Strašlivý vztek?
České divadlo vzalo Caryl Churchill na vědomí až v tomto miléniu. S výjimkou Prvotřídních žen (Top Girls, 1983), uvedených v Národním divadle v roce 2004, sledovalo nevyšlapané cesty autorčiných dramatických novinek. V nich se vytrácí marxisticko-feministický apel a politické ostří se odsouvá na periferii individuální zkušenosti, do surreálného stavu mysli. S deklarovanou vášní pro nové hry uvedlo Divadlo LETÍ její dva roky starou hříčku Escaped Alone pod (výstižnějším) názvem Čaj a apokalypsa.
V inscenaci Čaj a apokalypsa debatují seniorky nad šálkem horkého nápoje o osobních i nadosobních traumatech FOTO ALEXANDR HUDEČEK
Čtveřice seniorek (mužský aspekt v inscenaci zastupuje jen klavírní doprovod) na sklonku své životní / naší dějinné cesty demaskuje novodobá osobní i nadosobní traumata bublající pod pokličkou tradičního odpoledního rituálu. Jemné groteskní lomení (předlohy i jevištní realizace) ale víc pobaví, než otřese.
Churchillová zde konfrontuje dva odlišné dramatické principy. Na jedné straně naturalisticky reprodukuje všední rozhovor nad šálkem čaje, na straně druhé ho prokládá iracionálním proudem vědomí o zkáze světa. Psychologicky prokresluje nápadnou zdrženlivost jednotlivých účastnic čajového dýchánku, jakoby mimoděk nahlíží jejich úzkosti, zatímco v „mezičase“ nechává vytrysknout absurdně realistické gejzíry vizí ukryté (možná) v kolektivním nevědomí, které (možná) každodenní fobie živí. Minimalistický dialog sestává z fragmentů promluv. Mysl diváků musí aktivně domýšlet nejednoznačnou výpověď intuitivně řetězených replik. Intonace či gesta hereček, za nimiž lze tušit nevyřčené animozity, jsou přesné. Oproti tomu divoce poetická proroctví, podobně přebujelá jako plastová hradba živého plotu zahrady „prorůstající“ stěnami rohové scény ve štvanické VILE, rozlišovací schopnosti posluchačů zcela paralyzují.
Rutinní konverzace o oblíbeném televizním pořadu, současné politické korektnosti či někdejší práci klopýtá přes izolované řečnické výrony (útržkovitý dialog navzdory snaze o autenticitu hereckou souhru znesnadňuje). Dojem myšlenkové roztříštěnosti reprízy pravděpodobně zahladí. Motiv nejistoty tu však má své opodstatnění. V duševním životě všech tří žen zejí trhliny: nonšalantní hostitelka Sally (Zoja Oubramová) se snaží vytěsnit tragikomickou obsesi kočkami, do sebe stažená Lena (Eva Salzmannová) trpí depresemi a svým negativismem spolehlivě uzemní každou vzletnou myšlenku a rázovitě flegmatická Vi (Eva Holubová), která se nebojí vystavit se strachu, má neustále před očima mrtvolu vlastnoručně zabitého manžela.
Hlavní výhradu spatřuji ve snových výpravách za globální katastrofou poslední přísedící, sousedky Jarretové (Zuzana Kronerová). Tato zvědavá pozorovatelka okolního dění si sama v rozhovoru nezadá (nezapojuje se, nesvěřuje se). Přichází „zvenku“ a přináší s sebou znepokojivé obrazy, jimiž v pravidelných intervalech přerývá/podrývá čajový dýchánek. Své bizarně propletené fantazie komunikuje zdánlivě v jiném časoprostoru, jaksi podprahově (akce se zastaví, scéna potemní atp.). Vychází ze satirického hodnocení současných trendů ve vědě, politice, životním stylu. Obludně je nafoukne, groteskně deformuje a s pobaveným odstupem konzumuje jako nejnovější drby na společenském sedánku. Obávám se, že takto pojatá angažovanost sebe sama degraduje na pouhý předmět nezávazného, vykonstruovaného rozptýlení. Emoci obsaženou v několikrát opakovaných závěrečných slovech paní Jarretové – strašlivý vztek – zkrátka nesdílíme. Radost z nevšedně „vykrojeného“ jazyka i jeho obtížné, leckdy vtipné jevištní artikulace však ano.
Divadlo LETÍ, Praha – Caryl Churchill: Čaj a apokalypsa. Překlad Jakub Škorpil. Režie Martina Schlegelová, dramaturgie David Košťák, výprava Pavla Kamanová. Premiéra 4. ledna 2018 ve VILE Štvanice.
Komentáře k článku: Strašlivý vztek?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
