Divadelní noviny > Rozhovor

Jana Burkiewiczová: Baví mě divadlo, které kašle na to, co je správně

Na premiéru choreografie Divočina nikdy nezapomenu. Přišla jsem do Ponce a zůstala omráčená. Malé foyer bylo napěchováno českými celebritami – dirigent Libor Pešek, textařka Gabriela Osvaldová, skladatel Ondřej Soukup, módní návrhářky i výtvarníci… Připadala jsem si jako na cizí svatbě. Kde se tam ti lidé vzali? Jak to, že vstoupili na „naše“ území, jak to, že sem vůbec našli cestu?

Odpověď zní: Přišli za Janou Burkiewiczovou, která vytvořila choreografie k opeře Don Giovanni (režie SKUTR, Národní divadlo, 2012) či k úspěšnému muzikálu Mauglí (režie SKUTR, divadlo Kalich, 2013). V roce 2015 společně s Losers Cirque Company nastudovala novocirkusový projekt Walls & Handbags, který získal Cenu Divadelních novin v kategorii Taneční a pohybové divadlo, založila soubor burki&com a uvedla Divočinu, první inscenaci ve vlastní produkci.

Ráda bych víc rozuměla vašemu světu. Můžete mi nabídnout nějakou navigaci? Pět, šest kót, které mi pomůžou zorientovat se ve vašem světě?

Tím základním je samozřejmě moje rodina, můj roční syn Mikuláš představuje pro mě nový životní směr. Ale pakliže jdu čistě sobecky do vlastních tužeb, tak je to určitě divadlo. V něm se mi práce dělí do dvou směrů, které se ale propojují. Na jedné straně je tu divadlo, které takzvaně dělám sama pro sebe, divadlo, v němž se můžu odevzdat a nechat volně běžet myšlenky a snažit se tvořit bez kompromisů, což se někdy daří více, někdy méně. Ten druhý směr je komerční, i když to označení nemám ráda, protože mám pocit, že se věci dělají buď dobře, nebo blbě. Díky bohu můžu pracovat pro různé klienty, a dokonce – což je velké štěstí – můžu takové akce dělat podle svých představ.

Co to znamená?

Že si můžu dovolit s klienty debatovat o tom, co za jejich budgety, o kterých se nám v divadlech ani nezdá, udělám. Respektive za co budou utraceny.

K tomu se ještě dostaneme. Zmínila jste rodinu a divadlo ve dvou polohách, ještě něco je pro vás důležité?

Cestování. Zbožňuju ho a mám pocit, že by cestovat měl každý, protože se potkáváte s novými lidmi, s novými pohledy na svět. Je to něco úchvatného, posouvá mě to.

Kde jste byla naposledy a kam se chystáte?

Teď jsme se omezili na Evropu, takže jsme byli naposledy tři týdny na Korsice, v malinkatých vesnicích mezi místními lidmi, co neuměli anglicky. Zjišťuji, jak očkovat malé dítě, protože uvažujeme o Vietnamu nebo něčem podobném. Určitě ale pojedeme na hory – do Jeseníků. Jinak mám procestovanou Asii a Střední Ameriku.

A co nějaký idol?

Až takhle mám prozrazovat?

Jestli mi to pomůže v orientaci…

Nejsem typ, který řeší idoly… Existuje moc věcí, které se mi líbí. Ale když o tom tak mluvíme – mám touhu potkat se například s Hofeshem Shechterem.

Co byste s ním řešila?

Možná to samé co vy se mnou. Prostě bych chtěla vědět, jak vypadá svět Hofeshe Shechtera. Viděla jsem dvě jeho představení a obě mi byla neskutečně blízká. Hrozně mě bavila. Zajímalo by mě, jak to, co dělá, vzniká… Jestli je za tím rodinný příběh, jestli s něčím bojoval. Odkud čerpá.

Narušovat zvykové mantinely

Odkud čerpáty vy?

Dlouho jsem čekala, než jsem připravila první inscenaci Divočinu. Důvodem byl strach, že nemám co říct. Nezažila jsem žádné velké roztržky, žádná dramata, mám poměrně harmonickou rodinu. Čím dál víc mě ale překvapuje současný svět. Překvapuje mě ve své nesrozumitelnosti. Jak je možné, že lidi v době, kdy se máme nejlépe v historii, jsou si tak vzdálení a tak málo si navzájem rozumějí. Kolik je konfliktů v rodinách, což pozoruji i v té svojí. Nemám dojem, že bych sama od sebe uměla říct něco velkého, ale něco ve mně samo klade otázky. A tak vznikají mé inscenace.

Co jste tedy řešila v Divočině?

Tehdy jsem měla pocit, že se spousta lidí uchyluje k různým skupinám. Někdo řeší biostravu, jiný se zaobírá dokonalými teniskami a dokonalou vizáží a skvělými svaly. Jiný řeší nová auta.

Prostě závislosti.

Nejde ani tak o závislosti, jsou to jakési berličky, úniky, k nimž se lidi upínají – diskutují o tom, jestli je jablko dost bio, nebo málo bio… Je to prostě jednodušší než se bavit o tématech, která jsou opravdu závažná. Nevím, jestli je to z Divočiny patrné, ale vnitřně jsem řešila toto.

Já si pamatuju přirozenou živelnost, vnitřní svobodu, schopnost přiznat se ke svým závislostem, svobodně s nimi nakládat a prezentovat je světu. Taky si ale pamatuju, že Divočina nebyla o štěstí.

Šlo mi o berličky, které ničemu podstatnému nepomáhají a vnášejí do života samotu. Mám pocit, že dnešní mladá generace dokáže být náramně sobecká v tom, jak intenzivně řeší sama sebe. Jsme k tomu částečně vedeni. Učíme se, že je důležité, jak se cítíme, jaké máme představy o svém životě, otázka je, jestli nám neuniká svět okolo.

Mám kolem sebe hodně kamarádek, které nemají partnery, nemají rodiny. Není to úplně jednoduché.

Víte, co je zvláštní? Do této chvíle jste vůbec neřekla slovo tanec nebo choreografie. Jak je to možné?

To jste mě správně načapala. Já tanec zbožňuju, dělám ho léta letoucí, prošla jím jako interpret, ale stále ho vnímám jen jako jednu ze složek divadla. Jakmile je toho tance na jevišti příliš a ztrácí obsah nebo se zaobírá příliš formou, tak pro mě přestává být funkční. Vnímám tanec jako úžasného nositele emocí, ale informace zprostředkovat neumí. Nebo jen velice těžko. Baví mě divadlo, které kašle na to, co je pro většinu správně. Líbí se mi, když tvůrci experimentují a snaží se překvapit, šokovat, narušit zvykové mantinely.

Přitom zrovna Hofesh Shechter vytváří inscenace založené jenom na pohybu. Takže vás ta strana tance evidentně dost zajímá.

Jemu se ovšem daří to, že z jeho práce necítím žádnou samoúčelnost. Vzpomínám si na inscenaci Political Mother, kde použil jednoduchý princip – zvedl ruce a tím řekl, já se vzdávám. Okamžitě jsem věděla, o čem hovoří. Nemusel říct jediné slovo. Bylo to mistrovské. Já to takhle neumím. Když jsem viděla Sun, jeho druhé dílo, tak jsem pro změnu nechápala, o čem je, ale naprosto mě to pohltilo. A to je další stránka divadla, která mě fascinuje, že občas nemusím znát odpovědi, nemusím znát přesný obsah. Miluju, když mě divadlo unese.

Hezky jsem chodila

Pojďme zpět k tanci – jaký je v tomto smyslu váš příběh?

Když mi bylo asi čtrnáct, šly jsme s maminkou v Opavě, odkud pocházím, po ulici. Asi kilometr nás sledovala paní. Pak se odvážila přistoupit k mý mámě, aby jí řekla, že mám hezkou chůzi, ať k ní přijdu na balet. Přišla jsem a hrozně jsem se do toho zamilovala. Po půl roce jsem byla na konzervatoři – v Tanečním centru Praha.

Jak se ta paní jmenovala?

Violeta Čejková.

Do té doby jste nedělala vůbec nic?

Hrála jsem volejbal a na piano. A hezky jsem chodila, podle paní Violety.

A jak tedy probíhalo vaše vzdělávání?

Na konzervatoři to bylo trošku utrpení. Když člověk začne ve čtrnácti tancovat, tak nejenže mu to nejde, ale ještě ho to bolí. Něco se však ve mně probudilo a já jsem začala chtít být dobrá. Byli jsme vedeni hodně ke Kyliánovi a k těmto směrům, bylo to takřka zbožštění.

Realita tanečníka, který vyjde z konzervatoře, je však poměrně drsná. Prošla jsem několika konkurzy, dokonce to zkusila i do NDT ke Kyliánovi. Tam jsem spatřila realitu, viděla jsem těch šest set tanečníků a věděla, že vyberou jen jednoho. A v té zklamanosti že nedobydu svět, jsem se přihlásila na HAMU, kde jsem vystudovala pedagogiku. Byla jsem spíš lempl, ale poštěstilo se mi během školy dostat se k režii. Bylo mi třiadvacet! Kamarád jednou potřeboval pomoc s nějakou akcí a poprosil mě, ať udělám komerční část večera, nějakou vlasovou přehlídku. Jenže se to odehrávalo v O2 Aréně. Nevěděla jsem, do čeho jdu, tak jsem řekla: Jasně, já to udělám. Bylo to obrovské. A ještě tentýž večer za mnou přišlo pár lidí, jestli nechci udělat další podobné akce. Během dvou let už to jelo samo.

Zažehnutý motor se těžko brzdí

A šlo o to, přehlídku zaranžovat, aby do sebe modelky nevrážely a nespadly z mola, nebo vymyslet celý koncept?

Řekli mi, tady máš milion, chceme show, která bude prezentovat novou kolekci účesů Kérastase a bude trvat pětadvacet minut. Neuměla jsem dělat rozpočty, neuměla jsem vlastně vůbec nic. Poprvé jsem si vybrala téma cirkus, ke kterému se už léta vracím. Bylo to asi trochu nečekané, proto přišly další nabídky. A tomu se věnuju už šestnáct let. Mohlo mě to ale utopit.

Jenže to se nestalo. Přitom si troufáte na opravdu velké projekty. Jak je to možné?

Miluju moment, kdy si něco vymyslím a jsem o tom bytostně přesvědčena. Jakmile tenhle pocit přijde, tak se ve mně nastartuje nějaký motor, který nepřestane jít, dokud celou věc nedotlačím do finále. I tanečníci, kteří se mnou dělají, mají pocit, že nepotřebuju jíst a nepotřebuju pít, nepotřebuju pauzy, protože ten zažehnutý motor se velmi těžko brzdí. Nepamatuju si projekt, který bych zrušila nebo si řekla, že to se nějak udělá.

Málokterý choreograf mluví o svých klientech. Můžete jich pár vyjmenovat?

Siemens, Orange Bratislava, Profil Media Ceny Czech Grand Design, Česká televize mnohokrát, Designblok nebo Elite Model Look.

Řekněte mi, jak třeba se Siemensem komunikuje choreograf?

Siemens přijde s tím, že chce udělat večer pro devět set diváků, což je kapacita Slovenského národní divadla, a chce, aby ten večer byl plný slovenských hvězd. Jana Burkiewiczová řekne: Dobře, navrhnu vám téma. Naposledy jsem přišla s tématem – s hlavou v oblacích. Spolupracoval na něm se mnou hudební dramaturg Oskar Rózsa, který měl na starosti dramaturgii skladeb a interpretů. Já jsem téma rozpracovala – vysvětlila záměr, hlavní ideu a to, jak se pojí se Siemensem. Chtěla jsem zdůraznit, že je důležité snít, aby se věci realizovaly. Pak před Siemens předstoupím, tvářím se strašně přesvědčivě a oni to schválí.

Chovají se k vám jako k umělkyni, nebo jako k dodavateli?

Musím říct, že mě berou jako umělkyni. Myslím si, že firmy, které dospějí k tomu, že chtějí umělecký program, nechtějí jen hodinový koncert Karla Gotta. Což je ta jednodušší cesta. Takoví klienti chtějí program s umělci, kteří to neberou jenom jako kšeft.

Určujete, kdo bude v takovém programu vystupovat?

Vždycky probíhá debata. Teď jsme tam měli třeba Mariku Gombitovou, protože na Slovensku je to hvězda. Nebyla jsem z toho úplně nadšená, protože je s ní velmi těžká komunikace. Ale když jsem viděla reakci diváků, která byla neuvěřitelná, musela jsem uznat, že měl pravdu klient. Ale dá se říct, že minimálně z padesáti procent obsazení programu určuji já.

Jaký to byl formát?

Já tomu říkám divadlo, ale šlo o koncert s jakousi lehkou dějovou linkou a se silným vizuálním pozadím.

Komu to bylo určeno?

Nejlepším klientům Siemensu. Lidem, kteří za rok nejvíce utratí.

A tímto způsobem děláte i Plesy v Opeře?

Ano.

Jaký byl koncept toho posledního?

Šlo o návrat ke kořenům a mohla jsem spolupracovat s Lúčnicí, což byl můj splněný sen. Chtěla jsem se setkat s Lúčnicí jako s tělesem, chtěla jsem vědět, co je to za lidi, jak fungují. Byl to obrovský zážitek.

Nebojíte se dirigovat tolik lidí?

Ne.

Jste generál?

To nevím.

Ale v takové situaci jím musíte být.

Na HAMU jsem měla příležitost naučit se učit, nebo aspoň o tom přemýšlet. V té době jsem hodně učila, našla jsem si techniky, které dobře fungují, a ty aplikuji dodneška.

Jednu mi prozraďte.

Třeba když vás všichni rozčílí, tak nekřičet, ale ztichnout. A jakmile člověk udrží dvě minuty ticha, tak všichni ztichnou a leknou se.

Když dirigujete modelky, tak nějakou převahu určitě máte, ale čtyřicet tanečníků Lúčnice?

Polovina z nich jsou chlapi a jsou pořádný řízci! Myslela jsem si, že je to aspoň poloprofesionální soubor. Není. Oni to opravdu dělají ve svém volném čase a milují to. Ta vášeň je ohromně vidět. Pracovala jsem ve spoustě divadel, kde byl problém s tanečníky komunikovat. Ale tady jsem přišla, bylo hrobový ticho, viselo na mně osmdesát očí a všechny hrozně zajímalo, co se stane. Pak to ale bylo skvělý. Nemusela jsem jedinkrát zvýšit hlas. Šli do všeho naplno. Každou připomínku promýšleli, chodili za mnou, ptali se, jestli to myslím takhle nebo takhle. Ta vášeň byla neskutečná!

Jsme přehlcení předraženým máslem

A teď pojďme k divadlu, zcela nekomerčnímu. Loni jste vytvořila inscenaci pro děti Najděte ostatní a pro dospělé O medvědovi, který plul na kře. Na jaký popud vznikly?

Lenka Ottová z DOT 504 mě oslovila s tím, že by chtěli mít na repertoáru inscenaci pro děti, takže by se dalo říct, že to byla zakázka. Ale nemyslím, že bych k tomu takto přistupovala. Chtěla jsem udělat inscenaci pro starší děti, protože mám pocit, že málokdy vídám projekty určené náctiletým. Nejčastěji se setkávám s takovým tím „šišláním“ pro nejmenší děti.

U Medvěda jsem věděla, že jdu do něčeho riskantního.

Vůbec to tak nepůsobí.

Ne?

Jaká rizika vás napadala?

Jedno riziko se nedávno potvrdilo. Hráli jsme v Zašové, což je vesnička u Valašského Meziříčí, a to byla jáma lvová. Diváci nám odcházeli po prvních deseti minutách. Bylo to pro ně nahlas, příliš agresivní, nevhodně jsme komentovali Zemana. Beru to ale v dobrém. Myslím, že to tak má být.

Takže to riziko znělo společensky angažovaná?

Ne, to nevnímám jako riziko, to je něco, co nejde jinak. Ale třeba jsem cíleně pracovala se střihem, záměrně jsem se nechtěla zaobírat dokonalým začišťováním. Říkám tomu „dělat to na pankáče“. Několikrát mi bylo vytknuto, že představení nemá hladké přechody a že je to tvrdé, ale já jsem to tak chtěla mít.

Jsme přehlcení předraženým máslem a podobnými katastrofami, ale jsou tu témata, která by se měla opravdu řešit. Mám teď malé dítě a o to víc mám pocit, že ve vzduchu jsou jakési nebezpečné trendy, které jsou přikryty něčím, aby nebyly tolik vidět.

Inscenace má poměrně složitou strukturu, řadu vrstev a linií. Můžete popsat, jak se celý koncept vyvíjel?

Vzala jsem celou partu k nám do Jeseníků, kde žijí moji rodiče, tam nám půjčili místní kulturák. Nebyli jsme tudíž v té pražské bublině, která hodně věcí zkreslí. Mimo Prahu je úplně jiná realita.

Pracovali jsme v malinkaté vesnici – Široká Niva se to tam jmenuje – a lidi z vesnice se na nás chodili koukat přes okno. Dole v hospodě, kde nám vařili, se ptali, jestli víme, jak vypadá kráva, že by nám ji ukázali. To bylo kouzelný.

A jak vypadalo zkoušení?

Týden jsme zkoušeli pohybový materiál, ale neměli jsme určeno, kam máme dojít. Spíš jsme se hodně bavili o samotném tématu, jaké má roviny, kam může směřovat. Je důležité, aby se interpreti s tématem sžili. Bylo zajímavé sledovat, jak třeba Jakub Jeňo, který je z Humenného, vnímal kontext, v němž žijeme, z jiné perspektivy. Zkoušeli jsme číst texty, Eliška Křenková, herečka, nám s tím neskutečně pomáhala. Co si budeme povídat, pro nás tanečníky je těžké oprostit se od hereckých klišé, která jsme se na konzervatořích naučili.

Eliška není tanečnice, tu jste zase museli naučit něčemu vy.

Ta si to pěkně protrpěla.

Když jsem lidi vybírala, věděla jsem, jaký pocit z nich potřebuju mít. Chtěla jsem, aby byli rozmanití. Nemůžu říct, že jeden je romantik, druhý agresor, něco takového tam neexistuje, ale sama v sobě jsem přesně cítila, kdo má co zastávat a jakou energii má přinést. Snaha byla, aby ta společnost, kterou hráli, byla barevná.

Tanec je na chvostu zájmu

Jak vlastně vypadá svět nezávislého tance?

Víte, co mě strašně mrzí? Jak je svět tance uzavřený, jakoby odpojený od zbytku světa. Hrozně mi v něm chybí nějaká rebelie, čerstvý vítr, chuť trochu bořit, narušit, vyjet z kolejí, dát tomu lehkost, prostě to všechno, co známe z jiných divadel. A také srozumitelnost. Občas za mnou po představení lidé chodí a říkají, že mysleli, že nemají tanec rádi, že předtím viděli jen představení, která je děsila, a připadali si jako blbci, protože jim nerozuměli.

Myslíte, že tvorbě autorů současného tance chybí srozumitelnost nebo sdělnost?

Nechci se pouštět do nějakého hodnocení nebo kritik. Ale myslím si, že srozumitelnost není špatně, krása není špatně. Já krásu miluju, mám ji ráda až do hranice kýče, pokud je správně použit. Chci se dívat na krásné věci a myslím, že to potřebuje každý. Proč jezdíme k moři, proč lezeme na tu nejvyšší horu? Protože toužíme po kráse. Ale nejsem si jistá, že ji často vídám v tanci.

Mám pocit, že zdejší tanec je opravdu malá škatulka. Škatulky obecně možná můžou chvíli fungovat, ale jakmile se ta škatulka neotevře a nenechá se rozrůst, tak fungovat nebude. Když se podívám na stránky Akrama Khana, najdu tam rozhovory a články z lifestylových časopisů, Akram je skoro popová hvězda. Tohle si u nás neumím představit. Tanec je na chvostu zájmu. A začíná špatným finančním ohodnocením řadových tanečníků. Dobrý choreograf téměř nikdy nedosáhne stejného honoráře jako režisér.

Takže si myslíte, že je to o penězích.

Myslím si, že je to o tom, jak se tanec sám prezentuje a jak se uzavírá.

Co by pomohlo?

Byla bych ráda, kdyby se ze současného tance podařilo udělat něco, na co se chodí, co patří ke vzdělání, něco, u čeho musíte být! Píárový obraz samotného oboru je podle mě tvořený zvláštně, intelektuálně a komplikovaně, nemá obecně známé osobnosti. Můžeme se inspirovat u nového cirkusu, kterému se podařilo dostat se do povědomí během pár let.

Chtělo by to větší otevřenost. Mám zkušenost z Designbloku. Scéna designu je přátelská, lidi si mezi sebou vypomáhají, přátelsky k sobě přistupují. Pedagogové z UMPRUM, kteří mají škálu kontaktů na různé firmy, je poskytují studentům, tlačí studenty do firem, kde získávají praxi a pak práci. Když někdo pořádá nějakou akci, tak lidi z branže přijdou, aby ho podpořili a řekli, máš to hezký. Ale přitom je to konkurence. Tohle v našem oboru nevidím.

Byla byste schopna pro to sama něco udělat?

Rozhodně ano. Snažím se o to. Například v komunikaci s Českou televizí, kde je snaha se víc tanci otevřít. Také se snažím zapůsobit na komerční sféru a tanec jí víc představovat. Ale změnit klima se mi samotné nepodaří.

Upřímně – necítíte se v rámci komunity českého tance poněkud izolovaná?

Abych řekla pravdu, tak asi trochu ano. Otázka je, jestli mi to vadí.

Krásy Jany Burkiewiczové

V roce 2010 jsme za Designblok připravovali doprovodný program pro Expo v Šanghaji. Součástí byly i módní přehlídky předních českých návrhářů. S kolegou Jiřím Mackem jsme se rozhodli, že vyzkoušíme nějakého nového choreografa, a na doporučení Liběny Rochové a Denisy Nové jsme se rozhodli oslovit Janu Burkiewiczovou.

Na schůzku dorazila mladá, ani ne třicetiletá dívka s tmavými vlasy, která se nám hned líbila. Spolupráce v Šanghaji byla skvělá, Jana má k módě osobní vztah, který kombinuje s velmi inovativním způsobem choreografie a výbornou znalostí současné hudby. I z těchto důvodů jsme si Janu „ponechali“ a od té doby je ústředním choreografem módních přehlídek na Designbloku. A od loňska také režisérkou Cen Czech Grand Design. Jana je obdivuhodný člověk. Snoubí v sobě cit pro vizuální krásu s velkým pohybovým nadáním a touhou po zdokonalování a novosti, což vkládá do veškeré své práce.

V posledních dvou letech sleduji její autorské inscenace. A musím říci, že si umí najít ty nejlepší spolupracovníky. Třeba už zmíněný Jiří Macek, který připravuje texty do jejich divadelních projektů a zvýrazňuje tak jejich originální poetiku. Stejně pozoruhodné je i to, že pracuje s módními návrháři a designéry místo „tradičních“ kostýmních výtvarníků a scénografů. Dodává to jejím dílům přesah, kterým se odlišují od zbytku současné taneční produkce. Navíc jsem ve všech představeních cítila obrovské zapálení pro divadlo a pro příběh. A to přináší emoce, které jsou silné. Myslím, že formy, které předkládá divákům, jsou na české scéně nové. Těším se, co dalšího Jana nazkouší.

Jana Zielniski

• Autor: Jana Návratová
• Publikováno: 23. ledna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jana Burkiewiczová: Baví mě divadlo, které kašle na to, co je správně

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ