Divadelní noviny > Blogy

Zápisník nezmizelé (No. 13)

Erich Wolfgang Korngold (29. května 1897 Brno – 29. listopadu 1957 Los Angeles, Spojené státy americké) proslul jako vizionář filmové hudby, která je dodnes vysoce aktuální a mnozí současní autoři z ní vycházejí. Sám chtěl původně být autorem operním a o tom, že to nebyla špatná myšlenka, svědčí mimo jiné Die tote Stadt z roku 1920, jeho nejznámější opera, která mu vynesla slávu.

Ve třech dějstvích rozehrál mystické drama hraničící, alespoň ve skvělé drážďanské inscenaci, o které píšu, s psychologickým trillerem i hororem. Libreto psal spolu se svým otcem, známým hudebním kritikem Juliem Korngoldem, který se ovšem pod toto dílo podepsal svým pseudonymem Paul Schott.

Semperoper uvedla Mrtvé město v premiéře 16. prosince. Letošní první, celkově čtvrté uvední jsem navštívila 7. ledna. Režisér David Bösch a scénograf Patrick Bannwart vytvořili strhující, temnou až surrealistickou fantazii. Osudový příběh vystavěný na psychické poruše, na zakonzervování se v žalu, popírání smrti, odpoutání se od reality a na zvratech v podobě osudového setkání vedoucího přes dramatický sen až k impulsu vrátit se do reálného života se jim podařilo vytvořit bez zbytečně přehraných akcí. Čas jako by byl spíše zpomalený, dávající prostor přemýšlet a zaposlouchat se.

Jevištní dominantou zůstával po celou dobu obraz zesnulé Marie v nadživotní velikosti s výraznými blond vlasy. Scéna je totiž jakousi svatyní, kterou si z domu vytvořil truchlící manžel Paul, s jejími fotografiemi, obrazy, vázami s vadnoucími květy a mnoha svícemi, pod kterými vidíme jako efektní detail vrstvy rozteklého vosku. Neméně důležitý je ustřižený cop Marie, který Paul uchovává jako největší poklad. Stává se symbolem boje svěžího života s chorou myslí nepřipouštějící smrt, boje mladičké tanečnice Marietty s představou o Marii. Cop se v závěru mění ve spleť ohromných pavučin, zahalí gradaci snu, ve kterém Paul Mariettu uškrtí.

Půvabný je začátek blouznění ve druhém dějství, kdy si Paul představuje Mariettu obletovanou jejími divadelními kolegy. Na jeviště přijedou různé postele a divany ověšené lany se žárovkami. Temný pokoj se rázem změní na laciný a dekadentně chaotický kabaret s tančícím Pierottem, kolombínami, vévodou, režisérem, smrtkou a nejrůznějšími skřety. Bohatě nápaditou hudbu i scénu výrazně dotvářejí projekce na pozadí.

Vše je ale založeno na výkonech obou hlavních postav, které jsou na jevišti téměř nepřetržitě. Jako Marietta a Paul zazářili Manuela Uhl a Burkhard Fritz. Oba podali pěvecky i herecky vytříbené, výrazné, naprosto přirozené výkony. Žádné deklamování, žádná snaha „hrát“. Náročné role a jejich nelehké psychické polohy skutečně prožili a současně s tím podali téměř dokonalé hlasové výkony. Manuela Uhl navíc vyrovnaně vystihla obě tváře Marietty, hravou naivní dívku i sebejistou, dráždivou a vyzývavou ženu. Motivem, který si jistě mnohý divák odnáší z Mrtvého domu, je árie Marietty. Výrazná, lyrická až snová melodie, ještě umocněná éterickým unisonem, které zpívá s Paulem. Není divu, že ji autor použil jako vyústění všech svých nápadů i v závěru, kdy ji ovšem už v jiném duševním rozpoložení, v jisté katarzi po prožitém snu a osvobození, přednese Paul. Vyjadřuje hluboké uvědomění a smíření.

Dalším symbolem něčeho chorého – znehybnění – byl Paulův přítel Frank. Tvůrci ho totiž posadili na invalidní vozík. Christoph Pohl zvládl tuto překážku výborně. Působil přesvědčivě a hlasově byl pevný a příjemný. Semperoper navíc opět dokázala, že má laťku vysoko i pro obsazení drobnějších rolí, což dokázala třeba Tichina Vaughn jako hospodyně Brigitta. Jen těžko by šlo říct, že někdo zpíval hůř. Tak vyrovnané a kvalitní výkony v Drážďanech byly a vždy bývají.

Korngoldova hudba nenechá posluchače polevit v pozornosti. Srší jedním výrazným nápadem za druhým, střídá zdravě lyrické pasáže s dramatickými zvraty, je barvitě popisná, závažná i snová. Nepřehlédnutelně v ní slyšíme wagnerovskou naléhavost a šíři, straussovské drama i pucciniovskou realističnost. Zvukomalebnost podporují xylofon, marimba, gong, loutna, harmonium a další nástroje. Dmitri Jurowski nastudoval dílo dokonale. Orchestr vedl pevnou rukou s propracovanými zvukovými detaily, i když vizuálně o něco méně „démonicky“, s ne tak kočičími pohyby jaké vídáme u jeho staršího bratra, dirigenta Vladimira Jurowského.

Staatskapelle Dresden hrála bravurně. Byla bohatě obsazená, zvukově malebná a jistá, což vyznění hudby značně umocnilo. Kvalita orchestru patří všeobecně k nesporným devizám Semeperoper. Zajímavostí byl ještě fakt, že ač v Mrtvém městě zpívá klasický i dětský sbor, na jevišti je s výjimkou pár vteřin v jednom obraze, kde symbolizují procesí věřících, nezahlédneme. Režisér se rozhodl zachovat komornost příběhu, kterou zřejmě nechtěl narušit přítomností více lidí. V několika momentech je pouze symbolicky zdůraznil zmíněnou videoprojekcí, což bylo vizuálně zajímavé, neotřelé a působivé.

Námět opery Die tote Stadt vychází z románu George Rodenbacha Bruges-la-Morte (česky Mrtvé Bruggy, přeložila Jana Dratvová, vydal AOS Publishing 2009). Nezvyklé je, že mělo premiéru současně ve dvou divadlech zároveň – v Hamburku a v Kolíně. Hned o rok později (1921) dobylo Vídeň a Metropolitní operu, údajně jako první opera německojazyčného autora ve Spojených státech po 1. světové válce. A následující rok se Mrtvého města dočkali také v Praze. Po velikém úspěchu a desítkách repríz bylo nacisty zakázáno a počátkem padesátých let dílo upadlo v zapomnění. Rehabilitace se dočkalo až zhruba od sedmdesátých let. Opět se stalo pravidelně uváděným titulem známých operních domů.

Erich Wolfgang Korngold se narodil ještě jako rakousko-uherský občan v roce 1897 v Brně a záhy se o něm začalo mluvit jako o zázračném dítěti. Už v jeho třinácti letech mu vídeňská Dvorní opera uvedla baletní pantomimu Sněhulák. Nabídka režiséra Maxe Reinhardta spolupracovat na jeho filmu Sen noci svatojánské, který vznikal v Hollywoodu, Korngoldovi v podstatě zachránila život. Přišel úspěch, další nabídky, dokonce Oscar za hudbu k filmu Dobrodružství Robina Hooda z roku 1938 s Errolem Flynnem v titulní roli. Jeho rodné země se ale mezitím zmocnil Hitler. Skladatel židovského původu tak zřejmě ušel tragickému osudu. Ve Spojených státech požádal o azyl a stal se váženým autorem hudby ke zhruba dvacítce hollywoodských snímků. Po válce se pak vrátil i ke kompozici koncertních skladeb. Vznikly tak Koncert pro violoncello, Koncert pro housle a Symfonie Fis dur. Zemřel v šedesáti letech v Los Angeles. Od roku 1995 je nadací Deutsche Kinemathek, Německou hudební radou, Phono-Akademie a filmovou nadací Severního Porýní a Vestfálska udělována Korngoldova cena za „celoživotní umělecké dílo“. Jejími nositeli jsou mj. André Previn, Ennio Morricone, Ravi Shankar či Mikis Theodorakis.

Semperoper, Drážďany (Německo) – Erich Wolfgang Korngold: Die tote Stadt. Musikalische Leitung Dmitri Jurowski, Inszenierung David Bösch, Bühnenbild Patrick Bannwart, Kostüme Falko Herold, Licht Fabio Antoci, Dramaturgie Stefan Ulrich, Chor Jörn Hinnerk Andresen. Obsazení: Paul – Burkhard Fritz, Marietta – Manuela Uhl, Frank / Fritz – Christoph Pohl, Brigitta – Tichina Vaughn, Juliette – Tahnee Niboro, Lucienne – Grace Durham, Victorin – Khanyiso Gwenxane, Graf Albert – Timothy Oliver. Sächsischer Staatsopernchor Dresden, Sächsische Staatskapelle Dresden, Kinderchor der Sächsischen Staatsoper Dresden. Premiéra 16. prosince 2017. Psáno z třetí reprízy 7. ledna 2018.

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 11. ledna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 13)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ