Zlomvaz zprava (No. 1)
Před nedávnem mi kdosi sdělil, že je přeučeným levákem. Dřívější systém prostě netoleroval odchylky. Narodil ses levákem, chtěl bys být jiným, tak tě hezky přeučíme a uvedeme vše na pravou míru. Musím se přiznat, že mi tahle zpráva šokovala. Okamžitě jsem začala zkoumat vnější projevy postiženého jedince a hledala psychické poruchy způsobené křivdou z dětství. Naštěstí se s podobnými praktikami dnes nesetkáme. Stejně jako mají svoje právo na život leváci, mají ho i diváci s pohledem zleva. Pro bližší objasnění: nemusí jít vždy o osoby sedající si pouze na levou stranu hlediště a vcházející do divadla levými dveřmi. Můžou to být i lidé s názorem, který pro většinu nebude tím pravým. A nakonec i ti na divadlo leví, kteří se přišli něčemu přiučit.
Ať leváci či praváci, všichni jsme poctivě vystáli frontu na akreditaci, obdrželi kartičku se jménem a závdavkem kupu lístků. Produkce duchapřítomně počítala se zmatenými psavci, kteří si zapomenou poznámkový blok doma a poskytla jim na každé představení čistou zadní stranu vstupenky. Vejde se na ni pár vět, stejně ji někde ztratí po kapsách. A o to jde. Zbývalo ještě pár minut do startu, ideální příležitost vychutnat krásné počasí v méně krásné, turisty prošpikované Karlově ulici. Kromě turistů se před Diskem srocovali na poslední cigaretu i aktéři soutěžních inscenací, jak jsem pochopila z jejich hovorů. Probírali letošní složení poroty, zejména účast herečky Aňi Geislerové. Po delší době různých spekulací, se podívali na hodinky a popřáli si tradiční Zlomvaz. A já vyrazila taky.
Ne – mocná játra
Na začátek jsem se obzvlášť těšila. Poslední ročník JAMU přivezl Lidumor aneb Má játra jsou beze smyslu – můj oblíbený rakouský enfant terrible Werner Schwab! S jakou rozkoší se poslouchá jeho komplikovaný vulgárně vznešený jazyk. Jak bohaté možnosti stylizace nabízejí jeho hry. Což rozhodně neznamená, že úspěch je předem zaručen. Naopak. Dramaturgická odvaha a pokus vyrovnat se s textem tohoto typu zaslouží ocenění. Ještě před začátkem upozornil režisér diváky sedící nalevo na určitý nebezpečný moment v představení. Až vezme Heřman Červ, postava zmrzačeného malíře se silnou závislostí na matce, do ruky porcelánový talíř a máchne s ním o zem, kryjte si hlavy, v lepším případě skončí střepy jen ve vašich klínech. A pak, že je nějaká nestrannost a spravedlnost. Ještě, že si od jisté doby nesedám do první řady.
Brňáci vědomě pracovali s groteskou, herecké střihy, karikatura, práce s nadsázkou směřovala k ironii. Bohužel se velmi rychle vyčerpala. Herci především neudrželi důsledně stylizaci, která měla vystihnout jejich postavu. Na začátku matka vyslovuje s horlivou pečlivostí každé slovo, dává důraz na poslední písmena, je zpodobením kárající a nadřazené vychovatelky uzurpující svého neživotaschopného syna. Soused machistický nedovzdělanec Kovačič hysterickými výbuchy tyranizuje a manipuluje svoji rodinou. Jeho žena, primitivní hausfrau mu hrdelním smíchem dodává důstojnost. Později se však tyto výrazné šarže poněkud vytrácejí. Stejně jako scéna (stůl a židle) nenabízí nové nápady, posuny. Ironie samovolně mizela. Zvýraznit jednotlivé postavy mohly kostýmy, ale místo soudobé stylizace připomínaly realismus 19. století. Nejvýrazněji vyzněla postava paní Vočistcové, nicméně její závěrečný nekonečný monolog vypadal dost bezradně. Jako by od mocného začátku postupně docházely inscenaci (a hercům) síly a invence.
Estetika dominuje nad příběhem
Invencí přesycený, v dobrém slova smyslu, byl naopak následující Viktor alebo vláda detí. Text, o kterém se Vitracovi současníci vyjádřili jako o hře „příliš realistické pro surrealisty a příliš surrealistické pro realisty“, uchopila režisérka Júlia Rázusová sice volně, ale s velkou estetickou grácií. Jednoduchá scénografie (ze stropu visící bílý šál, skříň a lampa) nabývala během představení mnohé významy. Barevná symbolika kostýmů, herectví, které oscilovalo mezi reálnem a snem – pastva pro oči i pro duši. Přistihla jsem se, že daleko více než příběh, mě zajímá, s jakým novým nápadem inscenace přijde. Nedalo mi to, a v mezičase jsem zaběhla do Městské knihovny pro text, abych si ujasnila a po letech oprášila Vitracův text. Prolistovala jsem začátek a vzdala to. Proč nahrazovat divadelní zážitek prachpustým čtením.
Smyčka jako záhuba
Poslední výběr dne padl zase na klasika. Werther. Nonverbální duet sliboval nahlédnout do mysli slavného sebevraha v posledním okamžiku jeho života. Ale že to bude takový ponor, jsem skutečně nečekala. Než nastala první světelná změna, uběhla hodina. Jedno gesto… hodin několik. Hudební motiv, neidentifikovatelná směsice nepříjemných zvuků se pravidelně vracel, jako bychom uvízli v časové smyčce. Jedna možnost byla nechat se pohltit a spoluprožívat děsivé bezčasí. Druhá odstřihnout se, a vyvarovat se tak možnému zhroucení. Věřím, že projekt – prezentovaný samostatně – smysl a význam má, v rámci festivalové únavy je ale bez šance. Po padesáti minutách jsem s úlevou opouštěla sál a vydala se zachytit něco málo paprsků podvečerního slunce.
///
JAMU Brno – Werner Schwab: Lidumor aneb Má játra jsou beze smyslu. Překlad Tomáš Kafka, režie Ivan Buraj, výprava Anna Solilová, dramaturgie Dagmar Radová, produkce Tereza Hladká.
VŠMU Bratislava – Roger Vitrac: Viktor alebo vláda detí. Překlad Katarína Balnayová, režie Júlia Rázusová, scéna Michal Lošonský,kostýmy Veronika Keresztesová, light design Jozef Miklós, hudba Lucia Chuťková, Vladimír Nikulín, dramaturgie Michaela Zakuťanská, produkce Ľubica Drangová, Hana Kopkášová.
DAMU / Studio DAMÚZA Praha – Johann Wolfgang von Goethe: Werther. Překladatel neuveden, koncepce, režie a hudba Tomáš Tomsa Legierski, výprava Hugo Čačko, light design Martin Špetlík, produkce Studio DAMÚZA (Barbora Kalinová, Jeník Bubal).
Komentáře k článku: Zlomvaz zprava (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)