Clown Bilbo bloguje (No.2): Urnový háj, březová Pleš
O právě skončeném víkendu jsem propagoval svou knihu Slaboduchý s pevným charakterem na Světě knihy ve Veletržním paláci na pražském Výstavišti. Díky požáru je z paláce šapitó! Cítím se jako doma. Stovky lidiček pobíhají kolem. Můj piccolo kornet usměrňuje jejich zorničky ke stánku Karla Kerlického, k nakladatelství KANT, já vykřikuji a Sylvie zpívá. Výsledek? Všimnou si nás… ale knihu prolistuje jen jedna dívka… Tu se začne tvořit nekonečná fronta… Proč to?… Ahá! To kousek od nás hit-psavec Mariusz Szczygieł podepisuje své Gottlandy a jiná dílka… Provokativně vykřikuji Není psavých Čechů dost?! Pryč s Poláky! Nakladatelství Kant má jinačejší knihy! Lidé se smějí, a tak frontovým čekatelům alespoň zpříjemníme pár minut. Tu písní, tu klaunerií… Usmějí se. I zatleskají! A my prcháme na jiný festival do Zadní Kopaniny…
To jméno se mi kříží s jedním polským městečkem, kde se skáče na lyžích… Vám ne?… Všade Polsko!… Když už jsme u knih… Nedávno jsem četl jednu útlou s názvem Zistisito sama. Napsala ji výtvarnice a pedagožka Daniela Doubková, a připomněla mi jinou, obdobnou, kterou vydal v roce 2009 Baobab – Já to doufejme ňák zmáknu od Itala Marcella D´Orta. Také veselo-smutné psaní ze školních lavic sociálně slabších dětí. Daniela píše trefně o dětech-žácích ze Zvláštní školy. Třeba toto: Někdy to v naší škole vypadá jako na návštěvě v obrazech Hieronyma Boshe. Dominik zuřivě svírá černé krajkové stehno Markéty, a ta ho posedle mlátí přes hlavu. David sedí na podlaze ve sborovně a z nosní dírky mu za cíp visí velký pánský kostkovaný kapesník. Kroužek pedagogů k chlapci pětihlasně promlouvá a dítě pláče, že chce maminku. Rozzlobený pán vyzývá svého hluchoněmého syna, aby pěkně učitelům řekl, co se přihodilo. Proud nesrozumitelných zvuků zaplňuje prostor a mně se zdá, že ta chvíle nikdy neskončí. Na chodbě se vztekle pere hlouček dětí, zatímco kolega hudebník se zbytkem třídy zpívá, že rožnovského hodiny smutně bijů. Bim bam. Pěkně graficky upravenou knihu vydalo nakladatelství Drvoštěp.
Já svou knihu Slaboduchý… uspořádal ke svým nedávným padesátinám. A tak mě napadá, že se tento rok neustále slaví! Samá kulatá výročí – Jirásková, Bohdalová, Janžurová… Někdy z televize tečou přímo potoky sentimentální břečky a urnový háj šustí v dál… Že to ty skvělé herky vůbec dopustí… A přitom u nás v Plicním sanatorium na Pleši tiše leží jiný oslavenec. Stvořitel dnes legendárního krtečka (nedávno v raketoplánu odlétl i do vesmíru!!!) Zdeněk Miler. Zastavili jsme se za ním s mojí ženou Sylvií těsně poté, kdy završil devadesátiletou pouť po naší matičce Zemi! Uvítal nás milý, noblesní pán. Jeho oči přes zjevnou únavu jiskřily. Vykukoval z nich velký kluk, který má stále zájem o světské poťouchlosti. Na otázku, zda mu jsou blízcí klauni, groteska, odpověděl: Samozřejmě, vždyť já z téhle poetiky vycházel. Buď mi někdo napsal krátkou povídku, nebo jsem něco vymyslel sám. Nejraději ze všech komiků jsem měl ty, co dělali pantomimu, vyjadřovali se pohybem, akcí… No… a přitom byl první krteček mluvený… Namluvil mi ho jeden kluk z první třídy v roce 56. V ostatních filmech o krtečkovi, a je jich víc jak padesát, už byly jen citoslovce, smích, pláč a vzdychání… V padesátých letech byl totiž špatný dabing, tak jsem se raději uchýlil k těmhle zvukům, které nahrávaly moje malé dcery Kateřina s Barborkou. Hru beze slov mám dodnes rád. K dětem má nejblíže. Všude na světě ji ihned přijmou... Natočil jste i filmy pro dospělé, o těch se Sylvií moc nevíme… Třeba v roce 1963 Rudou stopu… No to jsem musel, dostal jsem příkaz. Ale nejraději mám O milionáři, který ukradl slunce, který jsem natočil na motivy Jiřího Wolkera… No ten známe… Prý teď budou v Číně vydávat všechny vaše knihy… Jo, jo… Nedávno se ptali v televizi jednoho Číňana, co znají luidé v jejich velké zemi od nás, a on odpověděl: Krtečka! Sledujete aktuální trendy v animovaném filmu? Jak se vám líbí počítačová animace? Já měl čtyři skvělé, šikovné animátory! To byla krásná práce, klukovská radost šikovných prstů… Z těch digitálních novinek ten počítač moc kouká. Hravost lidských rukou je hravost živých bytostí, a tu já mám pořád nejraději. Současní animátoři si natočí jen pár fází, nakreslí pár kreseb, a ty stále opakují dokola. Třeba chůze… Koukněte, jak se v těch filmech chodí… Spíš poskakuje…
Čas se nachýlil. S vrcholícím jarem jistě někde na louce pod Pleší vyleze opravdový Krteček a s lopatičkou pozdraví svého pána. Možná jich budou zástupy. Tak dávejte pozor, jsou přísně chránění! K nim se přidají cvrčci, štěňátka, kohoutci, slepičky, vrabci, forman Šejtroček, Kubula a Kuba Kubikula, bratři v triku a milióny dětí modré planety…
A naše obležené sanatorium bude opět o kousek slavnější. Žádný urnový háj, ale živý březový!!!
Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No.2): Urnový háj, březová Pleš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
