Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 298)
Na devět set ctitelů operních produkcí připutovalo večerním chladem do výstavního pavilonu P na premiéru opery Faust a Markéta v očekávání velké kulturní události.
Svátečně oděná smetánka se pátravě rozhlížela, s patrnou nedůvěrou zdolávala dřevěné schody z lešenářských trubek smontované tribuny a dost ostýchavě usedala na tvrdá, nesklopná a hodně zašlá laminátová sedadla. Pán za mými zády pravil ke své paní obléknuté společensky: Je to tady takové sportovní. Trochu jako na hokeji. Snad do té patnácté řady vylezeme. Alespoň nám nebude zima. Omládneme. Marie, moc ti ta róba sluší. Operní hvězda nedávné minulosti spráskla ruce: Gounod v montážní hale, Bůh nás netrestej! Vedle ní sedící kolegyně pravila: Jo, holka, Janáčkovo divadlo to není a nebude. Jsou to danajské dary, tyhle rekonstrukce. Ale hrací plac tady mají veliký. Pro francouzskou „grand opéra“ jako stvořený… Nebýt nosných sloupů, můžou tady hrát fotbal…
Nebýt nosných sloupů, můžou tady hrát fotbal… FOTO NdB
Dámy měly pravdu. Rozlehlá, betonem pokrytá pláň, se zdála být nedozírná. Pod stropem plným stříbřitých trub bylo možno odhalit oka reflektorů zavěšených na hliníkových nosnících. Uprostřed betonové plochy se nalézal obrovitý bílý kruh. Tři vysoké prosklené tubusy s točitými schodišti, stály jako torsa v dalekém pozadí. Zelená monstra obludných skříní ohraničovala hrací prostor po stranách. Na jednom se blýskalo zrcadlo. Pod okny zelených stěn se bělela postel. Zrůdnost podobná stojanu obráběcího stroje podporovala dojem montážní haly. Mnohočetný orchestr umístěný po pravé straně ladil smyčcové nástroje. Pod schody diváckého sezení, byly ve dvou řadách srovnány černé bedýnky vojenských kufrů. Podobaly se hrobům. Za bílým kruhem stál drobný člověk, Doktor Faust. Po širé pláni se povaloval přízemní opar.
Tóny velebné Gounodovy hudby se počaly valit industriální krajinou. FOTO NdB
Dirigent prošel podél tribuny, uprostřed se uklonil a pokračoval v pouti k dirigentskému pultu. Tóny velebné Gounodovy hudby se počaly valit industriální krajinou. Protáhlými kroky pašeráků tajností, se do zadní části planiny plížily siluety postav početného pěveckého sboru. Černě oděný Mefisto postavil do středu kruhu láhev s jedem. Rej magického rozjímání a dění byl započat.
Faust zpíval o úmyslu skoncovat se svým životem starce a elegantní ďábel se stal hybatelem všeho. Zelené panely i vysoká torza kulatých věží klouzaly po betonu jako po ledě. Zpívající aktéři se točili kol osy kulatého pólu. Zloduch je lákal do sítí zla…
Tóny velebné Gounodovy hudby se počaly valit industriální krajinou. FOTO NdB
Byl to poněkud jiný operní svět, který v rozlehlé hranaté manéži režisér Jiří Heřman veřejnosti předkládal. Z příslovečné nouze se mu povedlo udělat ctnost. Diváci v prvních řadách se ocitli „v operní kuchyni“. Pod jejich nosy rovnali vojáci bagančata, brali kufry a kráčeli do války. Před nimi umíral Valentin a Markéta v náručí nosila děťátko. Mohli posoudit pravdivost herectví a rozeznat momenty použité operní manýry. Hlasy pěvců nemusely překonávat bariéru orchestru ponořeného v jámě orchestřiště. Zněly svobodně, nezkresleně, plně. Na stěnách haly nechal rozkvétat květy, pláň zasypal lístky okvětí a měnil ji ve vodní hladinu.
Hlasy pěvců nemusely překonávat bariéru orchestru ponořeného v jámě orchestřiště. FOTO NdB
Výkon Jana Šťávy lze považovat za velkolepý. Hlasově i pohybově zvládal roli Mefista s lehkostí a šarmem. Jiří Brückler zářil v tragické postavě Markétina bratra, velícího důstojníka Valentina. Jeho pevný, lahodně znějící baryton, vyzpíval part francouzského skladatele s absolutní jistotou. Španělský tenorista José Manuel se k Faustovu charakteru přibližoval. Jeho křehčí hlasová vybavenost mu však dosažení vrcholu slávy nedovolila. Markéta v podání Pavly Vyoralové byla zdobnou korunou inscenace. Pěvkyně svou Markétou žila. Její nádherně znějící soprán exceloval. Provedení Písně o králi v Thule se stalo mimořádným zážitkem.
Hudební nastudování a řízení orchestru Marko Ivanovičem bylo brilantní. Patos závěrečné scény, popravy Markéty situované do prostředí blázince protkaného světýlky svící posouval příběh opery do nadreálna, do výšin nebes.
Potlesk diváků však byl poněkud vlažný… FOTO NdB
Potlesk diváků však byl poněkud vlažný…
Mab špitla, jakoby se jim ani tleskat nechtělo…
Nedivil jsem se. Tři hodiny sedět v chladné hale na tvrdých laminátových sedačkách…
Klepali jsme se zimou a chvátali k bráně z výstaviště. Nastoupili jsme do přistaveného autobusu. Řekl jsem: Kamarádko, byli jsme očitými svědky historického představení v místech, kam opera nepatří. Ale jak známo, bída naučila i Dalibora housti.
Brno – Komín, 21. 12. 2017
Národní divadlo Brno – Charles Gounod: Faust a Markéta. Vztah i Bůh existují pro toho, kdo v ně věří. Autor: Charles Gounod, libreto: Jules Barbier, Michel Carré. Hudební nastudování: Marko Ivanović, dirigent: Marko Ivanović, Pavel Šnajdr, režie: Jiří Heřman, scéna: Pavel Svoboda, kostýmy: Lenka Polášková, světelný design: Daniel Tesař, choreografie: Jan Kodet, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Patricie Částková, asistent režie: Otakar Blaha. Osoby a obsazení – Faust: José Manuel j.h., Luciano Mastro j. h., Mefistofeles: Ondrej Mráz j. h., David Nykl, Jan Šťáva, Markéta: Kateřina Kněžíková j. h., Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Valentin: Jiří Brückler j. h., Pavoľ Remenár j. h., Siebel: Václava Krejčí Housková, Jana Hrochová, Wagner: Petr Karas, Jiří Miroslav Procházka j. h., Marta: Veronika Hajnová Fialová, Jitka Zerhauová. Dirigent premiérového představení: Marko Ivanović. Premiéra 16. prosince 2017, Brno Výstaviště v pavilonu P.
///
Více o této inscenaci na i-DN:
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 298)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
