Divadelní noviny > Názory – Glosy
Půlměsíc na pražském nebi
Koncem listopadu se nad Prahou rozzářil půlměsíc. A také divadlo, které festivalem Nad Prahou půlměsíc v srdci Evropy – a také v Brně, Hradci Králové a Plzni – oslavuje kultury a umění Blízkého východu. Festival je v České republice jediný svého druhu.
Ve dnech 4.–30. listopadu to bylo už po deváté, co festival dal šanci zaznít neznámým hlasům ze vzdálených částí světa ve snaze znovu vybudovat ztracený most mezi kulturami a národy. Pomalu se rozrůstá a je stále barvitější, letos ve spolupráci s ambasádami Kuvajtu, Maroka, Saúdské Arábie, Palestiny, Spojených arabských emirátů a Iráku, jež festivalu poskytly nejrůznější druhy podpory a spoluúčasti. Účastníci dostali výjimečnou příležitost navštívit pražské ambasády Kuvajtu, Maroka a Palestiny, kde ochutnali arabské speciality, zúčastnili se promítání filmů, prošli se místy, kam se normální návštěvníci nepodívají, a získali informace o hostitelských zemích.
Festival začal v Divadle Na Prádle vernisáží obrazů fotografa a výtvarníka Jaroslava Pavliše inspirovaných jeho pobytem v Kuvajtu, po níž následovalo představení Arabského nedivadla českých studentů studujících arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Hru inspirovanou vzpomínkami středověkého arabského šlechtice a válečníka Usámy ibn Munkize Osudy arabského bojovníka s křižáky interpretovali v arabském jazyce fusha, což je klasická verze psané arabštiny, jež se velmi liší od mluvené řeči. Odvedli skvělou práci. Vědoma si toho, jak obtížný a plný nástrah tento jazyk je, neočekávala jsem tak volně plynoucí, komunikativní představení.
Jedna nebo dvě pohádky pro Alef dramatičky Kanwal Hameedové z Bahrajnu směřovaly nejen k dětskému publiku, ale i k dospělým. Vedly diváky k tomu, aby objevovali krásu ve svém nitru a méně se soustředili na materiální svět kolem. Mladí bahrajnští divadelníci vyváděli diváky z jejich komfortních intimních zón do širého světa, ukazovali, jaká nečekaná poznání a zázraky může člověk objevit, ztratí-li svůj „domov“ a pocit bezpečí a jistot a otevře-li se dobrodružství života.
Íránská umělkyně Azadeh Mohammadi se ve své one-woman show Strung-up at the border (Na skřipci na hranicích) pokusila definovat identitu člověka, nalézt a překročit hraniční čáry vymezující prostory mezi lidmi. Ukázala, že rozdílná jména, barva pleti, vzhled ani další tak často dnes zmiňované „aspekty“ rozdílných lidských identit nemají se skutečnou podstatou člověka a humanity nic společného. Jaká úleva pro mne.
Tento festival je v Česku první, který cíleně představuje umělce z Blízkého východu a poskytuje jim prostor, aby svobodně mluvili svými jazyky, aby představili svou kulturu a umění bez ohledu na původ, náboženství a zemi, ze které pocházejí. Diváci performery k mé velké radosti ohromně podporovali, byli dychtiví dozvědět se o tématech i aktérech víc, otevřeli svá srdce hlasům, které jsou v České republice málokdy slyšet. Média se převážně zabývají zápornými skutky lidí pocházejících z těchto částí světa, důležitější než konkrétní životní osudy jsou pro ně statistiky, vidí je spíše jako nežádoucí přítěž než lidské bytosti, spíše jako obtížné imigranty než zoufalé přeživší.
A tak jsem se na tomto festivalu konečně, po dvou letech pobytu v Praze, cítila dobře. Jako doma. Obklopena přívětivými, chápajícími lidmi, kteří uvažují inteligentně a jsou velmi srdeční. Takoví, kteří mi nedávají najevo přezíravý nadhled či odstup nějakým lítostivým slovem či pohledem, ale dodávají mi odvahu, abych pokračovala ve své profesní kariéře a životě v České republice. Abych byla aktivní součástí této společnosti.
Zeina Kanawati
Autorka je syrská novinářka žijící v Praze. Z angličtiny přeložila Jana Soprová, upravil hul.
Komentáře k článku: Půlměsíc na pražském nebi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
