Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Samopal versus smích dětí (pro)
Soucit. Příběh kulometu je v podstatě divadelní esej vytvořený na základě znalostí fungování současného humanitárního byznysu a vůbec existence humanitárních organizací pracujících v zemích postižených válkami, genocidou a emigrantskou vlnou.
Projekt Mila Raue je zpracován jako apelativní zpověď bývalé humanitární pracovnice (Ursina Lardi), jež je konfrontována autentickou zpovědí dívky (Consolate Sipérius), které byla celá rodina během rwandské genocidy v roce 1994 před jejími zraky kulometem vyvražděna. Poté žila v dětském domově, odkud ji adoptovali do Belgie.
Inscenace má velmi rafinovanou stavbu. Ursina Lardi mluví (téměř) celý čas na mikrofon u pultu, jako kdyby svůj příběh přednášela před komisí. Její obličej je přenášen na velké plátno v pozadí. V některých úsecích však herečka od pultu odchází, nicméně její obraz i projev na plátně stále mluví, jako by byl nahrán, jako by to, co jsme sledovali, byla umělá fikce. Prostřih z reálu na nahranou část je tak nenápadný, že řada diváků podlehla dojmu, že projev byl falešný – tedy nahraný celý. I Consolate Sipérius mluví na kameru. Tu má však v ruce, vidíme, jak s ní pohybuje či jak před ni dává konkrétní předměty, o nichž hovoří, nikdo nemůže být na pochybách, že jde o přímý přenos. Autoři tím docilují zvláštního napětí mezi tím, co je pravda a co manipulace.
Herečka klade sugestivní otázky publiku, míří na ně samopalem, v jednu chvíli dokonce nadzdvihne sukni a před diváky – vestoje – močí. Můžeme se tázat, zda je tento obraz adekvátní sdělovanému a zda na jeviště patří, ale opět je to další kamínek do zásadního tématu této inscenace. Chceme znát fakta, jež se dozvídáme dnes a denně a jež s námi nepohnou, či na sebe chceme nechat působit mediálně „fungující“ válečné fotografie, nad nimiž se dojímáme? Tuto otázku podávanou věcným, minimalistickým způsobem konfrontuje režisér příběhem a přítomností skutečné oběti. Consolate nemíní minulost řešit ani soudit, upíná se pouze k přítomnosti a budoucnosti. Naději nevidí v samopalu namířeném na kohokoli, ale ve smíchu dětí, které žijí. Naivní kýč? Dětinská reakce?
Autoři nenabízejí řešení. Nechávají diváky odcházet bez návodů, jak se chovat a jak reagovat. Doku-divadlo, (mono)drama, anebo esej? Realita, anebo fikce? Divadlo vstupuje na široké pole forem a žánrů.
Hodnocení: 5
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – Milo Rau: Soucit. Příběh kulometu. Režie Milo Rau, výprava Anton Lukas, video a zvuk Marc Stephan, dramaturgie Florian Borchmeyer, pracovní rešerše / dramaturgie Mirjam Knapp, Stefan Bläske, světla Erich Schneider. Premiéra 16. ledna 2016.
Komentáře k článku: Samopal versus smích dětí (pro)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)