Divadelní noviny > Blogy Kritika
Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2018)
Premiéra Figarovy svatby W. A. Mozarta (1. února 2018) ve Stavovském divadle se hodně nevydařila. Nemyslím, že takový přístup k Mozartovi patří na světově uznávané mozartovské jeviště a do repertoáru první scény této země.
Připomeňme, že v prvním polistopadovém nastudování v Národním divadle předvedl režisér Jaroslav Chundela chytrou, ostře pointovanou, věcně rozehranou komedii o tom, kdo koho chce dostat do postele. Podruhé tu Josef Průdek vyprávěl příběh trochu popisně a posunul ho do současnosti, jak se ve světě často děje. Potřetí se tu neděje nic.
Zřejmě se vyráběla povšechná inscenace, která by mohla dlouhá léta do Stavovského divadla lákat zahraniční turisty a plnit kasu. Tudíž provozně co nejjednodušší, bez výrazného výkladu, v provozním českém obsazení, v nijaké režii, která neurazí ani nenadchne nikoho a do do níž může kdykoli naskočit kdokoli. Trojí (!) obsazení rolí vylučuje výrazné jevištní gesto a kvalitu repríz bude velmi proměňovat. Na dobré úrovni se prostě představení nedají udržet v průběžném nasazování do repertoáru, kterého se Národní divadlo nedokáže vzdát. Tak jak to je se slibovanou reorganizací?
Režisérka Magdalena Švecová nerežíruje, to by musela usilovat o postižení současného smyslu a estetických možností skladby. Aranžuje a popisně ilustruje scénu za scénou v logice jevištního přehrání skladby, což je přístup čtyřicet let starý, za který by se opera Národního divadla měla stydět.
Pěvce Švecová nechala převážně statovat nebo je vedla do umělých aranží, které principem připomínaly barokní herectví, jenže provozované v nepatřičném kontextu prostorovém, výtvarném a hlavně významovém – Mozart právě Figarovou svatbou zaútočil na neživotné italské barokní a postbarokní opery a jejich dobové inscenační šarže.
Nelze režii chápat ani jako pokus o tradiční inscenaci, na to nejsou dost vystavěné vztahy a situace obsažené v hudbě. Ušlechtilou nudu nemohou zachránit figurky pávů ani jejich skřeky. Nechat hulákat před oponou a v hledišti pantomimickou skupinu je do Mozartovy hudby nepatřičné. Jen přibližně naznačené, ale nevyhrané akce třeba s Hraběnkou ve vaně (hodně otřepané) nebo hádka o odemčení dveří u zjevně jen přivřených mříží, jsou jevištně primitivní – přitom Švecové nelze upřít schopnost detailně tvarovat postavu, tak proč tohle? Proč se občas na jevišti Cherubín rozdvojil, ten přidaný byl opravdu muž – aby se inscenace zdála moderní? K tomu by stačilo vyházet nepatřičnosti a dotáhnout bláznivou hereckou komedii.
Enrico Dovico pročistil souhru orchestru, s tempy nespěchal, snažil se vyhrát detaily, dobře sehrál ansámbly. Ale také občas hasil rytmické problémy. Ve zvuku mu Mozart vyšel příliš silácky, bez espritu, nudně. Přeromantizovaně. A dění v orchestru se míjelo s děním na jevišti.
Výteční pěvci převážně na vrcholu sil se moc nepředvedli. Byly slyšet i ošklivé i nepřesně intonované tóny a to je pro Mozarta katastrofa. Jana Sibera Zuzanku technicky zazpívá, ale její ztěžklý hlas už nezvoní tak, jak se v roli očekává. Jana Šrejma Kačírková střídá pěkná místa v roli Hraběnky s nehezkými ostrými nebo neznělými tóny. Miloš Horák se jako Figaro neprosadil, hlas Jiřího Hájka (Hrabě) zněl unaveně, Jevhen Šokalo roli Bartola v zásadě nezazpíval. Přijmout se dá Alžběta Vomáčková (Cherubín) a v menších rolích Kristýna Vylíčilová (Barberina) a s výhradami Lucie Hájková (Marcellina). Bezpečně a s potřebnou nadsázkou zpívá Basilia Jaroslav Březina. Není to nakonec podstatné, v provozní inscenaci se nepočítá s výraznými kreacemi a je jedno, kdo s kým se na repríze potká.
A nemohu si odpustit – tak provozně vytížení pěvci, co zpívají všude možně, se sotva dožijí delší kariéry. Měli by na to myslet oni i vedení zdejších oper.
Snad mi odpustí popíchnutí Petr Veber. Je poučné. V recenzi na portálu Opera Plus si pochvaluje, že režisérka není představitelkou svévolného režisérismu, nesnaží se za každou cenu o převratný výklad, nemyslí za roh a nepodsouvá do příběhu momenty, které tam nejsou a nepatří, že stvořila příjemně konvenční inscenaci. Poté zalituje, že svět, který Figarova svatba zachycuje, se nám pomalu ale jistě pocitově čím dál víc vzdaluje, že diváka a posluchače dovedou mnohem víc zasáhnout modernější operní příběhy s větší dějovou dynamikou a se současnější hudbou. A skončí přímo existenciálně: Otázkou – pro úvahy bez řešení a závěru – je, zda a do jaké míry ještě může stárnutí oper z osmnáctého století zpomalit konkrétní hudební nastudování a režie….
Právě kvůli tomu přece tak zásadně vzrostla role operní režie v posledních dvaceti třiceti letech, začalo to před půlstoletím. Moderní nerovná se nesmyslné, posunuté v čase a převlečené do skafandrů, jak se u nás pořád soudí. Současná inscenace má promyslet a uvést dílo současnými prostředky pro současné lidi v současném světě. Třeba kvůli tomu i výrazně proměnit či posunout, ale také třeba v případě Figarovy svatby jen rozehrát komické situace a vztahy třeba v historických kostýmech a realistických kulisách. Do hrobu přivedou operu nijaké inscenace jako je tato.
Vedení Národního divadla se ovšem snaží marketingově: oznámilo, že francouzský dirigent Marc Minkowski v květnu koncertně provede Mozartovu operu La clemenza di Tito, a hned je tu mozartovský triptych ve Stavovském divadle, do něhož se připočítá předražená podprůměrná produkce Dona Giovanniho s Plácidem Domingem a tato “provozní” inscenace Figarovy svatby. Zdůvodnit se dá všechno, i spojit tři naprosto rozdílné projekty.
Národní divadlo, Praha – Wolfgang Amadeus Mozart: Figarova svatba (Le nozze di Figaro). Opera buffa o čtyřech jednáních, libreto Lorenzo da Ponte. Zpívá se v italském originále. Hudební nastudování: Enrico Dovico, dirigenti: Enrico Dovico (alt. Zbyněk Müller), režie: Magdalena Švecová, scéna: Andrej Ďurík, kostýmy: Kateřina Štefková, sbormistr: Martin Buchta, světelný design: Přemysl Janda, choreografie: Olga Kyndlová, pohybová spolupráce: Tomsa Legierski, dramaturgie: Beno Blachut. Orchestr a sbor Národního divadla. Osoby a obsazení: Figaro – Miloš Horák (alt. Jan Šťáva / František Zahradníček), Hrabě Almaviva – Jiří Hájek (alt. Roman Janál / Adam Plachetka), Hraběnka Almaviva – Jana Šrejma Kačírková (alt. Marie Fajtová / Alžběta Poláčková), Zuzana – Jana Sibera (alt. Yukiko Kinjo / Kateřina Kněžíková), Cherubín – Alžběta Vomáčková (alt. Kateřina Jalovcová / Michaela Zajmi), Marcellina – Lucie Hájková (alt. Jana Horáková Levicová / Stanislava Jirků), Bartolo – Jevhen Šokalo (alt. Jiří Sulženko / Jan Šťáva), Basilio – Jaroslav Březina (alt. Ondřej Koplík / Josef Moravec), Curzio – Vít Šantora (alt. Václav Lemberk), Antonio – Ivo Hrachovec (alt. Aleš Hendrych / Ladislav Mlejnek), Barbarina – Kristýna Vylíčilová (alt. Eva Kývalová). Premiéry 1. a 3. února 2018. Psáno z premiéry 1. února 2018.
Komentáře k článku: Kritické teze Josefa Hermana (No. 3/2018)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)