Růžové zahrady na Kavčích horách
Ne, nebudu krtincům z Kavčích hor, vydávaným za velehory a chrleným podle zlatého pravidla „včerejší dno zítra stropem“, znovu připomínat skutečné dramatické velehory severské, potažmo americké seriálové produkce. Jak říkával kolega Smoljak, je to marné, je to marné, je to marné. Pro obdobu dramatické produkce, stavící na kvalitní dramaturgii a scénářích, nikoli na atraktivních vnějších efektech, exkluzivních prostředích, obrazových klišé a otřískaných hereckých tvářích, na Kavčích horách zřejmě nejsou lidi. Ke Zločinům, Mostům, Vládám a Homelandům a k jejich nepovrchní reflexi hlavních témat současného světa se v naší mediální krajině v poslední době přiblížila snad jediná Pustina – krátce předtím i Hořící keř a ještě předtím Terapie. V oblasti satirického sitkomu pak originální Tonda Blaník, který, bude-li mít i nadále stejnou invenci jako v minulých letech, může brzy konkurovat nesmrtelnému Járovi Cimrmanovi. Je smutně příznačné, že nic z toho nevzniklo ve veřejnoprávní televizi.
Ale nač chodit hned do první ligy, současná TV seriálová produkce ČT poklesla natolik, že ji poráží už i tuzemský okresní přebor. Druhou řadu oblíbené kriminální série Policie Modrava TV Nova sledovaly téměř 2 miliony diváků, a přesto jsem v žádném dílu nezaznamenal, od scénáře přes výběr autentického prostředí, jež nenásilně i s místními zvonokoskými figurkami opravdu spoluhraje, až po vcelku očekávatelné herecké výkony, žádné stopy po lascivním podbízení. Žádná „raplovská“ snaha po vnější atraktivitě, žádné honičky, rvačky, střílečky, drahá auta a každých deset minut povinná soulož; žádné retro-bordely, dealeři, pasáci a dámy u tyče; žádní ilumináti, „duchařiny“ či tajné velkopalírny drog v tajemně poddolovaných Krušných horách; žádné logické krkolomnosti, chtěné vtipnosti a neadresná klišé o korupci bossů policie i politiky – zkrátka celý ten scenáristický balast, který právě teď panuje u srovnatelných formátů na Kavčích horách. Na Nově jde o velmi slušný, nevylhaný a občas vtipný (kam se na Modravu hrabal veřejnoprávní Doktor Martin!), chcete-li oddechový a spotřební standard. Myslím, že tady komerční televize mimoděk plnila veřejnou službu mnohem poctivěji než neautentické veřejnoprávní Místo zločinu Plzeň, o „astrologických“, nechtěně dadaistických a nevymýtitelných Vraždách v kruhu ani nemluvě.
Před časem jsem tu varoval, že poznat pět rozdílů mezi Ordinací v růžové zahradě a vzorovým veřejnoprávním kýčem, tvářícím se jako historický seriál (První republika), bude čím dál těžší. I druhá řada to dokazuje. Název „historický seriál“ je etiketní podvod: do lahve s vinětou výběru z hroznů modrého rulandského nám nalili krabičák. A kdo že ho tam lil? Inu – tvůrci Růžových zahrad z komerčních stanic: Jan Coufal a Barbara Bulvová! Nechápu, proč dramaturgie hned ve stadiu první verze scénáře nevyhodila výplod obou autorů s jeho nezalátanými olbřímími dírami v dramatické logice, ve věrohodné motivaci vstupních vražd i v motivaci hlavního mordýře (jeden padouch Klouda drží po sedm dílů v šachu celou rozvětvenou rodinu, jejich podnik i chrabrou prvorepublikovou policii; nikdo z rodiny si až do osmého dílu nevšimne, že je manželem jedné z hlavních hrdinek – tak nepravděpodobného záporáka jako z Limonádového Joea by na místě Pavla Batěka neuhrál ani sebegeniálnější herec). Co zaráží, je režisérova (Biser Arichtev) neschopnost vést herce, a to i ty nejlepší. Až na dvě tři výjimky (Skopalův inspektor Mlčoch, Töpferův podnikatel Škvor, Fialové Irena Valentová) podávají překvapivě mdlé, zaměnitelné, přibližné výkony bez jiskry – snad nejmarkantnější je to u vyhaslého Jiřího Vyorálka, schopného jednou unavenou dikcí, mimikou i gestem sjet už cokoli – od Jaroslava Valenty až po dalšího ze svých Gottwaldů. Ale hlavně: s Masarykovou republikou má celé to detektivně-duchařsko-výpravné melodrama o rodině podnikatelů Valentových společného ještě míň než řada první. Snad jen v pozadí ten tatíčkův obraz, legionářský motiv (zaměnitelný za jakýkoli válečně-veteránský motiv kdekoli ve světě) a ovšem nádherný historický vozový park (jediný nezpochybnitelný klad sem vlastně vnáší sběratel historických aut Jaroslav Šebek). Svou otřesnou nevzdělanost ostatně projevili tvůrci před uvedením druhé řady sebevědomým tvrzením, že oni jsou u nás první, kdo objevili pro kameru krásu historických vozů: doporučuji jim, ať si někdy pustí Radokův film Dědeček automobil.
Snad ještě níž (možná v daném žánru vůbec nejníž na polistopadové obrazovce) scenáristicky poklesly Trapný padesátky z pera další celebrity z hájemství Růžových zahrad, Ireny Obermanové. Bylo mi při tom pachtění za humorem, pubertálně rozjíveném mejdanění a lechtivém ječení jak při bolševické oslavě MDŽ opravdu líto umu a vynaložené energie skvělých herců, zpěváků (Jiří Suchý ve vstupní písni) a muzikantů (Emil Viklický) v jejich snaze zachránit nezachranitelné: neuvěřitelně vtipuprostý, neumětelský scénář. Na rozdíl od První republiky jsou tu jediným kladem herci, resp. herečky: šaramantní Klára Melíšková, ušlápnutá Alena Mihulová a neřízená komediální střela Pavla Tomicová. Všechny tři, včetně renomovaného divadelního režiséra Michala Vajdičky, by si ale měli položit kruciální otázku, zda mají zapotřebí takto hazardovat s až dosud velmi dobrou pověstí.
P. S. Mám ještě jeden dotaz zvídavého koncesionáře: pokud vím, už v květnu t. r. ČT řádně přijala dokument Víta Janečka Selský rozum, na němž se zčásti spolupodílela. Dokument, jehož tématem nebylo – jak si někteří mí kolegové novináři i někteří vystreslí podržtaškové na Kavčích horách myslí – prznění české politické scény Andrejem Babišem, ale prznění české krajiny. Ptám se, proč nebyl odvysílán ještě před prázdninami? V září byly farizejským důvodem k neodvysílání (česky řečeno zákazu) volby. Ale proč jsme ho neviděli dodnes?
Komentáře k článku: Růžové zahrady na Kavčích horách
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)