Divadelní noviny >

Ondřej malý: Nepatřím mezi šťastlivce s posláním

Ondřej Malý z Klicperova divadla v Hradci Králové vstoupil v posledních týdnech do širšího povědomí hlavní rolí zakomplexovaného estébáka ve filmu Radima Špačka Pouta. „Proměnil“ totiž nominaci Českého lva v kategorii „mužský herecký výkon“. Hned se na něho vrhli kolegové novináři a když jsem mu zavolal a požádal o rozhovor, zaváhal: Jsem teď trochu vyšťavenej. Přesto jsme se domluvili a popovídali si na zahrádce jedné hospůdky v královéhradeckém podloubí – s přiměřenou péčí dubnového slunce. Ondřeje znám lépe už od roku 1999, kdy Vladimír Morávek připravil v Klicperově divadle inscenaci „kritického“ Hamleta (premiéra byla zároveň derniérou). Jedno dějství slavné tragédie bylo obsazeno „stínově“, tzn. v roli spolu vystupovali hradecký herec s divadelním publicistou. Tak jsem si s Ondřejem „zahrál“ Claudia, on postavu později ztvárnil v regulérní inscenaci.

Abychom začali u kořenů, jsi Ostravák, nemýlím-li se…

Ano, ale maminka se narodila v Hradci Králové. Čtyři roky před tím, než jsem tu nastoupil v roce 1997 do divadla, jsem při návštěvě města viděl do centra sestěhované Romy, taky ještě neopravené divadlo a říkal si: sem nikdy!

Jsi absolventem ostravské konzervatoře. Tatínek byl herec, takže od malička…

Ano, od malička, jak už to herecké děti mívají, jsem k divadlu tíhnul. Tatínek mi to později rozmlouval, ale nepodařilo se.

Navštěvoval jsi divadelní představení už od dětství?

U hereckých dětí ten vztah vzniká spíš tak, že chodí za rodiči do divadla, ocitnou se v zákulisí… Záměrně a plánovitě jsme navštěvovali Divadlo loutek, tam jsem viděl všechno. Velké ostravské divadlo je dodnes čtyřsouborové, takže v dětství jsem stihnul i nějakou operu, balet si nepamatuji, ani operetu. Z činoher si výrazně připomínám Hrátky s čertem a Strakonického dudáka. Dokonce jsem tehdy hrál u Bezručů v Jitřní paní Alejandra Casony. Paní Marie Viková, která ztvárnila hlavní roli, měla bílý rubáš s kapucí, dítě si zapamatuje takové detaily, intenzivně si vybavuji vůni šminek a pudru, ona byla i ve tváři úplně bílá. Maminka mě doma „roli“ učila, ve hře jsem i mluvil, bylo to určitě v předškolním věku.

Po základní škole jsi tedy putoval na konzervatoř…

A měl tu výhodu, že po maturitě jsem ve škole zůstal ještě v pátém a šestém ročníku, ale už jsem byl na půl úvazku u Bezručů a absolvoval jsem tedy v regulérní inscenaci.

Jak dlouho jsi byl u Bezručů v angažmá?

Ty zmiňované dva roky při škole. Pak došlo k zásadní změně. Já jsem nechodil do hospody, abych se dozvěděl, že by se jeden měl snažit vyhnout vojně. Dobrý tátův kamarád, scénograf Luboš Hrůza, emigroval v osmašedesátém do Norska. Každý rok jsme si dávali žádost o devizový příslib a nedostávali ho, naši měli škraloup. Ale v roce 1987, snad to rodiče posichrovali přes tetu v bance, nám byl devizový příslib přidělen, lépe řečeno mně, protože oni se ho zřekli, aby pravděpodobnost, že ho někdo dostaneme, byla větší. Všechno bylo zařízeno, valuty, lístky na vlak, vízum, povolení od vojáků. Tři týdny před odjezdem jsem si byl v Praze pro švédské tranzitní vízum, pak u tety na Žižkově, zazvonil telefon, v rádiu hráli Eurythmics, vidím tu situaci jako dneska, v telefonu táta říká: Posaď se. Přišel ti povolávací rozkaz. Že nastupuji za tři týdny. Dva dny před odjezdem do Norska. Asi týden jsem řešil, co budu dělat. Ven bych se dostal. Vidina, že se tu něco změní, byla minimální. Šlo by o vyhýbání se branné povinnosti, po návratu by mě zavřeli. Luboš Hrůza by mi při eventuální emigraci určitě pomohl, vůbec bych nepřemýšlel o divadle, ale o jakékoliv práci. Asi bych při prohlášení, že jsem pacifista, mohl mít i nějaký bonus navíc. Jsem ovšem jedináček, vymodlené dítě, rodičům bych to nemohl udělat. Vím, že Luboše třeba nepustili na matčin pohřeb. Našim by to zlomilo srdce. Takže všechno jako jízdenky a vízum propadlo a já nastoupil do VUSu v Táboře, pak do pražského AUSu, kde jsem pobyl sedm měsíců, při natáčení „pověstného“ seriálu Chlapci a chlapi. Řekl jsem tam všeho všudy asi tři věty, v mezích to byla přijatelná vojna. Po vojně jsem nastoupil k Bezručům, děvětaosmdesátý jsem už zažil v divadle, hned jsme zkoušeli s panem Paloušem Havlovu Zahradní slavnost, já mladého Petra Pludka, balili jsme se na jevišti ve spodním prádle s Danou Zaoralovou do prostěradla, to bylo po té vojně docela fajn.

Tvoje první, ale ne poslední havlovská role…

Vůbec ne poslední, pak hned přišlo Vyrozumění v roce 1992, role nemluvného Kubše.

Ale v Ostravě ses také poprvé potkal s Vladimírem Morávkem…

Před tím musím připomenout ještě jednu okolnost. V té době jsem už často lezl po skalách, to mě chytilo jako středoškoláka. Kamarádi vždycky odjeli na skály někam do zahraničí, do Francie, do Španělska. V divadle se ke mně chovali tak skvěle, že když jsem dal několikrát výpověď, abych mohl odjet v sezoně lézt, tak mě po návratu vždycky znovu vzali. V roce 1993 u Bezručů Vláďa Morávek dělal Fimfárum a v krytém bazénu na pontonu Komedii artovou. Na základě této spolupráce mi nabídl, abych s ním odešel do Brna do Husy na provázku. Tehdy se Provázek stěhoval z Domu umění na Zelný trh, byl tam nějaký zahajovací festival a já, rozhodnutý v tomto legendárním souboru působit, šel k panu Scherhauferovi na přijímací pohovor. Došlo ovšem k rozčarování. Odcházel jsem do angažmá a on povídá: Teď nemáme volné místo herce, třeba byste mohl dělat vrátného a do půl roku se uvidí.

Nebyla to od něho jen nějaká „zkouška na druhou“?

Nevím, moc jsem to neřešil, kamarád mě upozornil na to, že je možné jet do Anglie studovat na hereckou školu, po čemž jsem vždy strašně toužil, takže jsem na rok odjel.

Uměl jsi už v té době dobře jazyk?

Spíš jsem si myslel, že umím. Střet s realitou byl ovšem neúprosný. Studoval jsem v Londýně herectví, postupovalo se podle Michaila Čechova. Přes prázdniny tam proběhl festival, zasvěcený tomuto herci a pedagogovi. Potřebovali pomoci s organizací. Ještě jsem si trochu pamatoval ruštinu, a jelikož přijely asi tři ruské soubory, fungoval jsem jako tlumočník. To je dost zábava, tlumočit z ruštiny do angličtiny. Po kursu herectví jsem zůstal ještě na půlroční kurs jazyka a literatury.

Chodil jsi tam do divadla?

Chodil, nejvíc kousků jsem viděl od souboru Theatre Complicité, ti byli skvělí, ale tituly ti už z hlavy neřeknu, viděl jsem je hrát asi pětkrát šestkrát, totálně mně učarovali. Jezdili jsme i do Stratfordu na shakespearovská představení a tam jsem pochopil, jak to máme my Češi se Shakespearem, přeloženým do dnešního jazyka, jednodušší. Američtí kolegové v hereckém kursu pracovali se zrcadlově vytištěnými texty, na jedné straně Shakespeare a na druhé překlad do moderní angličtiny. Zažil jsem na představeních anglické děti, z nichž zhruba polovina byla na svého klasika připravena a méně brebentila, ostatní poslouchali hru vlastně v cizím jazyce a podle toho se chovali. Přivydělával jsem si tam roznášením novin, chtěl jsem ještě trochu cestovat. S japonskou přítelkyní jsme později pendlovali mezi Českem a Anglií, začal jsem překládat pro ostravskou kabelovou televizi a jeli jsme do New Yorku, žila tam část její rodiny. Pak přišla ještě jedna cesta, na západní pobřeží, kde jsem prochodil a prolezl – po skalách – tamní obrovské parky. Mezi těmi cestami mi už Vláďa nabídl hostování v Maryše, kterou tehdy připravoval v Divadle Na zábradlí. Chtěl jsem jet na půl roku do Austrálie a na Nový Zéland, ale Maryša v mém rozhodování zvítězila. V Austrálii jsem doteď nebyl.

Zato jsi hrál v legendární inscenaci, která měla kvůli těžko interpretovatelnému nedorozumění mezi Vladimírem Morávkem a umělecký šéfem Zábradlí Petrem Léblem pouhé dvě reprízy.

Na základě toho mi však Petr Lébl nabídl angažmá. Mezitím jsem hostoval v Hradci ve Vláďově režii Její pastorkyně, kdy jsem poprvé v životě uviděl Pavlu (herečku Pavlu Tomicovou, pozdější manželku, pozn. aut.). Za tohle Vladimírovi budu vděčný celý život. Kdyby mě tehdy nevyzval k cestě do Brna, nikdy bych se asi nedostal na studia do Anglie. Ono občas i to zlé je pro něco dobré. Tedy Petr mi nabídl angažmá v Praze, na podzim roku 1996, začal jsem zkoušet Čechovova Ivanova. Postavu, která „vyhoří“, a nakonec spáchá sebevraždu. To zkoušení pro mě nedopadlo dobře a já potom tuto hru v žádné interpretaci už nikdy neviděl. Hrál to místo mě Bob Klepl, prý to bylo moc hezké, ale neměl jsem sílu na představení jít. Zkoušel jsem asi tři měsíce, Petrovi jsem ovšem vůbec nepomáhal. Dodnes nedokážu přesně pojmenovat jeho režijní postup ani to, jak jsem vlastně s Ivanovem skončil. Petr byl neuvěřitelně komplikovaný, už na prvních zkouškách. Byli kolegové, kteří mu nerozuměli a zeptali se, někteří možná rozuměli, já ne, a ptal jsem se málo – velká chyba… Ale vzpomínám na to strašně rád. Petr byl zlatý, ale moje téma to nebylo, on to cítil. Pro něho bylo asi zajímavé zkoušet vyhořelého Ivanova s někým, kdo působí spíš bezelstně chlapecky. Pak jsem onemocněl, Petr začal zkoušet roli sám. Takže jsem se po zápalu plic vrátil z Ostravy, kde jsem měl stále trvalé bydliště u rodičů, zeptal se, co a jak … a za půl hodiny jsem z Petrovy kanceláře odcházel do mzdové účtárny pro zápočtový list.

Takže už opravdu žádného Ivanova?

Ne, dosud opravdu ne. Mám hru schovanou mezi zásadními texty svého života, ještě jsem si ji dvakrát třikrát přečetl. Nedávno jsme hráli naši inscenaci Havlova Odcházení Na zábradlí, já tam od té doby vlastně nevkročil. Tehdy mi to přišlo líto, ale na druhou stranu jsem udělal svinstvo. S nikým jsem se nerozloučil a dodnes to nenapravil. Teď jsme se viděli s Petrem Čtvrtníčkem, ale měl bych se omluvit všem. Jsem rád, že jsem se ještě setkal s Petrem Léblem, asi rok a půl po mém odchodu, v Hradci, hodinku jsme poseděli, všechno si řekli, a co je nejdůležitější, účet jsme spolu uzavřeli. To ostatní snad ještě mohu dohnat, nevím ovšem, jestli je únosné po tak dlouhé době jít za ostatními a rozloučit se.

Soubor Zábradlí jsi třeba při hostování v Hradci neviděl?

Možná jednou dvakrát, ale já jsem v tomhle hrozný i vůči domácímu souboru, vůči kolegům. Ne všechno, v čem ze zdejších inscenací nehraju, jsem viděl. Je to ostuda. Snažím se teď ale chodit na premiéry. Když je tu festival, spolehlivě obejdu s dětmi, teď už jen s tím menším, Anežkou, všechna dětská představení. Také s ní vyrážím na drakovskou pouť, skoro dospělému Adamovi je to už ovšem jedno.

A kam jsi zamířil ze Zábradlí?

Na Praděd.

Prosím?

No, zamířil jsem pracovat do Jeseníků. Týden po odchodu ze Zábradlí jsem už na Pradědu pouštěl vlek. Tam jsem strávil zbytek zimy, ze Zábradlí jsem totiž odcházel v prosinci. Už jsem ovšem dojížděl hrát do Hradce Lacu v Pastorkyni. Když se Vláďa dozvěděl, že Na zábradlí nejsem, se svým nástupem do funkce uměleckého šéfa v roce 1997 přijal do stálého angažmá mě a taky Pavlu, která předtím hrála v Draku. Hrál jsem Strakonického dudáka s ní jako Dorotkou. Ovšem už v Pastorkyni jsme měli na jevišti svatbu.

Pomýšlel jsi na to, že by se mohla opakovat i v reálu?

Tak přímo ne, ale už mezi námi „nějaké drobné“ byly.

Začal tedy nový život…

V Morávkově Maryše hrála Pavla titulní roli, já Vávru. Ve finále mě otrávila, bylo to v období jejího poněkud komplikovaného rozvodu, Anežka se nám narodila 2000 a až pak jsme se vzali. Adam je Pavlin syn z prvního manželství. Pamatuju, že když jsem přinesl před vlásenkárnu Pavle z lékárny těhotenský test, který se záhy ukázal pozitivní, byl šťastný s námi.

Kromě Vladimíra Morávka, nejdůležitějšího tvůrce profilu hradeckého divadla, jsi ovšem začal spolupracovat i s jinými tvůrci, například s Andrejem Krobem, což byla cesta k navázání havlovské linie ve tvém soupisu rolí…

V Andrejově první inscenaci tady, v Pokoušení, k ní dělal hudbu Mejla Hlavsa, jsem ještě nehrál. Až ve Vyrozumění a teď v Odcházení.

A u Vladimíra Morávka došlo konečně taky na Shakespeara…

Ano, na Edmunda v Králi Learovi, Claudia v Hamletovi. A pak na Jaga v Othellovi.

Čili na samé padouchy.

No, žádní sympaťáci to rozhodně nejsou. Že se hrají líp než kladní hrdinové, to se mezi herci traduje, a myslím, že je to pravda. Líto mi to nikdy nepřišlo, třeba jsem i já padouch.

O tom bych si dovolil zapochybovat. V Havlově Odcházení jsi ovšem ztvárnil postavu věrného Riegrova tajemníka Hanuše. Ze čtyř divadelních zpracování, která jsem viděl, mi pojetí této postavy připadlo jako nejdojemnější.

Jiné verze jsem neviděl, ani tu první v režii Davida Radoka, v níž Hanuše navíc hrál dobrý přítel naší rodiny Bořek Navrátil. Patřil do trojice přátel už od působení v Horáckém divadle, s Lubošem Hrůzou a mým tátou. Pojetí Hanuše u nás vychází z toho, že mě Andrej takhle vidí. Říkal mi, že když byl na Poutech, nedokázal mou osobu „odstřihnout“ od postavy zběsilého estébáka, kterou ve filmu hraju, a měl s tím problémy.

Gross v Havlově Vyrozumění taky není zrovna největší charakter…

To s tebou nesouhlasím, ze začátku je to docela slušný člověk, až později ho to semele. Připomíná mi to naše politiky: chci totiž věřit tomu, že někteří do toho jdou s opravdu upřímnou snahou, časem se to bohužel změní. Ale o politice se nebavme, není to hezké téma.

K filmu ses dostal tak, že jsi s Radimem Špačkem, režisérem Pout, nejprve hrál ve filmu Mrtvý Brouk.

To bylo na začátku devadesátých let, film neměl moc velký divácký ohlas. Pouta taky neměla velkou návštěvnost, nevím, jestli se to teď, po udělení tolika Lvů, zvedne. Rozčarování nastalo po premiéře, když mi známí líčili, jak seděli v kinosále s patnácti ostatními diváky. Jsem rád, že to „dopadlo“ aspoň teď. Ocenění si zaslouží všichni, kteří do toho šli.

Jak dlouho se snímek připravoval?

Producent Vráťa Šlajer říkal, že od první ideje po uvedení do kin asi sedm roků. Měnili se režiséři i obsazení. Po našem castingu se začalo točit přibližně s roční prodlevou. Na druhou stranu je snad na filmu vidět poctivá práce a že nic nebylo ponecháno náhodě. Scenárista Ondra Štindl měl asi patnáct verzí.

Jaké bylo setkání s hereckými kolegy při natáčení?

To pro mě byli v podstatě všechno noví lidi. Byla to krásná práce a všichni byli sympatičtí. Na divadle je hezké, že jsi s lidmi, s nimiž něco děláš, pořád, během natáčení filmu člověk naváže nějaké vztahy, a pak se po poslední klapce a dotočné všichni rozprchnou. To mi je strašně líto. Neříkám točit Pouta II, ale na Lvech jsem Vráťovi říkal, aby alespoň uspořádal druhou dotočnou. Otázkou je, kolik by se nás sešlo.

Kolegy, s nimž v Poutech hraješ, jsi viděl od té doby třeba alespoň na divadelních prknech?

Na Lukáše Latináka jsem se byl podívat v bratislavské Astorce, zážitek podpořilo i to, že v představení hrála také moje oblíbená šansoniérka Szidi Tóbiás. Lukáš mě na ni trochu nalákal. Martina Fingera jsem na jevišti viděl už víckrát, ale Luboše Veselého pořád ne. Když v Hradci hráli se Švandovým divadlem Hedu Gablerovou, byl jsem v Praze na zkoušce s Rosťou Novákem.

Co chystáš s Rosťou Novákem?

Zprvu to vypadalo na čistou klauniádu s prvky nového cirkusu. Měla spoluúčinkovat i děvčata, která však z projektu nějak vycouvala, teď to vypadá na čtyři chlapy. Dvakrát jsme si v hospodě ohledávali téma, teď jsme začali zkoušet. Může se ovšem stát, že mi Rosťa řekne nashle, že se ve mně spletl, uvidíme. On jde do všeho totálně naplno, což bylo vidět také na filmu Piko. Mrzelo mě, že nebyl na Lvy za výkon v tomto projektu ani nominován.

Pavlin syn z prvního manželství Adam je už v podstatě mladý muž a může tě vidět v řadě rolí, třeba i v Poutech. Co on na to?

Byl hned na premiéře. No dobrý, říkal. Pak to jako osmnáctiletý začal „házet do srandy“, ale když jsme se o tom bavili, pochopil jsem, že pro jeho generaci jde v případě Pout o cosi z minulosti, ovšem jakoby v žánru sci-fi, takový Matrix. Nějaká realita, která ani nemohla fungovat. Je to pro ně cosi vymyšleného, naprosto nepředstavitelného. Kamarád učí v Ostravě na gymnáziu, které nese jméno Olgy Havlové, a svým studentům Pouta pustil. Jejich reakce byla podobná, jako když se dívají na fantastickou „pohádku“ Avatar. Mám dojem, že Adam to bere podobně. Desetiletá Anežka film nezná a myslím, že minimálně takových pět let jí ho ještě nepustím.

Stalo se ti už, že bys hrál s někým, kdo by ti jako člověk nesedl?

Zcela výjimečně. Většinou jsem dělal v divadle s fajn kolegy. To bych zažít nechtěl, nějakou mezilidskou disonanci při práci. Hradec je pro mě důležitý, protože u nás v divadle je naprostá většina kolegů lidsky kvalitních. Taky jsem v jejich očích po Lvech neviděl žádnou závist, ale upřímnou radost.

Jsi tedy víc Hradečák než Ostravák?

Teď už asi ano, i když Ostravu mám velice rád. A začínám cítit, co je domov, což byla otázka, kterou jsem si kladl – bez uspokojující odpovědi – hlavně při svém pobytu v Anglii.

Oba, ty i Pavla, jste dnes už zavedení herci. Co kdyby někdo zavelel směr Praha…

Máme to vyřešené.

A Vladimír Morávek vás při odchodu do Brna na loď zvanou Husa na provázku nelákal?

Ta nabídka od něho přišla. Asi ho překvapilo, že jsme to nevzali, ale cítíme se tady dobře. Pavla sem nedávno přestěhovala maminku z Havířova, i já začínám přemýšlet o svých rodičích a jejich budoucnosti tady. Pravda, platí heslo: Nikdy neříkej nikdy. Ale jsme oba spíš rodinné typy, Pavla ostatně už pražskou nabídku odmítla…

Potřebuješ ke svému životu hudbu?

Před dvěma lety jsem dostal od kamaráda Zdeňka saxofon, poslouchám teď především muziku, ve které tento nástroj hraje, jinak jsem relativně nenáročný. Nemusím lidovku, jinak snesu skoro všechny žánry. Nedávno tu koncertoval Dan Bárta s triem Roberta Balzara, to se mi líbilo moc. Hodně srdeční záležitost je pro mě jazz, ale Pavlina neteř je kupříkladu varhanice a cembalistka, její nedávný koncert v Pardubicích mě taky nadchnul.

A co četba?

Na to je málo času, moc se mi líbila Balabánova poslední kniha Zeptej se táty, pak Tichý společník od Pavla Göbla. Čítával jsem hodně faktografickou literaturu o druhé světové válce, v období adolescence to byla sci-fi. A teď pochopitelně dětské knížky, s dětmi celého Harryho Pottera. Je to dost nahodilé, mám skoro výčitky svědomí, že bych měl číst víc. Chtěl bych, ale…

Ozvali se po úspěchu Pout nějací filmaři?

Nezávisle na sobě Dan Svátek – v připravovaném scénáři Touha bojuje žena s dvěma dětmi s rakovinou, všichni se k ní obrátí zády a jí hrozí, že o děti přijde, ona se však z nemoci přes vztah k dětem dostane, tak v tom bych měl hrát – a čerstvě Vláďa Morávek, že se budou konečně točit dlouho odkládané Akvabely, Drábkova hra, kterou jsme tu ve Vladimírově režii hráli. Oba projekty se bohužel překrývají, takže vůbec nevím, jak to bude.

Mnozí herci prohlašují, že nečtou kritiky. Jak jsi na tom ty?

Ne každý, kdo hraje divadlo, je herec, a ne každý, kdo píše kritiky, je kritik. Nečtu referáty, popisující jen děj a okolnosti, ale samozřejmě jako ješitný muž kritiky čtu.

Dokázal bys po tom, co už máš za sebou, přestat se svou profesí? Dokázal bys žít bez divadla?

Už jsem to několikrát dokázal. Někdy se mi po divadle moc stýskalo, a někdy jsem byl naopak velmi šťastný. Jsou tací, kteří říkají, že divadlo je poslání a nemohou bez něho žít. Věřím jim, šťastlivcům, ale já mezi ně nepatřím.

Jako knížepán a Rumcajs

S Ondřejem se neznáme dlouho. Poprvé jsem ho viděl jako malý kluk. On mne však nikoli, protože to bylo v televizi. Ta tehdy hrávala roli mostu mezi mým dětským životem v malém městě a „velkým světem“ zavřeným v té malé bedně v obýváku. A ti, kdo se v ní objevili, byli pro mě napůl bozi. Ondřej se jím tedy také stal, protože hrál v seriálu a ještě určitě v něčem jiném. Detaily si už nevybavuji, ale obličej toho kluka z televize zůstal skrytě deponován v mé paměti. Léta plynula a do paměti se zasouvaly další obličeje a zážitky. Pak jsem se řízením osudu stal hercem i já a díky tomu došlo i k setkání s Ondřejem. Moje adorační úcta k televizním polobohům z dětství zůstala už dávno kdesi v rodném městě, a tak naše seznámení proběhlo bez zajíkavých promluv a třesoucích se rukou. Kolegové, kteří se neznali, se prostě sešli při práci na nevšedním filmu Pouta. Být Ondřej jenom z malinké části nehorázná svině, jakým jeho estébácký Antonín v Poutech je a za kterého právem Ondra sklízí ovace, zřejmě bych teď tyto řádky nepsal. Jenže on je jeho pravým opakem. Jako Jekyll a Hyde, jako knížepán a Rumcajs, jako Mengele a dalajláma. Chtěl bych se podělit o příjemné a bezprostřední okamžiky při setkáních s ním. Ale cokoli napíšu, zdá se mi po přečtení patetické a neodpovídá to nenápadnosti a skromnosti, která je mi na Ondřejovi sympatická a blízká. A tak nám všem, kdo ho známe, přeji, ať je pořád tím dobrým a přátelským člověkem, a Tobě, Ondro, ať tvůj upřímný úsměv hned jen tak nezamrzne.

Martin Finger

• Autor: Jan Kerbr
• Publikováno: 15. května 2011

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ondřej malý: Nepatřím mezi šťastlivce s posláním

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ