Zlaté prozření bohatých
Inscenace Eyolf v HaDivadle je pozoruhodná tím, jak emotivně v ní působí strohé, úsporné, nepatetické a v mnohém „nedivadelní“ herectví. Režisér Ivan Buraj totiž věří síle slova (tedy málo uváděné hře Henrika Ibsena) a herce nechává v první části vystupovat především pro bloudivé oko kamery. Samozřejmě potřebuje pro své záměry výborné představitele ústřední dvojice – Rity a Alfréda. Takoví jsou Lucie Andělová a hostující Matěj Nechvátal. Oba mají ztvárňovat dosti sobecké, pramálo sympatické postavy, soucit by s jejich osudem diváci ani mít nemuseli. Ale mají, protože Andělová a Nechvátal hrají chybující rodiče a partnery s obrovským porozuměním a Buraj je vykládá jako obyčejné lidi, kteří se nedokážou vyznat v sobě, natož se alespoň chvíli zabývat city a přáními druhých.
Je tomu tak především v první části inscenace, která končí smrtí Eyolfka. Všechny postavy jsou sevřené do domu, jenž je vystavěn zčásti ve foyer a zčásti v tunelu, který vede přímo na jeviště. (Dosti otravný už je však scénografický nápad v inscenacích her severských autorů „zařizovat domácnosti“ předměty z Ikey.) Promluvy a jednání jsou snímány kamerou a přenášeny na plátno pověšené před příbytkem na jevišti. Je to roztřesené domácí video, často jsou záběry zastavovány na detailech – tvářích herců, dětských kresbách a především na kuchyňské lince, kde Rita připravuje jablečný štrúdl; nejprve krájí jablka a potom je důkladně rozšmelcuje v mixéru – stejně jako bude vzápětí rozcupován její život.
Druhá část vytváří významový (i inscenační) kontrast. Příbytek Allmersových je divákům hodně vzdálený, sotva lze rozeznat v oknech pohyb herců, na plátno jsou však přenášeny detaily, jež v divadle běžně pozorovat nemůžeme. Je to spojení vzdálenosti a blízkosti – někdy frustrující. Po smrti Eyolfka jsou postavy vypuštěny ven z klece – hraje se teď před domem, tedy konečně na jevišti (podle Ibsena v údolí u řeky a poté na zahradě). Zpočátku sedí Rita a Alfréd u stolu, dlouze spolu hovoří a dobírají se toho, jak dál žít – opět jsme u Burajovy touhy zobrazovat „realismus“ (tentokrát především filmovými postupy – vybavoval se mi především Handkeho a Wendersonův snímek Krásné dny v Aranjuez). I když ne zcela, objevuje se zde například scéna se stroboskopem (použitým zbytečně), kde se poměrně brutálně a naturalisticky vyznává Alfréd své nevlastní sestře Astě (Agátě Kryštůfkové). Herectví se zásadně nemění, i když emocí (až hysterie) je samozřejmě víc.
Konec inscenace působí vyloženě rozpačitě. Rita s Alfrédem naději spatřují v pomoci ostatním (tedy těm chudým), a tak jsou při svém prozření zasypáni zlatými konfetami. Vyznívá to ironicky (jako z pitomoučké telenovely), i když věřím, že to tak inscenátoři nemysleli.
HaDivadlo, Brno – Henrik Ibsen: Eyolf. Překlad František Fröhlich. Režie a výběr hudby Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, výprava Antonín Šilar, kameramani Matěj Nytra a David Matuška. Premiéra 16. listopadu 2017.
Komentáře k článku: Zlaté prozření bohatých
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)