Pastorkyně v hávu antické tragédie
Ostravské Národní divadlo moravskoslezské uvedlo poprvé ve své historii hru Gabriely Preissové Její pastorkyně. Svou premiéru si na této scéně odbyl také umělecký šéf a kmenový režisér Divadla Petra Bezruče Martin Františák. Ten – ve spolupráci s dramaturgyní Klárou Špičkovou – zdůraznil až antický rozměr této nadčasové venkovské tragédie a se smyslem pro detail vystavěl silné drama, které vyrůstá z potřeby uchovat si čest na úkor i toho nejtěžšího zločinu. K tomu tvůrci zvolili klasickou cestu jemné obraznosti, záměrně oproštěnou od možného balastu postmoderních výkladů a nejrozmanitějších formálních experimentů. Františák se již dříve prosadil důkladnými analýzami venkovského mikrosvěta a i zde – byť s jistým inscenačním minimalismem – nenápadně vykresluje jednotlivé charaktery. S důrazem na přesnou interpretaci textu buduje svět dávné vesnice, která se ve své krutosti nebezpečně podobá naší současnosti.
V první, živelnější polovině tvůrci soustředí pozornost na osud krásné a uhrančivé Jenůfy, bezhlavě zamilované do hýřivého Števy a odmítající přízeň jeho nevlastního bratra Laca. Gabriela Mikulková svou postavu ztvárňuje zprvu dynamicky, až s jistou mírou rozverné živočišnosti, přičemž tuto polohu postupně vytlačuje její váhání a znejistění nad Števovým chováním, kdy její milý projevuje náklonnost dalším děvčatům a holduje požitkářství. Poté, co Laco poraní Jenůfě tvář, navždy ji zohaví, a především znelíbí Števovi, Mikulková výrazně zklidní svůj projev a promění svou hrdinku z vitálního děvčete v nešťastnou dívku bez energie. Tvůrci záměrně nevolili realistické zobrazení šrámu na hereččině tváři, ale Mikulková své postižení poctivě symbolicky vyhrává uzavřením se okolnímu světu. V tomto momentě většinou tvůrci přenášejí zájem na postavu Jenůfiny opatrovnice – kostelničky Buryjovky, která lpí na zásadách mravnosti a snaží se za každou cenu zachránit čest svedené a opuštěné schovanky. Buryjovka v podání Marie Logojdové je silná žena a tvrdá furiantka. Trumfuje se s okolím, zároveň se jí sousedé obávají pro její až náruživou urputnost a neohroženost, s níž se prodírá životem. Emancipovaná hrdinka se – jak sama s nezdravou poživačností sděluje v jednom z rozhovorů s rychtářkou – nebojí ani mrtvého, a dokonce dokáže bez zábran sprovodit ze světa smrtelně nemocné. V kontaktu s ostatními postavami Logojdová vystupuje v expresivně strojeném, mnohdy úsečném tónu, jako by byla vždy pánem situace. Ovšem v jednotlivých monolozích, v nichž zvažuje následky zamýšleného hrůzného činu, volí citlivější a civilnější polohu. Tvůrci pak silně akcentovali její motivaci k zavraždění Jenůfina nemanželského dítěte v nemožnosti mít vlastní děti.
Protipól ženských hrdinek tvoří kontrastní dvojice nevlastních bratrů Laca a Števa. Zatímco František Strnad ve ztvárnění věčně odstrkovaného Laca s racionální chladností bojuje o duši Jenůfy, Igor Orozovič svého Števu, toužícího naopak pouze po Jenůfině kráse, zobrazuje s notnou dávkou exprese především jako rozmazleného slabocha, v jehož případě ovšem leckdy nedokážeme pochopit, čím vlastně Jenůfě učaroval.
Tito hrdinové se pak pohybují na jednoduché, téměř poloprázdné scéně Jana Štěpánka, kterou tvoří jen stůl s několika židlemi v popředí, skříň a truhla a v pozadí šikmá stěna, po níž do mikrosvěta zmíněného čtyřúhelníku ztíženě vstupují v průvodech a rozmanitých kompozicích sbory chlapců a dívek (pohybová spolupráce Zoja Mikotová), ale i další epizodní postavy, z nichž vyniknou zejména opilecký a nedůstojný rychtář Františka Večeři, jeho pomlouvačná žena v podání Anny Cónové, vdavekchtivá dcera Karolka Andrey Mohylové, dobrotivá stařenka Buryjovka Alexandry Gasnárkové nebo bláznivý pasák Jano Roberta Urbana. Vzdušnost prostorového řešení funkční scény koresponduje s uvolněnější atmosférou první poloviny představení. Po přestávce ji nahradí ztemnělý výjev kostelniččiny chalupy, vzniklý spuštěním tmavé stěny s prosvětleným průzorem do komůrky, ve které Buryjovka před světem schovává nejen zhrzenou Jenůfu, ale i jejího právě narozeného nemanželského syna. Obrovský prostor Divadla Jiřího Myrona herce obecně nutí k větší expresi, s níž často vyprchává jakási intimní, civilní vášeň, která by byla pravděpodobně čitelnější v rámci uvedení v komornějším divadle. I proto inscenace v závěru ztrácí vnitřní rytmus a samotné rozuzlení – odhalení vraždy Jenůfina děťátka, pak vyznívá nepříliš důrazně a poněkud rozvláčně.
Nepřehlédnutelné kostýmy Marka Cpina jsou ve svých střizích volně inspirovány dobovým venkovským oblečením, ale použitými materiály (např. hrubý igelit na některých ženských šatech, látky s výraznou strukturou či vzory) vyznívají nadčasově. Hudba Nikose Engonidise vychází výrazně z variací lidových motivů a leckdy se svými tóny postupně a nenápadně prodírá do jednotlivých dialogů, aby se následně prolnula do emotivních melodií. Lidové písně jsou také interpretovány s určitou dávkou expresivity, což v divákovi navozuje pocit rituálnosti.
Martinu Františákovi se v ostravském uvedení Preissové Její pastorkyně podařilo zdařile rozehrát neustále živý příběh zločinu a viny, který nezůstává poplatný době svého vzniku.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Gabriela Preissová: Její pastorkyně. Režie Martin Františák, scéna Jan Štěpánek, kostýmy Marek Cpin, hudba Nikos Engonidis, pohybová spolupráce Zoja Mikotová, dramaturgie Klára Špičková. Premiéra 31. března 2011. (Psáno z reprízy 18. dubna 2011.)
Komentáře k článku: Pastorkyně v hávu antické tragédie
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
