PokéBally na prdeli
Série bezdůvodných aktů je charakterizována jako dramatická báseň o nicotě. Ovšem více než nějaký temný nihilismus z ní čiší chaos klasické postmoderny. Hudební práce s textem, princip montáže, fascinace lidským tělem, a především roztříštění smyslu, to vše najdeme v nové inscenaci Studia Hrdinů. Text Ondřeje Novotného posloužil režisérce Evě Rysové k vytvoření opulentní „opery“, jejímž dějištěm se stala velká, odstupňovaná scéna a hudbou formalistně rytmizovaná řeč. Smysl však hledat netřeba, vždyť právě o jeho absenci Série bezdůvodných aktů vypovídá.
Marie Jansová v bílých šatech na mramorovém podstavci působí jako socha FOTO ŠTĚPÁN PECH
Režisérka společně se scénografy Ondřejem Synkem a Adélou Součkovou posadila diváky na elevaci na scéně a herce nechala rozehrát rozlehlou plochu betonových schodů sklepního sálu Veletržního paláce. Na těchto schodech měl zpočátku každý z herců své zákoutí (Marie Jansová v bílých šatech na mramorovém podstavci jako socha atd.), mezi nimiž jako v montáži přepínalo světlo, až se tyto fragmenty postupně spojily v náznak příběhu a herecká akce vyvrcholila v kolektivní choreografii. Světlo i zvuk byly vskutku profesionální.
Text Ondřeje Novotného působí až příliš roztříštěně, režisérka však skvěle vyzdvihla jeho hudební kvality a herce vedla k technicky preciznímu provedení. Text díky své fragmentárnosti nabízí rytmičnost, v níž vynikal především charizmatický a výrazně artikulující Ondřej Jiráček, který představení otevíral, snad v roli moderátora zábavního pořadu, o jakém se v textu hovoří. Síla režijního vedení Rysové tkví v rozmanité jednotnosti: herci zprostředkovávají text mnohem více formálně než z hlediska obsahového, zároveň však každý z nich dává své řeči zcela jiný náboj. Totéž platí o choreografiích, při nichž jsou herci rozestavěni na schodech v určité formaci a mají za úkol provádět nějaké drobné taneční gesto – jejich pohyb tedy sjednocuje tento rámec a společný rytmus, avšak konkrétní gesto se u každého liší.
Novotného text divákům předkládá množství drastických obrazů lidského násilí; odpovědi na to, kde se nihilismus v člověku bere, však nehledá. A pokud ano, činí tak v budově luxusní vily s velkou televizí a bazénem – a tyto sterilní lokace jsou postdramatickému divadlu již dobře známé a jako příčiny lidského odcizení nikterak objevné. Vnitřní prázdnota tak ve formalistní inscenaci pouze získává líbivý háv. Je však třeba ji vnímat spíše jako jevištní báseň či operu. Divák se může pouze kochat melodií řeči a nechat na sebe působit jednotlivé obrazy, a to jak básnické, tak ty jevištní – třeba dva červenobílé PokéBally na zadní části legín Ondřeje Jiráčka anebo nasvícené nahé hýždě Václava Marholda, jež jako obraz plejtváka představení zakončují. Na ty, kteří smysl hledali, herci zkrátka vystrčili zadky.
Komentáře k článku: PokéBally na prdeli
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
