Muž pro každé počasí
Minulý rok opustila tento svět vedle Sama Sheparda, o němž jsme psali v minulém čísle, ještě jedna divadelní legenda dvacátého století – britský režisér a herec Peter Hall (22. listopadu 1930 Bury St Edmunds, Velká Británie – 11. září 2017 University College Hospital, Londýn, Velká Británie). Měl obrovské zásluhy o rozvoj anglického divadla druhé poloviny minulého století. Stál u zrodu londýnského Národního divadla a The Royal Shakespeare Company. Svého hledačství se nevzdal ani v seniorském věku: v roce 2003 založil Rose Theatre v Kingstonu.
Na londýnskou scénu uvedl Hall v britských či celosvětových premiérách množství dnes legendárních textů. Mimo jiné – a především – v roce 1955 Beckettovo Čekání na Godota, v roce 1965 Pinterův Návrat domů či v roce 1978 jeho Zradu a v roce 1979 Shafferova Amadea. Za svou uměleckou činnost získal množství cen, v roce 1977 nejvyšší – od britské královny čestný titul sir. Výčet děl, která režíroval jak v činohře, tak v opeře, je úctyhodný. Vedle toho si při svém workoholismu stačil užívat i radostí a strastí života. Čtyřikrát byl ženatý, měl šest dětí. Po nesmírně činorodém životě mu v roce 2011 byla diagnostikována demence a Hall se stáhl z veřejného života. Zemřel v londýnské nemocnici obklopen svou rodinou.
Kromě mnohých talentů spojených s divadlem, s vizemi a schopnostmi prosadit své myšlenky navzdory okolnostem a prostředí dokázal své myšlenky a zkušenosti zachycovat také v písemné podobě. Jeho deníky The Diaries of Peter Hall (1983, nakl. Hamish Hamilton) i nedávno znovu vydaná autobiografie Making Exhibition of Myself (1993, nakl. Sinclair-Stevenson, Londýn), kde nešetří sebe ani lidi kolem sebe, jsou fascinujícím čtením. Ukazují Halla jako člověka zranitelného a sebe-vědomého, schopného uznat své chyby a ocenit lidi, kteří v těžkých dobách stáli při něm.
Příkladem budiž následující ukázka popisující okolnosti vzniku jeho nejrozsáhlejšího projektu The Wars of the Roses (Války růží) v The Royal Shakespeare Company (RSC) v roce 1963, kdy byl jejím ředitelem a prožíval manželskou krizi se svou tehdejší manželkou, americkou herečkou Leslie Caron.
Peter Hall
Vystavovat sám sebe
Dva týdny po začátku zkoušení jsem se zhroutil. Mé tělo se otevřelo veškerým psychosomatických onemocněním, na jaké si jen vzpomenete: nevolnost a podráždění žaludku, ucpané dutiny, úporné bolesti hlavy a nad tím vším strašlivá únava. Měl jsem záchvaty pláče. A znovu jsem začal přemýšlet o sebevraždě. Ležel jsem v posteli v zatemněném pokoji a vykazoval jasné známky nervového zhroucení. Bylo mi řečeno, že bych neměl pracovat nejméně šest dalších měsíců, a pokud se to nezlepší, nasadí mi terapii elektrickými šoky – kterážto alarmující doporučení jsem okamžitě odmítl.
Co se mnou doopravdy bylo? Nevím. Jsem si ale jist, že největší podíl na tom měl strach. Cítil jsem se vystrašený jako dítě, chvílemi to dosahovalo až stupně paniky. Naše druhá sezona ve Stratfordu byla nejistá, především na počátku. Měli jsme starosti s penězi, jejichž nedostatek ohrožoval budoucnost společnosti. Postupné rozpadání mého manželství mě dostalo do stavu rozpolcenosti – byl jsem zmatený, protože jsem si nebyl jist, zda je chci ukončit nebo ne, i když jsem v hloubce svého srdce věděl, že je minulostí. Fyzicky, mentálně a emocionálně jsem se ocitl na nejnižším bodě. A nebyl jsem připraven čelit největší výzvě svého dosavadního profesního života. Jako dítě, které se nechce podrobit zkoušce, protože se obává neúspěchu, jsem zkolaboval.
Války růží
Několik dní jsem ležel v posteli v Avoncliffe v beznadějném stavu. V divadle zatím spolehlivý John Barton zkoušel stále dokola ty samé scény, aby udržel zdání, že věci mají smysl. Doma se mě pokoušela Leslie přimět, abych uvažoval pozitivně. Pak přiletěl z Paříže Peter Brook. Řekl mi, abych se vrátil do práce. To byl naprostý protiklad doktorovy rady. Leslie a Peggy podporovaly Petera: všichni se shodli na tom, že pokud to neudělám, už se z toho nikdy nevzpamatuju. Mí tři přátelé tehdy pravděpodobně zachránili mou kariéru. A zcela určitě zachránili mou příčetnost. O dva týdny později, bok po boku s Johnem, jsem se znovu pustil do toho obrovského úkolu. Doktor Divadlo je silný a přesvědčivý lékař.
Nicméně po celou dobu to pro mě byl doslova boj o přežití. Jako když se člověk na pokraji sil drápe do kopce. Nikdy v životě jsem se necítil tak bídně, jako když jsem zkoušel Válku růží. Škála mých indispozic pokračovala. Zakoušel jsem nejrůznější choroby, na které si jen člověk vzpomene. Často jsem se cítil úplně na dně. Ale kdybych se tehdy nevrátil do práce, myslím, že už bych se nikdy neodhodlal znovu režírovat.
Projekt se nakonec stal triumfálním úspěchem a cyklus Války růží – tak jako nic předtím ani potom – vytvořil charakteristický rukopis souboru, nalezl smysl Královské shakespearovské společnosti, který přetrvává dodnes. Náhle se nám podařilo dosáhnout všeho, co jsme si předsevzali – a mnohem víc. Zazněla slova, že jsme se zdůrazněním ironie politiky, reality moci a vratkých osobností králů a ústupem od abstrakce a obecností stali opravdovými následovníky brechtovského stylu divadla.
Dá se říci, že jsme byli typickou divadelní společností šedesátých let – kladli jsme spíš otázky, než očekávali odpovědi. To, co jsme dělali, vycházelo z co nejpřísnější a nejdůkladnější analýzy každé scény. Proč to tak bylo? Co to znamenalo? A jakým způsobem to zprostředkovat modernímu publiku? S tím přišla i podrobná studie týkající se nejen smyslu textu, ale také jeho formy a hledání, jak by se měl interpretovat. Naše koncentrace na text během raných let RSC zůstala prakticky nepovšimnuta. Ale právě tehdy se nám podařilo zaujmout představivost publika a náš triumf probleskával celým spektrem tisku v čele s The Sunday Times s – k našemu uspokojení – nadšeným článkem nazvaným Největší divadelní triumf historie.
Trilogie se poté přesunula do Aldwych Theatre a byla natočena pro BBC. Pár dní ve Stratfordu a později i v Aldwych jsme během jednoho dne hráli všechny tři části trilogie. Tento řetězený epický divadelní zážitek byl pro naše publikum něčím zcela novým. Znovu se zrodil divadelní mýtus antického Řecka.
V roce 1964, při příležitosti 400. výročí Shakespearova narození, jsme znovu oživili Válku růží ve Stratfordu a přidali k tomuto cyklu Richarda II., dva díly Jindřicha IV. a Jindřicha V. Když se to uvádělo takhle pohromadě, nabídlo to v chronologii překvapivou škálu krvavé anglické historie od Bolinbrokova zmocnění trůnu až ke smrti Richarda III. na Bosworthském poli. Tyto hry nikdy nebyly inscenovány po řadě tímto způsobem. A já bych se nikdy neodvážil podstoupit tento úkol bez pomoci svých zaujatých přátel – v prvé řadě Johna Bartona, ale také Petera Wooda a Clifforda Williamse. A samozřejmě i skupiny herců v čele s Peggy Ashcroft a Ianem Holmem, kteří dokázali vdechnout život něčemu, co nikdy předtím takovým způsobem neexistovalo.
Z procesu tvorby cyklu Války růží jsem se mnohému naučil. Jedním z hlavních poznatků bylo, že nikdy není ten správný čas k vytvoření mistrovského nebo jinak zásadního díla. Člověk nemusí být šťastný, a dokonce se ani nemusí cítit dobře. Jen se to prostě musí udělat, překročit své limity a doufat v to nejlepší. Došel jsem také k tomu, že ať je výzva jakákoli, je životně důležité poznat, kde je hranice – abyste pochopili, kdy se dostáváte příliš blízko k nebezpečnému okraji. To, že jsem odmítal přijmout fakt, jak blízko jsem fiasku, byl hlavní důvod mého kolapsu. V okamžiku, kdy jsem si jej připustil, byl jsem schopen pokračovat.
Ian Holm (sedící) jako Richard III. s Dame Peggy Ashcroft v roli královny Markéty v cyklu Válka růží, 1965 FOTO archiv RSC
Peter Brook
Můj dluh vůči Peteru Brookovi je obrovský. Brook je nejlepším přítelem na světě, pokud máte nějaký problém. Ale musí to být katastrofální problém. Pak odhodí všechno a přispěchá na pomoc. Nikdy bych se neodvážil ho zatěžovat nějakou menší krizí – nezaslouží si být obtěžován banalitami.
I když samozřejmě neviděl v divadle všechno, má neobyčejný instinkt pro to, co je důležité. Vždycky byl vpředu. Hledal nové cesty a jeho práce byla pokaždé neobyčejně silná a jasná.
Bezprostředně v poválečných letech se mu podařilo kouzlo – vrátil divadlu fantazii a potěšení. Zastínil tak stupiditu a nesmyslnost války. V těch letech pro něj Oliver Messel vytvářel scénografii jemné, vnitřní krásy. Později jeho inscenace Veta za vetu a Zimní pohádka s bolestí a vášní nasvítily Gielgudovu romantickou duši. A pak tu byl kus vzrušujícího totálního divadla, které Peter nejen režíroval, ale také navrhl výpravu a zkomponoval hudbu – Titus Andronicus, kterého připravil ve Stratfordu s Olivierem v titulní roli. Zkombinoval v něm Senekovu drsnost se Shakespearovou jedinečností. Jeho největšími inscenacemi v RSC jsou podle mého Král Lear a Marat/Sade – inscenace, které ukázaly cesty k budoucnosti divadla.
Ve svém pařížském divadelním centru (CIRT) skvěle rozvinul své vize multikulturního divadla. Ale proč, proboha proč to nemohlo být v Británii?! Dva z největších divadelníků mé doby, on a Joan Littlewood, opustili anglické divadlo a odešli do ciziny – Joan na odpočinek a Peter proto, aby znovu začal. Petrovi měli dát divadlo v této zemi, aby zde mohl dovést svého génia k dokonalosti. Bohužel Britové nikdy nepodporují lidi: podporují instituce. K umělcům jsou podezíraví.
Pro DN připravila a z angličtiny přeložila Jana Soprová
Komentáře k článku: Muž pro každé počasí
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
