Jsem člověk stižený vizí / author´s cut
V aktuálních DN 1/2018 vyšel rozhovor s odcházejícím uměleckým šéfem Divadla Husa na provázku Vladimírem Morávkem Jsem člověk stižený vizí. Nabízíme jeho plnou verzi, která se vzhledem k rozsahu do tištěného vydání nedostala.
Vladimír Morávek, 2016. FOTO JAN BUDAŘ
…
Vladimír Morávek: Jsem člověk stižený vizí / author´s cut
K 1. lednu odešel – po čtrnácti letech – z postu uměleckého šéfa Divadla Husa na provázku režisér Vladimír Morávek. Při té příležitosti napsal text Na odchodnou jedné éry, který jsme 13. prosince publikovali v internetových Divadelních novinách a ve kterém rekapituluje své působení v Huse na provázku. Následující rozhovor vznikal týden poté, těsně před Vánocemi.
Po čtrnácti letech odcházíte z DHnP. S jakými pocity?
Divně je. Jako když vyorají krtka. Mhouří oči – černé chlupaté stvoření, dívá se do slunce – kolem hučí vyorávače a jemu se stýská po chodbičkách.
Jak dnes – po půl roce – hodnotíte události, které k vašemu odchodu vedly?
Jsem rád, že to tak proběhlo. Sem tam nějaká ta píča po stěnách mě bolela – ale dál snažil jsem se usmívat jak nějaké lečo. Nikdy jsem si tak intenzivně neuvědomoval, jak frajersky se zachoval Václav Havel, když vyklízel pracovnu a ruce podával a evropský summit v Praze obstaral. Michal Pavlíček nechal zaznít Ódu na radost, jak ještě nikdo ji neslyšel, a pak jen tento VH sbalil nábytek, co nebylo jej náhle kam dát – do toho napsal hru o pitomci, co se dojímá nezřetelností kontur budoucnosti. Smál se sobě sám – s takovou elegancí, že ještě i teď stydím se za všechny ty kritiky, co vyšly. Stydím se za to, že místo toho, aby mu každý poslal nějakou pohlednici, po dva měsíce ve všech kavárnách žvanilo se o tom, co je v té hře – nebo pak v tom filmu – blbě. Pro samé potvrzování sebe sama nikdo si nevšimnul, jaká to byla frajeřina – udělat pár anekdot na téma své existence – a hezky si obstarat dopravu na Hrádeček. I já se tak nějak ten poslední půlrok snažil.
Jak se díváte na svých čtrnáct let v DHnP?
Když jsem onehdá pohořel v konkurzu o Městská divadla pražská, ptali se mě u slyšení, zda ty moje revoluční změny (chtěl jsem Rokoko přejmenovat zpět na Osvobozené divadlo) cítím jako uvážené – že značka Městská divadla má špičkovou návštěvnost: 94 %. Tak jsem se usmál a řekl: Slibuju víc. A tak to bylo i s Husou. A zdařilo se. Klíčové bylo pro mne napojení Provázku na osobnost Václava Havla, na skupinu Ztohoven a na propojení s Milošem Štědroněm, Milošem Formanem, Milanem Uhdem a Milanem Kunderou. Hezký příběh to byl, ne že ne.
O co vám v DHnP šlo především?
Jsem člověk stižený vizí, rapl utržený z řetězu. Naučil jsem se to tak u Scherhaufera a Tálské, ti se to naučili u Sokolovského, ten se to naučil u E. F. Buriana. Usilovat o krásu, jako by šlo o život, to je náš los a o to mi šlo. Ale vím, že ještě důležitější je lidi, co to usilování s vámi sdílejí, milovat. I to jsem v rámci svých sil naplňoval.
Mohl byste srovnat dvě velké epochy, jichž jste byl tvůrcem – deset let v KD HK a čtvrnáct let v DHnP?
Bylo to hodně podobné, jen v Hradci to bylo nanebevzetí otloukánka. Divadlo rozhodlo se být nejlepším českým divadlem – tuším, že čtyřikrát po sobě jsme pak byli Divadlem roku – což se stalo jednak tím, že Ladislav Zeman při každé možné příležitosti uměl říct Ano. Jednak tím, že z celé téhle země sezval jsem dost zvláštní týpky – všechny ty Tomicové, Budaře, Jeništy, Babčákové, Jelínky, Knihy a Veselé – abychom pak deset let byli pořád spolu, mluvili o snu a ve snu o snu. O smyslu divadla v téhle době. Jak jsme byli všichni sjetí z celé země, po večerech jsme měli hezké večírky. Co Petr Jeništa vyváděl po nocích, co Filip Rajmont, co Chantal… to mě dodnes rozjaří.
To na Provázku už evropský soubor byl. Ale tak nějak bez naděje. Nějak jim chyběl, kdo by říkal: Děti, nebojte. Peter umřel a Eva dala výpověď. Nebyl, kdo by nesl tíhu. A v tom já jsem docela dobrej… Mít rád lidi, co se nebojí vydávat zář. Podruhé se vykoupat ve stejné řece. A tisíckrát vám řeknou, že to nejde… a ono to jde. Aby fyzika nebyla nejdůležitější předmět na světě…
S jakými plány a představami jste do DHnP před čtrnácti lety vstupoval?
Nedávno jsem někde četl, co jsem říkal před svým nástupem na Provázek. Jak jsem jim to všem rozmlouval, říkal: Bude to dřina, té velkolepé stavbě z písku dát zas cimbuří. Budete zoufalí a budete zpocení, budete odření a budete plakaví… A oni řekli: Toto chceme, ano, tak. A já řekl: Trochu se bojím, abychom to všichni ve zdraví přežili… Brno je Brno je Brno je Brno. Milan Uhde napsal na úvod Proč Božena Němcová nikdy nepřečetla v Brně babičku a já o to víc nechtěl tam jít. Všechny instinkty mi říkaly Neblbni. Ale můj syn Alexandr měl nastoupit do školy, chtěl jsem, aby to bylo v Brně. Babička Eva bude hlídat, bude šťastnější, říkal si. Tak jsem v to uvěřil. Ve Vzkříšení na Provázku.
Na co jste za svou éru let v DHnP nejvíc hrdý?
Tady bych s dovolením citoval ze zprávy, co jsem přednesl na schůzi souboru. Byla poslední. Na stole byly jednohubky s lososem a já řekl: Myslím, že to, co jsme za těch čtrnáct let zažili, bylo krásné. Během těch let vzniklo sedm záznamů inscenací divadla a jeden přímý přenos na ČT art. K tomu dvanáctidílný dokument o dějinách divadla, režie Aleš Kisil. Důležité bylo pojmenování Uličky Václava Havla Brnu navzdory, gesto občanského nesouhlasu při krácení příspěvku brněnským příspěvkovým organizacím v prospěch kanalizace, Kabinety -postupně to byly Kabinet Dostojevskij, Havel, Čapek, Hydepark Zelňák, Smějící se bestie a Jak z toho ven. Dále se událo pět festivalů Divadlo v pobybu VI-XI, pořád někde stál nějaký stan, nějaký ohňostroj byl, nějací koně ržáli, nějací kejklíři máchali prapory. Svou prací s nepravidelným prostorem jsme se postupně dotkli Hvězdárny města Brna, vily Tugendhat, Špilberku, Mozartova sálu divadla Reduta, Domu umění města Brna, dost jsme se toho navyváděli na Zelném trhu, na Špilberku. V rámci Noci kejklířů jsme na několik hodin zastavili provoz v celém městě. Iniciovali jsme literární soutěž o Cenu Konstantina Trepleva a cyklus uvádění původních českých textů o čtrnácti dílech Kde Shakespeare můj. Nechali jsme různé lidi psát básně a hry a úvahy a kulaté stoly jsme pořádali a debaty – jednou i s prezidentem Zemanem, mockrát s Václavem Havlem, s rabíny a generálmajory. S nakladatelstvím Větrné mlýny jsme pracovali na vydání šedesáti dvou čísel Rozrazilu na nejdivnější témata na světě. Pomohli jsme Větrným mlýnům červenec co červenec iniciovat Měsíc autorského čtení – to se pak barák měsíc rojil krasoduchy z celé Evropy. Nechali jsme vzniknout čtyřem provázkovským kapelám – Meteoru z Prahy, Stones Beatles, Big Beatles a Na protest. Stovky dívek si kvůli tomu užily své. Vydali jsme dvě cédéčka. Jedno si teď v Lomnici pouštím pořád dokola, jmenuje se Padesátkrát o lásce. Stáli jsme za myšlenkou velkého středoevrospského festivalu ve městě Brně – Divadelní svět Brno. Iniciovali Noc kejklířů, Slavnost masek – to byl najednou zákmih věčnosti v Brně, to rojení komediantů. Tisíce lidí v ulicích a svoboda a kejklíři v masce byli za Krále. Někam se zcela jistě zapíše společné představení s Národním divadlem 1789 aneb Dokonalé štěstí v roce 2015. Při té příležitosti jsme zvali různé výkvěty země, aby v rámci Kabinetu Havel – Všechno co potřebujeme, je Pravda – mluvili na střeše Zlaté kapličky o svobodě a nesvobodě v Čechách. Základní teze, kterou po těch čtrnáct let Provázek sdílel, byla otevřenost, nepravidelnost, eruptivnost. Hereckým souborem za těch čtrnáct let prošlo obrovské množství osobností, mnozí se následkem toho stali fenomény – v různých divadlech pak měnili vše: jak se dá málem umřít kvůli představení, jak je důležité nebát se, k čemuž se pořád dokola zpívá, žongluje, hází přemety a hraje na několik hudebních nástrojů současně. Klíčovými našimi výtvarníky byli Ladislav Vlna, Timo, Sylva Hanáková a Richard Adam se svou sbírkou moderní české malby. Nejpodstatnějšími hudebníky té éry byli Petr Hromádka a Miloš Štědroň, klíčoví dramatici Milan Uhde, Ondřej Novotný a Radomil Matzner. Hostovali jsme na čelných festivalech u nás – v Praze, Hradci, Plzni, Ostravě – i ve světě – Villeneuve poblíž Avignonu, ve Vídni, Paříži, Bruselu, Moskvě. Tam to ovšem bylo trochu blbý se záchodky, přiznávám. V tom mí oponenti nekecají.
Jak si představujete svého nástupce? Co šéf DHnP má mít za vlastnosti, co ho čeká?
Měl by mít schopnost, když všichni mu budou říkat, co se nesmí – že to je nepohodlné, nebezpečné, neprozíravé, že to zakazuje vyhláška, odbory, ujednání českého herectva, Svaz chovatelů sov – říct Ne. Svoboda jako elementární princip. Rovnost a bratrství jako ideál. Kéž jsou slova, co se pořád dokola budou říkat v pracovně uměleckého šéfa Provázku. Tedy podle toho, kde bude. Já hned, jak jsem se nastěhoval, takovou tu „palácovou“ místnost opustil, teď je tam účtárna. Byl jsem pak dost dlouho v pracovně zvukařů, nakonec skončil s Michalem Zahradníkem v ateliéru výtvarníka úplně na špici budovy. Je tam trochu špinavo, ale nádherný výhled na katedrálu.
Jak, kudy a kam by se DHnP mělo podle vás ubírat?
Nerad bych prázdně kafral… Ze všech těch vizí, co jsem slyšel o těch, co se přihlásili, je mi nejvíc sympatická vize Fréderica Potyho, muže, co Provázek dva roky po sobě hostil přes léto v Avignonu. Tedy úplně přesně ve Villeneuve poblíž Avignonu. První rok jsme tam byli dva týdny, pak jsme jeli do Bruselu, nakonec do Moskvy. Druhý rok jsme tam byli ty týdny tři a pořád dokola hráli Cirkus Havel, měli k obědu ústřice, kdo nechtěl ústřice, dostal lanýže. Uměl zařídit – tento Fréderic – aby Avignon na jeden den vzdal čest památce Václava Havla. Plastici přijeli a Dagmar tam byla, dojatá a křehká, zněžnělá, že Evropa si pamatuje, když v Čechách tak veliký míváme problém s pamětí.
Jaké máte další plány?
Těžko říct. Potíž je v tom, že jsem měl to obrovské štěstí skoro všechno už nějak zažít. Byl v nejzářivějších divadelních domech téhle země, s Petrem Léblem se pohádal o to, z které strany má přijít pan Suchařípa, Václav Havel mi dramaturgoval Kohoutova Cyrana!!, Ladislav Zeman řediteloval deset let, Miloš Štědroň psal hudbu pro jedenáct inscenací, Martin Chocholoušek s Janem Štěpánkem stavěli pro mě opakovaně skvostné hrady z písku. Terezku Marečkovou učil jsem chodit tak, aby se nebála, Jana Budaře, aby se usmíval na děkovačce, u Jiřiny Jiráskové byl jsem návštěvou chvíli před smrtí, v budoáru s hrozně křehkými předměty povídali jsme si o pošetilosti. U Jířího Suchého jsem viděl baldachýny a promítl si video. S Václavem Havlem dovolila mi Dáša v Dejvicích sedět na zahradě s jeptiškami, mluvit o smrti a on mi pak nabídl tykání. David Radok vzal mě do Gotteborgu režírovat Turandot a já tam pak Francesce Patty vyprávěl o záchvěvech konečků prstů, když ta její krutá princezna uslyší slovo MILOVAT, jak to s ní smýkne. A mluvil na ni přitom česky a ona mi rozuměla a hrála to tak, zachvívala konečky svých prstů. A Mirka Donutila viděl jsem co Salieriho vypovědět souboj Bohu a Martina Donutila, jak se bál a neubál. Vyrostl z něho pak Janáček jak víno. A Petra Jeništu uviděl jsem plakat cestou do Liberce, že nerozumí, proč Treplev tak měl by rozkládat rukama. A Jiřího Vyorálka viděl jsem bát se kamery a Martina Preisse bát se našlápnout a Pavlu Tomicovou viděl jsem brečet hektolitry opravdových slz každý den a Radovana Lukavského v zákulísí pokorně čekat na přenesení kufrů a na narážku a Miloše Štědroně mluvit o Brnu a Janáčkovi. A Milanu Kunderovi psal jsem pořád dokola dopisy bez odpovědi. Pak se mi ozval, že si pustili s Věrou Nudu v Brně a že se řehtali – to všechno jsem zažil. K tomu Ivu Janžurovou, jak mi věřila, Evu Urbanovou, jak smýkala. A Provázek, jak se vzkřísil.
Co teď s tím vším? Někde být špičkovým včelařem asi. Zasazovačem stříbrných smrků v Sudetech, větroplavcem, čelnou českou akvabelou.
Účastnil jste se konkursu na ředitele MDP. Budete usilovat o jiné divadlo v Praze či jinde?
Budu usilovat. Až přijde čas. A bude to hvizd a zář, celé město bude stát fronty. Na herce, jak skrze ně umyje se obec z vin.
Co je vůbec pro vás divadlo a jaká je jeho úloha ve společnosti?
Divadlo je nástroj k dosažení katarze, cosi jako orgasmus. Trochu teskně je, vina ve vás bydlí a zrada všude kolem a blbosti, a najednou zčistajasna zažijete pět vteřin bez pochyb. Světlo je a radost, pousmání. To je opravdový smysl divadla. Aby tam jeden přišel a přestal plakat, umyl se. Z falše, lhaní, ze selhání. Načež je líp. A dá se radovat, věnovat se dobročinění.
P.S. Tu fotku pořídil Jan Budař, když jsem u něj někdy touhle dobou před rokem byl. Říkal jsem, že je mi nějak divně na Provázku. A on mi říkal, abych se na to vysral, odjel s ním do Indie, že něco zažijem, budem psát nový scénář. A já jsem řekl, že jestli slyšel o tom Pitínského nádherném představení Touha stát se indiánem… Tak si mě vyfotil.
///
Více na i-DN:
V poslední den letošního roku končím
Komentáře k článku: Jsem člověk stižený vizí / author´s cut
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
