Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Bezmocná angažovanost (proti)
Nic proti doku-divadlu, divadlu angažovanému, divadlu na hranici divadelnosti. Je lákavé hranice překračovat, experimentovat, zkoušet meze trpělivosti, meze estetického cítění diváka. Balancování na takové hraně ale může být pro tvůrce fatálním.
Stalo se to, obávám se, Milu Rauovi, režisérovi inscenace Soucit. Příběh kulometu berlínského divadla Schaubühne. Našel herečku s kořeny v africkém Kongu, která přežila vlastní smrt a byla svědkem té rodičů. Jistě nezáviděníhodný osud, jistě skvělý tahák pro divadelní představení. A k ní angažoval herečku, která měla představovat ženu, jež se před lety vydala jako dobrovolník do poničené Afriky.
Ursina Lardi klade v projektu Soucit. Příběh kulometu sugestivní otázky a míří při tom na diváky zbraní FOTO KIVA
Nejdříve mluví konžská herečka Consolate Sipérius. Dívá se do kamery, my na její obraz na plátně, vypráví a hezky se u toho tváří. Nutno dodat, že Consolate jen mimikou a pohyby očí dokáže pozornost velmi rychle strhnout. O poznání těžší to měla Ursina Lardi v roli altruistické nadšenkyně. Stojíc za pultem jako na nějaké konferenci vykládala svůj příběh. Mnohem delší než ten Consolate. A taky mnohem míň pozoruhodný. A když dovypráví ona sama, zatímco na plátně za ní se sem tam objeví nějaké fotografie z afrických táborů, případně ona, jak stojí před pultíkem a vypráví, odejde, její obraz na plátně ještě něco dořekne, pak něco řekne Consolate a je konec.
Aby se diváci před nutným potleskem probudili, vsadil režisér na expresi a nechal Ursinu se na jevišti vyčurat. Jen aby vizualizovala sen, který zrovna vypráví. Jiný důvod akt evidentně neměl, a tak přes lehkou šokantnost zůstala spíše pachuť bezmoci, co s rozpracovanou látkou. Tu navíc podtrhuje scéna z poházeného odpadu, s níž prakticky žádná z účinkujících nepracuje, jen ztíží asi dva Ursininy výlety od pultu. Scéna působí jednak zbytečně doslovně, jednak nefunkčně a jen odtrhuje pozornost od toho, co se děje, respektive co se říká.
Co se říká, si jistě pozornost zaslouží, nikoli však v podobě utahaného dvoj-monodramatu, které zní jako vytržené z cestovatelských webů – pokud samozřejmě pominu osud Consolate Sipérius. Obě části spolu kdoví proč nesouvisejí, postavy se na jevišti aspoň verbálně potkají pouze jednou, když Ursina v jedné z promluv Consolate vzpomene jako příklad nemilého osudu. Výraz sou-cit jako projevení citu k druhému, ale i jako sdílení tohoto citu neproběhne v žádném momentě. Postavy mluví za sebe, nikoli k sobě. A nemluví ani k divákovi. Je to jako sebepsychoanalýza v přímém přenosu – bez ambicí dotknout se jakékoli zkušenosti za hranicí vyprávěného.
Hodnocení: 2
Schaubühne am Lehniner Platz, Berlín – Milo Rau: Soucit. Příběh kulometu. Režie Milo Rau, výprava Anton Lukas, video a zvuk Marc Stephan, dramaturgie Florian Borchmeyer, pracovní rešerše / dramaturgie Mirjam Knapp, Stefan Bläske, světla Erich Schneider. Premiéra 16. ledna 2016.
Komentáře k článku: Bezmocná angažovanost (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
