Plavčík u prázdného bazénu? Idiot
Krátce po Raskolnikovovi v originální loutkové verzi Jiřího Jelínka uvádí Městské divadlo ve Zlíně na scénu další zásadní postavu velkého ruského a evropského romanopisce Fjodora Michajloviče Dostojevského: knížete Myškina. V kontextu ne zcela čitelné dramaturgie divadla se zřejmě nejedná o záměr, obě inscenace ostatně komunikují výrazně odlišnými poetikami. To podstatné však mají společné: schopnost oslovit současného diváka.
Ve vypuštěném bazénu se odehrává příběh knížete Myškina (Marek Příkazký) FOTO MAREK MALŮŠEK
Potenciál nahlížet prorocky z 19. věku k nám je ovšem zakódován již v předloze, jež je jedním ze základních pilířů světové literatury a myšlení o člověku vůbec. Úkol převést Idiota do dramatické podoby zvládla dramaturgyně Kateřina Menclerová se ctí, pochopitelně i za cenu rezignace na některé postavy (Kolja Ivolgin, kníže Radomský) a celé scény. I tak zůstal dostatek hutného materiálu, z něhož režisér Alexandr Minajev vytvořil podmanivý obraz chorobného stavu soudobého světa.
Ruský tvůrce zdomácnělý od roku 2000 v České republice, kde připravil nejednu podnětnou inscenaci (Dostojevského Běsy v pražském Kašparu, 2010), jej na první pohled črtá zejména ve výtvarné složce s dominantním objektem vypuštěného bazénu. Tři vysoké omšelé stěny se špinavými kachličkami a rezavějícím žebříkem jsou skvostnou metaforou světa hrdinů, kteří žijí doslova „na dně“ místa, jež s funkčností (nádrž bez vody) pozbylo i smysl. Ohromná scénická stavba, která je kulisou salonu Jepančinových stejně jako pokoje Rogožinova či terasy Lebeděvovy vily (postavy příznačně její výmluvnou podobu nevnímají), vyhovuje i z utilitárního hlediska, neboť vylučuje popisné změny prostředí.
Neměnné znakovosti scény odpovídají kostýmy, namnoze také plnící ostentativní funkci. Někdy víc ilustrativně (výstřední červeň a antracitově černá paruka Nastasji Filipovny, uniformy vojáků a úředníků), jindy symbolicky (sem počítáme úbor Rogožinův, jehož sice leskle stříbrná, ale stále jen šusťáková bunda prozrazuje nevkus zbohatlíka, dále kožešinové detaily členů rodiny Ivolginů řadící je k zámožným, ale přece jen venkovským vrstvám, což vyniká ve srovnání s jemně pudrovanými děvčaty Jepančinovými, jež v nadýchaných šatech pastelových barev a ve velkých světlých parukách budí dojem křehkých hraček, nejspíš duchaplných, ale asi nepříliš praktických).
Tak lze usoudit třeba i z jednání nejmladší ze tří sester Agláji, která si kufřík, s nímž míní podniknout útěk z rodičovského domu, vybaví několika pomeranči. Zmiňuji je též jako příklad symbolického užití rekvizit, s nimiž se v inscenaci s detailním rozmyslem pracuje, ať jde o rekvizity skutečné (proměna pruhu bílé látky v krátkém čase z ubrusu v řeholní závoj, slavnostní koberec a svatební vlečku), nebo imaginární (postřeleného holuba ze vzpomínek děvčat Jepančinových přivádí kníže Myškin jemným gestem nazpět k životu).
Alexandr Minajev tak pomocí výtvarné složky a precizního režijního vedení stvořil pevný styl inscenace, který hercům poskytuje bezpečný prostor, v němž se mohou pohybovat. Neznamená to nutně schovat se za stylizaci, ale využít jejích možností. Ostatně i z mnoha dílčích výkonů (Ferdyščenko Pavla Vacka, Lebeděv Jana Leflíka, přesné povahové rozlišení sester Jepančinových, jež se jinak opticky slévají v trojku nastrojených panen, zpodobení duševního rozkladu starého generála Ivolgina Luďkem Randárem) je patrná detailní práce na hereckém výrazu. Z velkých rolí je potřeba zmínit Radovana Krále jako dychtivého Ipolita, Zdeňka Lambora a Marii Vančurovou (géniové průměrnosti Gaňa a Varja), Vojtěcha Johaníka (uhrančivý Rogožin) či Markétu Kalužíkovou, jež úlohou Agláji ukazuje, jak ve Zlíně dozrává k charakterním rolím. Martě Bačíkové sedí role femme fatale Nastasji Filipovny jako ulitá, takže je škoda, jak přímočaře ji určuje kostým a líčení. Marek Příkazký roli knížete Myškina, dosud asi nejobtížnější ve své kariéře, vybavil věrohodnou směsicí čisté hravosti, až chlapecké přímosti a bezelstnosti, jež je pro všelijak pokřivenou společnost nevšedně přitažlivá.
Přitom neříká s prostou samozřejmostí nic jiného, než že jedině víra a soucit mohou zachránit. Jistě to pro nás, současné obyvatele vyschlých bazénů, neplatí o nic méně než před půldruhým stoletím. O to otřesnější pak je, že jediná voda, která se tu nakonec objeví, stříká na poníženého knížete z hadice, aby jej zklidnila: jediným gestem se metafora současného světa jako bazénu bez vody mění v obraz světa jako blázince. A ten, který jej, třebas jen bezděky, osvěžoval pramenem své čistoty, je jeho obětí, jež se v tu chvíli podobá Kristu sňatému z kříže z Holbeinova obrazu, který v souladu s Dostojevského znepokojivými úvahami o něm byl po celou dobu na scéně. Pravda, v efektním závěru opanuje jeviště ikona Bohorodice a postava na horním ochozu rozsvítí neonový nápis Христос воскрес. Jenže zmáčený a zneuctěný Myškin se upřeně dívá tomu triumfalistickému kýčovitému gestu navzdory. Na nás se dívá.
Připočteme-li k výše zmíněnému ještě kongeniální hudební vklad Zdeňka Krále a choreografii Hany Achillesové (stylizované obrazy Myškinovy záchrany tonoucích), vychází zlínský Idiot jako vskutku pronikavý a strhující gesamtkunstwerk.
Městské divadlo Zlín – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Překlad Tereza Silbernáglová. Režie Alexandr Minajev, dramatizace a dramaturgie Kateřina Menclerová, hudba Zdeněk Král, scéna Lucie Labajová, kostýmy Vladimíra Fomínová, choreografie Hana Achilles. Premiéra 23. září 2017.
Komentáře k článku: Plavčík u prázdného bazénu? Idiot
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
