Když vdovy hrají tenis
Operu Dvě vdovy napsal Bedřich Smetana po vzoru francouzské salonní konverzačky. Možná to režisérovi J. A. Pitínskému evokovalo grandslam na Rolland Garos, možná si statek, na němž dvě ovdovělé sestřenice hospodaří, představoval jako zábavní farmu Bolka Polívky, s tenisovými kurty, slastným nicneděláním a milostným flirtováním. No proč ne, jen myslím příliš popisoval, na filmových dotáčkách předváděl líté tenisové zápasy a první polovinu představení doslovností trochu zatížil. Po přestávce se z jevištního dění vyloupla crazy komedie se svižně rozehranými vztahy. A kdykoli výstupu hrozil sentiment (Smetana takové napsal), Pitínský ho bořil kameňáky: z kulis sem tam vypadla postava jako kostlivec ze skříně, zůstala ležet a po čase se zvedla nebo ji odnesli. Odůvodnění v příběhu to samozřejmě nemá – a mít nemusí, pro jistotu dodávám. Ke gaudiu diváků přejela přes jeviště i velká mechanická želva – také o ní platí předchozí věta.
Premiérové publikum se upřímně bavilo a já také. Vlastně jsem nikdy od Pitínského neviděl komedii, natož tak rozvernou, uvědomil jsem si. Rozhodně jeho vize jevištního dění neodpovídala běžné interpretaci této opery, či, jak by mnozí namítli, tak to Smetana v reáliích nenapsal. Ve vztazích postav a v konverzační lehkosti však ano a to myslím Pitínský vystihl lépe, než kdyby vymaloval historicky věrný obraz. Řečené platí i pro slušivé kostýmy (Zuzana Štefunková-Rusínová) a vůbec současný design (Tomáš Rusín). Dokonce i lidový duet Lidunky a Toníka, který do jemné operní konverzace vnáší hrubozrnnou lidovou notu, tu měl esprit, pěkně zazpívaný a zahraný Sergeyem Kostovem a Soňou Godarskou, kteří se operním děním jako postavy komedie dell’arte potulují od počátku. Na správné hraně komiky udržel Mumlala Zdeněk Plech, jen mumlavou árii v rychlých pasážích artikulačně nestíhal a opravdu jen odmumlal či trochu odšumloval.
Salonní komedii samozřejmě tvoří hlavně aktéři, hybná a v projevu sršatá Věra Poláchová by pro Karolinu potřebovala trochu průraznější soprán, Dana Burešová v partu i v jednání Anežky předvedla přesné psychické a situační zvraty. Nádherná kreace. Ladislava Podhajského pozoruhodně zahrál i zazpíval (včetně exponované árie) Dušan Růžička, na to, že se jeho tenor teprve klube a má na něm i na roli ještě dost práce.
Jen mám dojem, že si výtečný dirigent Robert Jindra se Smetanou tak úplně nerozumí. Nastudoval také poslední uvedení opery v Národním divadle s větším a hráčsky kvalitnějším orchestrem, ale i tam jsem váhal nad optimálními tempy a pravým smetanovským zvukem. Možná jsem si jen nezvykl, je to vždycky věc interpretace. V předehře se však Jindrovi opravdu nepodařilo ze všech témat a motivů seskupit logický celek – výtku lze vztáhnout i na jiná místa opery. Ani liberečtí hráči nebyli vždycky zrovna precizní.
V Liberci vznikla hravá, jednáním i výtvarně soudobá podívaná a poslyšená, kontrastní k inscenacím domácí Lindy Keprtové. Poctivá a noblesní inscenace.
Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Opera o dvou dějstvích na libreto Emanuela Františka Züngela. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jan Antonín Pitínský, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, sbormistr Miriam Němcová a Josef Kurfiřt, dramaturgie Linda Keprtová. Premiéra 15. prosince 2017.
Komentáře k článku: Když vdovy hrají tenis
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)