloval ministr kultury Státní ceny za literaturu a překladatelské dílo (to zní důstojně a ojediněle), jakož i Ceny Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury (to zní spíše úředně a tak nějak množstevně). Je pravda, že Státní cena za literaturu má vznešenou tradici; udělovala se již za první republiky, ke které se v mnohém vztahujeme jako k autoritativnímu vzoru. Ať už to byl vzor jakkoli sugestivní a jakkoli je naše úcta k literárnímu dílu i umění překladu nezměrná, bylo by trestuhodné zapomínat, že dnes žijeme ve zcela proměněném uměleckém paradigmatu.
K základním rysům tohoto paradigmatu patří, že nově vystoupil moment autorství děl neliterárního charakteru. Na divadelní scéně tak už nestojí v popředí pozornosti autor textu, nýbrž inscenátor – režisér. Ten se stal nyní autorem inscenačního díla, které není totožné s dílem dramatickým, nýbrž s ním bývá v napětí, v konfliktu, v dialogu. Pokud tam nějaké dramatické dílo vůbec figuruje. A právě toto inscenační dílo je posuzováno prioritně divadelními diváky i kritiky. Podobně současný choreograf na taneční scéně není pouhým aranžérem pohybu, nýbrž skrze taneční inscenaci formuluje svou filosofii, své stanovisko ke světu, svou estetiku, je autorem své autonomní umělecké „message“. Aniž bych chtěla snižovat zásluhy překladatelů, jejichž talentu a vynalézavosti si velice vážím, ba často se neznám nadšením, za autory je v tomto směru pokládat nemohu, neboť nevytvářejí dílem, na kterém pracovali, svůj svébytný imaginární svět, nepodávají vlastní autorskou výpověď. A přece – Státní cena je udělována i překladatelům, avšak autorům děl inscenačních, choreografických, hudebních, výtvarných a architektonických nikoli, jakkoli jejich autorství je mimo pochybnost.
Jako bychom ustrnuli v devatenáctém nebo v osmnáctém století s jejich rozlišováním na umění vysoká a nízká. – Píši z pozice členky poroty, kterou jsem byla dvakrát, jednou v úplném začátku udělování cen a znovu nyní. Této diskrepance mezi Cenami státními a podružnými jsme si povšimli jako členové divadelní poroty (pod vedením prof. J. Vostrého) již v prvním ročníku tehdy založených Cen a již tehdy jsme vznesli požadavek na jejich překvalifikování a zrovnoprávnění na Ceny státní. Zůstalo to bez ohlasu ministra či pozvání k diskusi. Znovu jsme tento požadavek vznesli za vedení doc. Zbyňka Srby jako zatím poslední porota letos udělovaných cen formou písemného oslovení ministra. Na náš zdůvodněný podnět , týkající se emancipace a formálního zrovnoprávnění uměleckých oborů, které faktický zájem a úctu ze strany kulturní veřejnosti již mají, se nám znovu nedostalo ze strany nynějšího pana ministra nižádné reakce. Pokládám to za nedostatek vhledu do oboru mu svěřeného. A za velkou neslušnost vůči lidem, převážně odborníkům ve věci divadla, kteří dávají svůj čas a expertnost ministerstvu k dispozici za velice symbolickou odměnu.
Nina Vangeli, taneční publicistka
Komentáře k článku: Státní ceny a ty druhé…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
