Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor Zahraničí

    Tamás Keresztes: Během měsíce jsme úplně vyhořeli

    Letošní 25. Mezinárodní festival DIVADLO v Plzni uvedl monodrama proslulého maďarského režiséra Viktora Bodóa Bláznovy zápisky podle stejnojmenné Gogolovy povídky. Představitele Tamáse Keresztese mohli diváci plzeňského festivalu vidět i před několika lety v další slavné Bodóvě inscenaci Semeloumězmizelsem na motivy Kafkova Procesu.

    FOTO KÁLLAI MÁRTON

    S režisérem Viktorem Bodóem se znáte už dlouhá léta. Jak probíhala spolupráce na této inscenaci? A kdo vlastně přišel s nápadem inscenovat tuto Gogolovu povídku?

    Viktor už delší dobu nepracuje v Maďarsku. Nebo jen zřídka. Dříve byl členem souboru Divadla Józsefa Katony, kde jsem byl také v angažmá. Začínali jsme tam spolu naši divadelní kariéru a první naší společnou prací – pro mě jako pro herce a pro něho jako pro režiséra – byla v roce 2005 inscenace napsaná podle Kafkova Procesu, kterou jsme nazvali Semeloumězmizelsem (v originále Ledarálnakeltüntem). Právě s ní jsme pak hostovali jak na festivalu v Plzni, tak v Praze v Divadle Archa. I když jsme od té doby často spolupracovali, naše poslední společná inscenace – Bláznovy zápisky – přišla až po poměrně dlouhé pauze. Producent Tibor Orlai mi nabídl tuto roli a kupodivu nechal na mně, abych si vybral režiséra, se kterým na tom budu pracovat. Jako první mě napadl samozřejmě Viktor. Ukázalo se, že i jeho Bláznovy zápisky zajímají a že se touto Gogolovou povídkou už delší dobu zabývá. Věděl jsem, že o námětu bude přemýšlet zhruba stejným způsobem jako já a že ta šílená dramaturgie, která je pro něho typická, se bude k tomuto textu velice hodit. Tak jsme do toho šli.

    Můžete přiblížit, kudy se vaše společné představy o textu a jeho adaptaci ubíraly?

    Byla to práce velice vyčerpávající a zároveň velmi intimní. Do procesu zkoušek můžeme započítat i rozhovory u kávy nebo společné cigaretky. Pořád jsme na textu a formě pracovali. Proces zkoušení byl v podstatě nepřetržitý. Zkoušeli jsme měsíc, ale příprava před zkoušením trvala rok a půl. Na první zkoušce v divadle jsem pak už stál v kostýmu a v hotové dekoraci a odříkal jsem kompletní text. Takže se dá říct, že jsme měli měsíc trvající generální zkoušku.

    Měli jsme pocit, že už nikdy v životě nezažijeme tak intenzivní období… FOTO TOLDY MIKLÓS

    I pokud jde o naše osobní životy, bylo to pro nás velice zvláštní období. Byli jsme hodně rozrušení a oba jsme věděli, že to musíme překonat, že se skrz to musíme probojovat. Je třeba dodat, že bylo po sezoně, oba jsme měli za sebou tři jiné premiéry, všichni odjeli na letní prázdniny a my jsme se nastěhovali do temného sálu někde na vesnici a měsíc zkoušeli jen sami dva. A během toho měsíce jsme úplně vyhořeli. Ale měli jsme tak silnou vzájemnou důvěru, že jsme si byli jisti, že jdeme správnou cestou.

    Takže proces postupného úpadku a šílenství ústřední postavy nalehl i na vás?

    V podstatě i náš soukromý život byl plný zvláštních událostí, že nás to všechno naplňovalo jakousi podivnou slastí. Měli jsme pocit, že už nikdy v životě nezažijeme tak intenzivní období.

    Jste nejen herec, ale i hudebník a scénograf. Říkal jste, že jste začali zkoušet už s hotovou scénou, takže jste měli od začátku jasnou představu o tom, jak propojit text s dalšími inscenačními složkami?

    V představení využívám looper, zařízení, jež zaznamenává můj hlas, na který pak můžu navázat dalším zvukem. Ze svého hlasu můžu vytvořit pěvecký sbor nebo abstraktní zvukovou kulisu, můžu ovlivňovat atmosféru. Zpočátku se mi zdálo, že to s tímto přístrojem nepůjde, protože jsem ho moc neznal. Vzhledem k tomu, že jde o monodrama, je pro mě nesmírně důležité proniknout do hlavy člověka, kterého hraju. Musím do něj vidět. Je úplně sám v tom svém šílenství. Veškerou atmosféru a všechna prostředí musím tedy vytvořit tím, že vycházím sám ze sebe. Velice mi pomáhal přítel, mladý kolega Arpád Kákoni, klavírista a skladatel. Hodně jsme improvizovali, on potom vybral určité části, které ho zaujaly, a poté jsme se soustředili na rozpracování daných témat.

    Semeloumězmizelsem podle Kafkova Procesu (2005). FOTO archiv Katona József Színház

    Můžete popsat, v čem vám vyhovuje přístup Viktora Bodóa? V jednom rozhovoru jsem četla, že při práci na jiné inscenaci vám dával různé úkoly. Musel jste například spolu s dalšími herci zpívat v metru…

    Kolem Viktora byl vždycky takový rozžhavený vzduch, taková aura. Pokaždé jsme věděli, že s ním se děje nebo bude dít něco mimořádného, i když jsme nevěděli, co to bude. Vždycky měl velice neobvyklý a překvapivý způsob zadávání úkolů a vnímání situací. Na čemkoli jsme pracovali, nikdy v tom nebylo nic schematického, vždycky v tom bylo něco svěžího, nového a překvapivého.

    Ještě když jsem studoval, vedl Viktor na škole kurzy a jejich součástí byla i cvičení, která jste  zmínila. Museli jsme například jít po ulici a dělat, že jsme mentálně postižení. Museli jsme takto dojít až do podchodu metra a tam předvést improvizované vystoupení. Zahrát, zazpívat. Bylo to velice zvláštní. Pokud se tomu člověk cele odevzdal,  dopadlo to celé dobře, včetně mých pocitů. Pokud se ale člověk do toho plně nepoložil, byl výsledek trapný. Je to opravdu zvláštní, jak se dopracovat k tomu, aby něco, co je hodně trapné, nakonec trapné nebylo.

    Ta inscenace je škola, kterou jsme si vytvořili sami pro sebe… FOTO DÖMÖLKY DÁNIEL

    Zmínil jste, že Bláznovy zápisky vznikaly ve značných bolestech.Teď, když už je inscenace hotová, užíváte si ji, nebo ty bolesti prožíváte pokaždé, při každém představení?

    Premiéra byla vloni v létě, v Plzni jsme měli šedesátou sedmou reprízu, takže jsem je hrál za ten rok docela často. A až teď jsem se dopracoval k okamžiku, že si s tou látkou můžu skvěle hrát. Ta inscenace je škola, kterou jsme si vytvořili sami pro sebe. Škola, ve které se ještě léta budu něco nového učit.

    ///

    Tento rozhovor vznikl na letošním festivalu DIVADLO v Plzni a počítali jsme s ním do některého z tištěných čísel Divadelních novin. Nicméně z prostorových důvodů se nám jej nepodařilo zařadit, a tak jej nabízíme čtenářům i-DN. /red/


    Komentáře k článku: Tamás Keresztes: Během měsíce jsme úplně vyhořeli

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,