Kdo chce, hledá způsob…
Do Horáckého divadla, i když nenápadně zastrčeného v jedné z bočních ulic vedoucích z jihlavského Masarykova náměstí, si diváci cestu najdou. Moderně řešený sál velké scény, červeně polstrované sedačky, tři patra lóží i mramorové foyer působí uklidňujícím dojmem, jako místo, kde je možné příjemně trávit čas. Takovou atmosféru ale musí podpořit především dobrý divadelní kus.
O přízeň publika nemá zdejší soubor nouzi. Je totiž jediným profesionálním divadelním zpestřením klidně plynoucího života jednoho z našich krajských měst. Zájem přespolních diváků, divadelních tvůrců a kritiků o divadelní dění na Vysočině je však v posledních letech minimální. Vyjela jsem na začátku roku zjistit proč. Je snad na vině dramaturgie, která se už řadu let drží osvědčených, notoricky známých, divadelních titulů, a uměle tak udržuje přízeň stálého okruhu publika? Herecký ansámbl, nebo snad režie, u níž se střídají stále stejná jména a s nimi spojené režijní postupy?
Stav, v němž se Horácké divadlo Jihlava v současnosti nachází, podezřele připomíná dobrovolnou izolaci. Umělecké ambice jako by se vytratily a zůstala jen vůle setrvat v zaběhnuté rutině. Podobu letošní sezony mohou alespoň zčásti přiblížit tři inscenace, tematicky i žánrově odlišné, ale svou výslednou podobou nebezpečně si blízké.
Bohu masakru velká scéna nesluší
Lákavým titulem sezony zdál se být Bůh masakru Yasminy Rezy. V současnosti ho můžete vidět na scéně Činoherního klubu v Praze, v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti anebo ještě nedávno v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Text patří k dobře napsaným a – nejen u nás – populárním konverzačním hrám. Je doslova nabitý slovním i situačním humorem. Postupně však ve hře zaznívají i vážnější tóny – na povrch vyplouvají dlouholeté animozity života v manželském páru, faleš i klišé společenských póz. Režisér Petr Palouš umístil inscenaci na velkou scénu Horáckého divadla, čímž ji zbavil její nezbytné komorní povahy. Přenesení hry na velké jeviště způsobilo, že herci jsou nuceni kombinovat jemný, nadnesený humor textu s velkými, afektovanými gesty. Navíc se za každou cenu snaží vytěžit z jednotlivých slovních vtipů maximum groteskně komediálních situací, čímž hře ubližují ještě víc. Vytrácí se tak i kouzlo přirozenosti, neb se nemůže opřít o civilní a nenucené herectví. Inscenace navíc postrádá tempo, které by odstranilo zdlouhavé okamžiky mezi jednotlivými výstupy. V nich na sebe jednotliví herci strhávají pozornost pitvořivými úšklebky a významnými pohledy do publika, což představení rozhodně nepomáhá. Není zřejmé, zda se chce inscenace přibližovat fraškovité grotesce, nebo zda v ní má zaznít i filozoficko-psychologický podtón, rozkrývající blízkost i odcizení muže a ženy svázané společenskými stereotypy a konvencemi. Nejmarkantnější je to v závěru, kdy se má groteska prolnout s nepříjemnou realitou vyčpělého partnerského života. Místo „uvěřitelné reality“ přecházejí všichni čtyři protagonisté do násilných gest a přehnaných – vůči situaci zřejmě výsměšných – póz. Z inteligentní rodinné grotesky se tak stává lidová fraška.
Bez ladu i skladu
Román Josepha Hellera Hlava XXII patří k předlohám, které si Pavel Palouš jako režisér vyzkoušel už v jiných divadlech (Divadelní sdružení CD 94 Praha – 1999, Divadlo F. X. Šaldy v Liberci – 2000). V Horáckém divadle se mu však inscenace vysloveně nezdařila a nabízí se otázka, jak moc byl výběr textu veden aktuálními potřebami divadla a zda se spíš nejednalo o rutinní recyklaci vyzkoušených dramaturgicko-režijních postupů včetně s dnešní dobou nekonvenujícího výkladu.
Hellerova břitká válečná groteska se rozlila do nesrozumitelných obrazů, z nichž se vytrácí, zda se jedná o ztřeštěnou frašku, nebo o kritickou karikaturu byrokratického molocha. Inscenace klouže po povrchu toho nejbanálnějšího humoru, obrazy jako by byly poskládané bez hlubší příčiny a jasného vyústění. Chybí pointy a provázanost, vztahy mezi jednotlivými postavami jsou nezřetelné. Výsledkem jsou pak spíše – pro diváka – trapné, než absurdní či komické výstupy. Špatně se orientuje nejen v samotném příběhu, ale i v inscenaci jako takové. Těžko dešifruje, v jakém prostředí, čase a proč se situace odehrávají, často je dokonce problematické rozeznat, kdo je v danou chvíli kdo (mnozí herci hrají více postav). Z patových situací se pak herci zachraňují jen zoufale „estrádními“ skeči. Jeden příklad za mnohé: Wintergreenem (Kryštof Čeřovský) se přesouvá z jednoho kontinentu na druhý proměněn v poštovního holuba nesoucího psaní. Co herci zbývá jiného, než mávat „křídly“ a něžně vrkat?!
Pavel Palouš zkrátka nevytěžil z komického potenciálu předlohy dostatek nosných dramatických situací, které by dané téma vojenské mašinerie a všude panujícího byrokratismu posunuly do obecnější, komplexnější roviny. Tím se vracím k Bohu masakru. Oběma inscenacím schází především důslednější dramaturgický výklad, jasnější, divácky čitelnější režijní interpretace a osobité herectví, které by divák s chutí a napětím sledoval a možná si i uchoval v paměti déle než po dobu představení.
Ubohý vrah není ubohý
V případě Ubohého vraha dopadla „sázka na jistotu“ přece jen lépe. Stejně jako Hellerův román i Kohoutovu dramatizaci Andrejevovy Fixní ideje už Pavel Palouš režijně v minulosti zpracoval (Divadlo Petra Bezruče Ostrava – 1994, Divadlo F. X. Šaldy Liberec – 2000). Oproti dvěma předchozím titulům je ale výsledek režijně i herecky citlivější, věcnější a méně hřmotný. Je třeba ocenit i výtvarnou koncepci scény (také Pavel Palouš), díky níž má inscenace výraznou, dramatu odpovídající a téma zdůrazňující atmosféru. Stísněné prostředí stylizované klece, do níž přetvořil jeviště a v níž se herci suverénně a bez větších obtíží pohybují (ani taneční scény čardáše nebyly nijak klopotné), navozuje klaustrofobní pocity odkazující k dusivé uzavřenosti skutečných psychiatrických léčeben.
Kompozice Kohoutovy hry má komplikovanou dramatickou strukturu složenou z několika dějových linií odehrávajících se v různém čase i prostoru, s množstvím retrospektiv a odboček, které vycházejí z principu divadla na divadle. Palouš vede herce k maximálně jemnému psychologickému ztvárnění charakterů, což se jim celkem daří. V roli Prvního herce vyniká Jakub Škrdla, který volí jemnou dikci a uměřený pohybový projev, což mu umožňuje různě stupňovat a rozehrávat emocionální stavy a projevy své postavy. Vysoce nevěrohodně vedle něj ale působí exaltované herectví Josefa Stary v roli Kerženceva. Zvláště když dramatické momenty znázorňuje hlasitým řevem, který se v průběhu představení stává pro diváky neúnosným a který navíc nemá kam gradovat. Přesto je Ubohý vrah titul, který je „dobré vidět“.
Divadlo je láska, která si zaslouží být hýčkána
/heslo Horáckého divadla pro sezonu 2011/2012/
Prohlédneme-li si seznam režisérů nejen letošní sezony, ale i minulých a příští, působí Horácké divadlo trochu jako rodinný podnik. Mezi hostujícími „stálicemi“ figurují jména Milana Schejbala, Michaela Junáška, Jiřího Seydlera, Rudolfa Tesáčka a v neposlední řadě bratra Pavla Palouše Petra. Tím se kruh spolupracovníků v podstatě uzavírá. Tato situace by nemusela být na škodu, kdyby se jednalo o výrazné, stylově či poetikou různorodé tvůrce, jejichž přístupy se vyznačují snahou hledat, experimentovat, využívat jiné než zaběhnuté režijní postupy. Tak tomu však není. Myslím, že je třeba rozetnout tento „smrtelný prstenec“ stále stejných režisérů, jenž obepíná současné Horácké divadlo, což by přispělo nejen k zvýšenému zájmu odborné i laické veřejnosti a samotných diváků o dění v divadle, ale především by prospělo hereckému ansámblu.
Tři mnou zhlédnuté jihlavské inscenace rozhodně nevynikají originalitou ani osobitostí. Herci jsou vesměs pohodlně „usazeni“ ve svých rolích a často jako by ani nevěděli, jakou postavu v jaké hře a proč hrají. O tom, že takový přístup není nezbytně nutný ani v regionálních divadlech, svědčí například herci obdobně velkého Slováckého divadla v Pitínského nebo Macečkových inscenacích. Právě takové impulsy Horáckému divadlu zoufale chybějí. Umělecký šéf Pavel Palouš většinu inscenací sám režíruje, často zastoupí také post scénografa, někdy i dramaturga a nakonec si sám vybere i hudbu. Nechci spekulovat, zda to plyne z nedůvěry v jiné scénografy, dramaturgy, hudebníky, nebo z potřeby šetření financí či z nedostatku zájmu jiných umělců o práci v Horáckém divadle. Nebo všechno dohromady… Takový přístup by byl ospravedlnitelný v případě, kdy by Pavel Palouš vynikal ve všech těchto oborech. Tak tomu však, soudě alespoň z tří mnou navštívených inscenací, není. Jihlavskému divadlu chybí aspoň o trochu vyšší umělecké ambice a především „kvasná“ tvůrčí atmosféra, které by je vytrhly z šedi poklidné průměrnosti.
Ředitel Horáckého divadla Josef Fila se při zdůvodňování dramaturgie pro příští sezonu odvolává na náročnost sestavování repertoáru v rámci jediné regionální scény, která musí respektovat specifika dané oblasti. Říká: Každý rok jsem si vědom fatálnosti naší volby, protože případná negativní reakce našich návštěvníků zcela určitě ovlivní další existenci Horáckého divadla. Máme sice výhodu monopolního postavení v regionu, ale zároveň si také uvědomuji, že udržet si přízeň tak širokého spektra diváků není věc vůbec záviděníhodná. Dramaturgie oblastního divadla musí totiž zcela zásadně ctít specifiku regionu. Je to dané tím, že lidé na oblasti v podstatě nemají možnost vybrat si „divadlo svého srdce“ – musí chodit do jednoho divadla. Divadlo zase musí respektovat věkovou, sociální nebo geografickou skladbu publika. Proto se strefit do diváckého vkusu šesti tituly za sezonu je nesmírně náročné. Divadlo chystá Jiráskovu Lucernu, Cooneyho komedii Rodina je základ státu, Shafferova Amadea, Pratchetovy Soudné sestry, Carrièreho Terasu, muzikál Zpívání v dešti a mimo předplatné na Malé scéně pohádku Alenka v říši za zrcadlem a detektivku Patricie Highsmithové Cizinci ve vlaku. Režie třikrát Pavel Palouš, dále hostující Šimon Dominik (Amadeus), Petr Palouš (Zpívání v dešti), Kateřina Dušková (Rodina je základ státu), Michael Junášek (Alenka v říši za zrcadlem) a Ivan Rajmont (Terasa)…
Doufat v přílišný obrat lze – zdá se – jen zteží. Jak říkával František Vláčil: Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod…
Horácké divadlo Jihlava:
– Joseph Heller: Hlava XXII. Překlad Šimon Pellar, dramatizace, úprava, režie, scéna, výběr hudby a dramaturgie Pavel Palouš, kostýmy Marta Rozskopfová j.h, hudba archiv HDJ, hudební spolupráce Lubomír Šrubař. Premiéra 4. září 2010
– Yasmina Reza: Bůh masakru. Překlad Michal Lázňovský, režie a výběr hudby Petr Palouš j.h., výprava Jitka Moravcová j.h., hudební spolupráce: Lubomír Šrubař, dramaturgie Marie Procházková. Premiéra 11. prosince 2010
– Pavel Kohout: Ubohý vrah. Režie, scéna, výběr hudby a dramaturgie Pavel Palouš, kostýmy Irena Fila Wagnerová, hudební spolupráce Lubomír Šrubař, pohybová spolupráce: Pavel Veselý j.h.. Premiéra 18. prosince 2010
Komentáře k článku: Kdo chce, hledá způsob…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin Zavadil
Výborný text!
Snad bude na iDN (i v papíru?) více reportáží s potenciálem profilu.
22.05.2011 (0.24), , Trvalý odkaz komentáře,