Hraní o psaní
Je s podivem, že v rozmezí měsíce byla v českém operním divadle uvedena dvě nová díla o velikánech české literatury: skladatelka Lenka Nota pojednala na libreto Olgy Sommerové životní osudy Boženy Němcové v opeře Jsem kněžna bláznů, Miloš Orson Štědroň napsal libreto i hudbu opery Don Hrabal o Bohumilu Hrabalovi.
Svatební scéna, uprostřed Jana Sýkorová (Pipsi) a Roman Janál (Hrabal) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Notu se Sommerovou na životním příběhu Němcové zjevně vzrušovalo téma feminismu, tak jako řadu jejich předchůdců a předchůdkyň, a těžko mohly něco podstatného přidat ke vztahům spisovatelka–manžel–milenci–kuchyně, kam ti neschopní maskulinové chudinku spisovatelku zavírali. V programu k inscenaci se uvádí, že se opera snaží představit Boženu Němcovou jako společensky aktivní, svobodomyslnou, na konvencích nezávislou a pravdu hájící ženu, první emancipantku a disidentku (?). Skladatelka dokonce doufá, že se jí podařilo překročit onen pověstný a společností vysmívaný kruh národních buditelů, bez kterých by ale dnes čeština, česká literatura a kultura neexistovala, upozornit a vynést na povrch dodnes nedoceněný odkaz největší české spisovatelky, světové pohádkářky, statečné ženy, básnířky, umělkyně a matky. Objevuje se objevené a pochybuji, že je pro to nejvhodnější právě formát operního díla.
Štědroň chtěl operou Don Hrabal zpodobnit poslední léta slavného čes(koslovens)kého spisovatele. Představit ho jako osamělého mohykána, pábitele, velkého vypravěče i vtipného glosátora. Lze stejně jako v předchozím případě zapochybovat, jestli řečené není spíš námětem čehokoli jiného než zrovna opery. Štědroňův opus logicky navazuje na jeho hudebně-literární kabarety, které pro mě byly nejsilnější právě tam, kde se dodržoval kabaretní žánr. Přesun do prostředků opery tématu Hrabal podle mě neprospěl. K největším přednostem díla nakonec počítám pestrou skladbu ostře kontrastních hudebních i dramatických obrazů, tedy to, co z původního, zjednodušeně kabaretního zůstalo.
Operní novinky nikoho nezajímají?
Divil bych se, kdyby právě deklarované umělecké ambice zajímaly víc lidí než pár specialistů. Obě díla nastolují obecnější otázku, proč psát a hrát soudobé opery a proč zdejší diváky moc nezajímají. O smyslu uvádět operní novinky pro ČTK zapochyboval v souvislosti s uvedením Dona Hrabala umělecký ředitel Opery Národního divadla Petr Kofroň. Jenže od něho rezignující povzdech není namístě, čekal bych spíš hledání důvodů, proč tomu tak je, a návrh řešení. Pokud ho nemá, divím se, proč tedy za inscenace novinek vyhazovat peníze.
Dát obecnou odpověď myslím není tak obtížné – lidé budou mít zájem o díla, která je ohromí, obohatí, dají jim prožít v operním hledišti to, co jinde prožít nemohou. Jak toho docílit, musí konkrétně a pokaždé znovu zodpovídat tvůrci sami. Opravdu chtějí diváky přilákat výše deklarovaným způsobem? Opravdu se domnívají, že jedno i druhé je tím nejlepším námětem pro operu?
Copak operní milovníci do nekonečna vyžadují řekněme Verdiho La traviatu proto, aby se něco dozvěděli o tuberkulóze? Snad ještě pro sladkobolný příběh. Ale především pro způsob, jakým jim Verdi dává prožít osudy svých hrdinů, jejich psychické stavy, jejich radosti a trápení – a hlavně jim umožňuje poslouchat hudbu, která tohle všechno obsáhne a zůstane v první řadě působivou. Platí to pro všechna velká operní díla, včetně modernistických až soudobých. Najdeme to stejné i u minimalistů, a pak lze do opery převést třeba návštěvu Nixona v Číně. Ale vždycky je nezbytné originální atraktivní hudební uchopení témat, příběhů, osudů atd., které právě jedinečným zhudebněním získají na emocionální i duchovní a nakonec tematické síle. Obávám se ale, že u nás stále převládá obava z původního díla, u autorů i inscenátorů a produkcí, že se píší jako úlitba opeře a naší kulturnosti a ne z přesvědčení, že opravdu prorazí do světa.
Opera začíná, ale nekončí libretem
Uchopení tématu ovšem začíná u libreta, které považuji za hlavní problém v obou případech. Aniž bych pochyboval o zjevně velmi pečlivé a dlouhodobé přípravě obou textů – nejsou odbyta, spíš až příliš propracována.
Olga Sommerová libreto poskládala do podoby poetické básnické skladby z citací nejrůznějších materiálů, které přirozeně směřují spíš k volnému pásmu než k přesně zacíleným promluvám. Jeho silou jsou kontexty, jež do dění opery vnáší, jeho slabinou je mnohomluvnost, roztříštění do mnoha malinkých plošek, které ještě lze dobře číst coby text, s veškerými uvedenými vysvětlivkami, ale na operním jevišti se rozpadá do řady málo pochopitelných detailů. Srozumitelný zůstává jen základní syžet s feministickými tendencemi a to je věru málo. Postava Boženy Němcové je zpívaná, Josefa Němce mluvená, a k tomu v logice struktury libreta množství sotva přesně identifikovatelných postav: Komentátoři, Hosté, Udavači, Děti, Milenci, Historici v provedení čtyř dalších aktérů.
Lenka Nota je nesporně pozoruhodná skladatelka, dílo, jak uvedla, promýšlela už v čase Bušení do železné opony v Národním divadle za Daniela Dvořáka, tedy před bratru deseti lety. Důkladně rozvážila strukturu dramatické skladby, zkomponovala působivé detaily, ale vzhledem k akusticky problematické premiéře si netroufám dílo hodnotit podrobněji. Snad jen propracovaný orchestrální part. A pak mohu konstatovat, že se Nota zbytečně drží zpátky, že se snaží svou kompozicí podřídit libretu, když by naopak měla na základě libreta vyniknout její kompozice. Opery se opravdu píší a hrají prioritně kvůli hudbě a ne textu.
Štědroň napsal libreto sám a označil ho za poetické obrazy ze života Bohumila Hrabala. Soustředil se hlavně na poslední roky spisovatelova života, s odskoky do jeho mládí, s připomínkou různých životních situací. Přičiněny jsou také bohaté poznámky zhruba definující autorovu představu o jevištním provedení. Vystačil se čtyřmi postavami (Hrabal, jeho Matka, manželka Pipsi a Múza, zahrnující hlavní Hrabalovy obdivovatelky a lásky), k tomu smíšený sbor představující kromě lidí i kočky či ptáčky – dobré řešení! Devět výstupů končí osudovým otevřením okna v nemocnici na Bulovce. Síla libreta je v dramatickém oblouku napnutém mezi prvním až posledním obrazem a v některých detailech Hrabalových osudů. Převažují však nevýhody, ta hlavní a mně zcela nepochopitelná spočívá v až nesnesitelném a hlavně bezdůvodném opakování krátkých replik. Možná jimi Štědroň reagoval na poetiku starých hudebních libret, jiné vysvětlení pro tento postup nemám. Jinak i Štědroň libreto důkladně propracoval, pochybuji však o smyslu jeho stávající podoby, o jeho prosté sdělnosti, o stavbě situací – skoro o všem. Hudebně Štědroň střídal různé styly, je zkušeným a nápaditým skladatelem, jen bych místo některých deklamatorních replik uvítal razantnější zhudebnění.
Sommerové libreto podává očekávatelný až schematický obraz Boženy Němcové. Se Štědroňovým portrétem Hrabala si však nevím rady – zdůrazňuje osudové Hrabalovy ženy, navíc vesměs trochu fúrie, co mu ničily život, vidí Hrabala jako sukničkáře, probírá jeho neradostný rodinný život. Jeho Hrabal by mohl být jakýkoli životem otlučený muž, Štědroně vlastně nezajímá jako famózní spisovatel, umělec, štamgast z pivnice U Zlatého tygra. Na tom by nebylo nic zlého, jen se znovu ptám, nakolik Hrabal ve Štědroňově podání osloví současnou společnost, nakolik takto koncipovaný portrét může být nosný pro operní dílo.
A nemohu si odpustit ještě jednu pochybnost. Zdejšímu opernímu divadlu chybějí silní dramaturgové, kteří by korigovali inscenátory v jejich někdy ne zrovna rozumných nápadech, kteří by je vedli k cílené výpovědi. A hlavně kteří by spolupracovali již s autory nových operních partitur, upozorňovali je na nedůslednosti, chyby, prostě poskytli jim servis nedocenitelných prvních čtenářů a posluchačů v procesu zrodu díla. Takový dramaturg by oběma probíraným operám hodně prospěl.
Jarmila Balážová (Němcová) s Lukášem Riegerem (Němec) v otlučené kuchyni FOTO VÍT KOBZA
Mělo by být vidět a slyšet
Umístit provedení Němcové do koncertního sálu Reduty se hodně nevyvedlo. Orchestr přehlušil pěvce i mluvce a poprvé jsem na premiéře skoro nerozuměl slovu. Bylo namístě operu přizvučit, jenže na to asi chyběly prostředky. O čem se konkrétně hrálo, jsem se pořádně dozvěděl až z libreta. Režisérka Kristiana Belcredi sice dění výstižně organizovala kolem vybydlené kuchyňské linky, postavy se zjevovaly v zásuvkách a policích a kolem kuchyňského stolu, tedy v onom prostředí, jež prý ubíjí každou moderní ženu. Jarmila Balážová intonovala part Němcové, pokud se dalo zaslechnout, spolehlivě, spolu s Lukášem Riegerem (Němec) a ostatními sehrála situace na přesné hraně grotesky, ale provedení opery bylo akusticky naprosto zdevastované.
Na pražské Nové scéně se bez nazvučení často nehraje ani činohra, akustické poměry jsou tu zoufalé. Jenže dát operním pěvcům mikroporty je zhůvěřilost, zvučení operních představení se samozřejmě provádí jemnějšími prostředky. Na samém počátku byl zvláštní duet Matky (Lenka Šmídová) s Pipsi (Jana Sýkorová) neposlouchatelný a je neuvěřitelné, jak špatné zvukaře vedení Národního divadla na Nové scéně trpí. V průběhu opery se zvučení mírně zlepšilo, přesto i premiéru Dona Hrabala zvukaři takřka zničili. Lépe se v nazvučení vedlo Yukiko Kinjo coby Múze, nejlépe pak Romanu Janálovi v titulní roli. Jeho kreace postupně nabírala vysoké kvality, léta jsem ho neviděl a neslyšel v tak dokonale sehrané postavě, kterou autor zjevně právem koncipoval právě pro něj. Provedení velmi pomohla čistá nepopisná režie Lindy Keprtové, zjevně se podepsala i na Janálově kreaci.
Musíme si nové opery hýčkat?
Možná už jsem okoralý, neschopný prožít soudobá operní díla, snad už mi nic není dobré. Překvapilo mne, jak kolegové kritikové opisují z programu, jak jim nevadí, že z jeviště nic neslyšeli. Chraň bůh, abych chtěl pochybovat o jejich názorech. Jen mě tak napadlo, jestli se do nich nepromítá shovívavost vůči soudobým dílům – asi jako se stavěli naši obrozenští předkové k nevalným dílkům své doby jen proto, aby neublížili národním zájmům. My zase jistě nechceme ublížit opeře a zájmům vysokého umění. Pro soudobou operu však podle mne není nic horšího než si nalhávat, tím diváky do hlediště nepřivedeme. Neboť i opera je showbyznys svého typu, a pokud nenajde své diváky, ergo uplatnění ve společnosti, tedy ztratí se v záplavě jiných zájmů naší doby, zemře. Proto je třeba hledat způsoby, jak diváky oslovit, proto je v posledních desetiletích tak důležitá podoba inscenací, a tedy režie. Proto je nezbytné psát nové opery, a díky i za Němcovou a Hrabala, ale s jaksi velkorysejšími vizemi, než jejich tvůrci měli a než je u nás zvykem.
Ensemble Opera Diversa, Brno – Lenka Nota, Olga Sommerová: Jsem kněžna bláznů. Dirigentka Gabriela Tardonová, režie Kristiana Belcredi, scéna a kostýmy Sylva Marková. Premiéra v Mozartově sále Reduty 17. listopadu 2017.
Národní divadlo, Praha – Miloš Orson Štědroň: Don Hrabal. Dirigent Jan Chalupecký, režie Linda Keprtová, scéna Martin Černý, kostýmy Tomáš Kypta, pohybová spolupráce Ladislava Košíková, světelný design Daniel Tesař, sbormistr Pavel Vaněk. Premiéra na Nové scéně 14. prosince 2017.
Komentáře k článku: Hraní o psaní
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
