Shakespearovský filmový trip
David Drábek se ve své další (už čtvrté) shakespearovské adaptaci v Klicperově divadle zase pořádně rozjel: milenci bloudí v lese postelí psychiatrického oddělení rozpadající se nemocnice, kterou opravuje národnostně pestrá družina Jurije Klubkoněnka. Shakespearovy verše jsou v inscenaci Sen noci svatojánské aneb Čas probuzení „halucinací“ v současném příběhu, ten je ovšem zčásti vypůjčený. V podstatě jde, jak podtitul poctivě přiznává, o fúzi Shakespearovy komedie s filmovou story z roku 1990, inspirovanou knihou neurologa Olivera Sachse. Je to spojení trochu krkolomné, jemuž pověstné „drábkoviny“, surreálně ujeté situační gagy, hříčky a hlášky, které hradecké publikum umí bouřlivě ocenit, dávají autorský punc.
Sen noci svatojánské se liší od předešlých Drábkových adaptací Shakespeara, v nichž autor na Shakespearovo kopyto narážel vlastní současný příběh. Umístil Macbetha do prostředí provozovny řetězce McDonald’s a bavil se konfrontací banální reality korporátního postupu a monstrózní touhy po moci. Nesmiřitelnosti Monteků a Kapuletů v Romeovi a Julii vytvořil pandán v pokleslém českém rasismu a uviděl Romea jako Roma. Drábkovy satiricko-groteskní paralely shakespearovských látek byly místy přitažené za vlasy, ale jejich jádrem zůstávala společenská kritika, sympaticky podprahově jedovatá, ironická a v nejlepších momentech až gogolovsky mysteriózní.
Ještě jiný případ, asi nejšťastnější, byla adaptace Richarda III., kde se Drábkovi podařilo vyprávět shakespearovský příběh pro něj typickými prostředky, ale bez skřípajících paralel a vytvořit mrazivou kabaretní koláž s mnoha přesnými současnými obrazovými i hudebními aluzemi.
Jako by se ve Snu noci svatojánské Drábek neměl čeho chytit a zároveň neměl trpělivost hledat její vážnější obsah. Taky poprvé jde o komedii, kde není moc co zlehčovat a ironizovat, protože tuhle práci už odvedl její autor. Emocionálně naléhavý příběh, s nímž by se mohl ztotožnit, si našel v hollywoodském příběhu osamělého badatele, který hledá léčbu, jež by mohla probudit psychiatrické pacienty z katatonického spánku. Sen jako sen…
Povedlo se mu vytvořit důvtipné paralely mezi postavami filmu a postavami Shakespearovy komedie. Z Dr. Sayera se stal Dr. Puckman alias Puk, jeho pacienti dostali jména po čtveřici milenců. Nemocnici přesadil do českých poměrů, vytvořil postavy jejího Ředitele a Primářky a k shakespearovským dvojrolím rozhádaných zamilovaných vládců Thésea/Oberona a Hippolyty/Titánie tak přidal třetí. Matlák Klubko a jeho kolegové řemeslníci se proměnili v internacionální partu pod vedením ukrajinského bosse.
Drábek ale už nedokázal obě látky organicky scelit a dát jejich fúzi jasný smysl. Filmový příběh nakonec paradoxně inscenaci dominuje. Milostné výměny ze Snu noci svatojánské prožívají jeho hrdinové až v halucinacích způsobených Puckmanovou infuzí jako součást objevování sebe sama, svého probouzení. Klubkoněnkova parta se slibně exponovaným satirickým potenciálem nakonec jen přispěje do závěrečné bláznivě kostýmované show bezzubým „psychoterapeutickým“ představením s epizodami z Avatara. V ní nakonec zaniká i motiv pacientů znovu neúprosně uvržených do své ztuhlosti.
Inscenace je nejsilnější tam, kde je původní, autorská, což se nejvíc týká první půlky, v níž Drábkovy dialogy daly vzniknout šťavnatým hereckým kreacím. Jan Vápeník exceluje jako pragmatický, žoviální ředitel nemocnice, která mu padá na hlavu. Jiří Panzner je dojemný i šílený, fyzicky se nápadně podobá svému filmovému předobrazu Robinu Williamsovi. Natálie Holíková a Martina Nováková jako sestřičky Flora a Fauna vtipně atakují diváky nabídkou choulostivých zdravotnických úkonů. A Klubkoněnkova ukrajinsko-persko-africko-avatarská parta ohromuje snahou o instalaci antického sloupku.
A tak si s jednou s Drábkových postav říkám: Nehledej jebáky na slunci. Lidi se baví. Přesto mi to nedá – jsem totiž přesvědčená, že David Drábek má na víc než trefně komentovat aktuální dění na facebooku a bavit se splétáním příběhů, které už napsal někdo jiný. Přeju mu v novém působišti v Městských divadlech pražských pevnou ruku dramaturga, který nepovolí, dokud mu na stole nebudou ležet další Akvabely. A taky přeji Klicperovu divadlu, aby se neprobudili scenáristé filmu Čas probuzení a nežádali satisfakci.
Klicperovo divadlo, Hradec Králové – William Shakespeare a David Drábek: Sen noci svatojánské aneb Čas probuzení. Scénář a režie David Drábek (s použitím překladu Martina Hilského), hudba Darek Král, scéna Marek Zákostelecký, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Ladislav Nunvář. Premiéra 16. prosince 2017.
Komentáře k článku: Shakespearovský filmový trip
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)