Divadelní noviny > Názory – Glosy
Povídka z Říma: Znejistění
Třetí Řím čeká, až se probudím, až projdu všemi detektory – detektorem kovu, detektorem dobrých myšlenek (detektor lži je zcela překonán novou technologií), další detektor zjistí, jestli náhodou někoho nemiluji. Na to si dávám pozor, obzvlášť když se mám dostat na tak výjimečné místo. V předvečer jsem si dala vanu horké rezavé vody, taková teče v hotelu asi proto, aby zajistila nocležníkům autentický zážitek. Bulváry jsou široké, ale holubů je tu málo, jsou buď snědeni, nebo ukryti pro případ akutní potřeby hanobení pomníků těch šťastně zabitých, které je třeba uplácet stále novými růžemi. Je pochopitelné, že nově příchozí kontrolují, říkám si, neměla bych panikařit, že jsou kontroly přísnější, než jsem čekala. Supermarkety svítí a lidé se baví, vše je v pořádku. Je dobře, že jsem přijela s předstihem a vyhradila si čas na prohlídku města. Jistě na první pohled vypadám jako běžný turista.
Řekla jsem si, že pokud se mě dotkne, nebudu se bránit. Ta představa mě rozradostnila, onen pomyslný souhlas se ztrátou cti, o kterou nikdo nestojí. Kýžené uvolnění, které mi dovolilo jít po ulici v klobouku, a kolena mužů v dvojstupu získala pružnost, houpala se, jen někdo občas pohodil hlavou. Turistka. Jak jednoduché.
V pokoji jsem znova pročítala vše, co vím o Třetím Římu. Luxusní klub plný slonoviny a koňaků, snobské večírky, tak se prezentují na webových stránkách. Nepochybuji, že součástí pověsti klubu jsou společnice s nejrůznějšími delikátními specializacemi. Tak budou jistě vnímat i mě, prostě jen proto, že se tam objevím. Doufám. Základem jsou přiměřeně drahé šaty, elegantní a odhalující. Nakonec jsem z peněz přidělených na služební cestu měla radost, opulentní sumu nebylo tak těžké utratit, jak jsem si původně myslela. To mi šéf kladl na srdce: utrať všechno, v tom je půlka úspěchu! Je úsměvné, že výsledek mého lopotného snažení ani nechtěl vidět, vyzbrojil mě nicméně radami, vlastně spoustou rad. Operace je riskantní, přesto není pravděpodobné, že by podezírali ženu. Opakuji si dokola: jsem společnice, jsem společnice! A chci peníze, chci muže, chci se bavit! Vizualizuji si kabelku od Gucciho, která se mi líbila a již jsem si záměrně nekoupila. Posiluji vědomí prostitutky a cvičně k tomu piji koňak. Detektory bych měla i tentokráte projít bez problémů, dělám to přece už pět let, od té doby, co pracuji pro Šéfa. O své schopnosti jsem věděla odjakživa, ale napsat si to do CV? Vypadalo by to, že jsem zralá na blázinec. Šéf to na mně stejně poznal, zkoušel hned silně podbarvené myšlenky, doufal, že se nemýlí. Mýlit jsem se docela dobře mohl, vysvětloval později, mohla jsi mít jenom nadání, které se někde zaseklo, bylo přerušeno nevhodnou událostí a zůstalo na půli cesty, pak bys měla jen nepříjemný pocit a nic víc. A pak mi rok platil jen za to, že jsem cvičila. Nechápala jsem to, ale on řekl ne, to se mi mnohanásobně zúročí. O Třetí Řím mu jde opravdu hodně, pro něj jsou to peníze a pro mě je to výzva.
S těmi myšlenkami jsem šla spát, převalovala jsem se v posteli pro královnu podsvětí a usnula jsem až ke třetí hodině ranní. Byla jsem netečná. Ráno padal hustě sníh, tak hustě, že jsem si pomyslela, že z okna pokoje poprvé vidím skutečnou vánici. V ústech pachuť nespavosti a ostrá bolest žaludku, káva, televizní ovladač, telefon. Šéf. Co je? Ach jo, čtení na dálku mi pořád nejde, potřebuji člověka vidět, vnímat ho, být vedle něj. Dva velké loky kafe, ano, ahoj? Musíš vypadnout, okamžitě. Proč? Podívej se z okna. Sníh? Vím, že je ráno, ale zaostři na dálku. Aha, dobře. Letenku mám na pozítří, mám tu zůstat? Lety jsou zrušené, musíš autobusem. Co? Autobusem? To… pojedu dva dny? Když budeš mít štěstí. Zavolej si taxík a vyraz! Martin ti na mobil pošle instrukce. Čau. Pípá mi mobil. Autobus jede za hodinu a půl, měla bych vyrazit. Jde na mě sentiment z neuskutečněného plánu.
Revoluce.
Komentáře k článku: Povídka z Říma: Znejistění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)