Nad největším melodramem
Věra Šustíková je velkým znalcem monumentální Fibichovy a Vrchlického melodramatické trilogie Hippodamie z let 1889–1891. Nejenže se jí jako muzikoložka dlouhodobě zabývá, ale režírovala i koncertní průřez na dvou festivalech v roce 2010. Její erudice a pečlivá obeznámenost s dílem, jeho historií a kritickými ohlasy je velkým vkladem do kritické edice libreta, jíž je pod názvem Fibichova Hippodamie a Hippodamie Vrchlického: Kritická edice libreta cyklu scénických melodramů autorkou. Velkoryse vypravené knihy s pěknými reprodukcemi, vyčerpávajícími seznamy (místy i nadbytečnými) a s detailním poznámkovým aparátem (který je někdy i informativnější než hlavní text). Hlavní tezí důkladného úvodu je, že libreto není jen svrchovaným dílem Vrchlického, ale že se na jeho výsledné podobě významně podílel i Fibich. To ovšem tvrdil už Zdeněk Nejedlý roku 1912, jak Šustíková připomíná. Ve své analýze k tomu dohledává důkazy – a také je nachází: kritickým srovnáním Vrchlického rukopisu, knižně vydaného libreta a konečně partitury. Přestože se nedochovala žádná korespondence či jiné informace o vzájemné přímé spolupráci Vrchlického a Fibicha na Hippodamii, porovnáním Fibichových melodramat s textovými předlohami Jaroslava Vrchlického lze mnohé vyčíst. Průkazní materiál je detailní a není pochyb: Nejedlý měl pravdu. Zároveň se ale čtenář ptá: Jak se tedy poznání od Nejedlého posunulo?
Šustíková s ohledem na recepci Hippodamie několikrát zmíní, že Fibichův tvůrčí podíl na výsledné dramatické struktuře není dostatečně uznán. Soudí z toho, že text byl hrán i jako činohra bez hudby a je obecně známý především z knižních vydání Vrchlického dramat. Ta ovšem nereflektují Fibichovy specifické úpravy. V dostupných materiálech pro studium díla tak panuje chaos, který může napravit jen nové vydání libreta, které by vycházelo z autografu partitury a které by bylo základem i pro vydání partitury – které také ostudně chybí. Část tohoto chaosu zde tedy napravuje Šustíková.
Její kritický rozbor ovšem i zasévá sémě zavádějícího teoretického rozbroje. Fibich je tu opakovaně a snad právem stavěn na přední pozici v tvůrčím aktu, zatímco Vrchlický je až na místě druhém. Za vytvoření díla je podle autorky zodpovědný především „Fibich-dramatik“. Nadřazování skladatele libretistovi – model až do omrzení omílaný v operní literatuře – se tu replikuje naplno: Fibich dokázal, Fibich byl jedním z mála s to vnímat básnické slovo a Hippodamii povýšil na drama, jakým Vrchlického předloha sama o sobě není; Fibich jí dodal svým hudebním zpracováním novou logiku i skutečně dramatický tvar. Naproti tomu Vrchlický musel být korigován, musel přepracovávat, fluktuoval: jeho volná fabulace, pozměňující historické skutečnosti, vytváří parnasistickou iluzi „člověka vůbec“. Dvakrát se dozvídáme, že část libreta lehce a impromptu sepsal na zábradlí vltavského nábřeží, a jak známo, Vrchlický byl schopen na požádání okamžitě na místě přeformulovat celé sloky svých veršů.
Šustíková spekuluje, když tvrdí, že Vrchlický se se zhudebněnou finální verzí textu zcela neztotožnil a některá nezhudebněná místa svého textu zařadil zpět do knižního vydání. Vrchlického smírný návrh řediteli ND Šubertovi, aby se hrála trilogie bez hudby, komentuje Šustíková pohoršeně: Takovéto vyjádření od jednoho z autorů je skutečně zarážející. Je vůbec možné, že sám Vrchlický si nebyl vědom ceny Fibichova zhudebnění a považoval ho za scénickou hudbu, bez níž se lze obejít? Tato úvaha je pochopitelně non sequitur a vytváří nesmyslný konflikt, jako by se Fibichovi od Vrchlického dostalo úkorné křivdy. Knižní vydání a uvedení trilogie „jako dramatu“ není žádná svévolnost nakládání Vrchlického s textem, který byl od počátku součástí vyšší struktury, a nic neubírá na velikosti Fibichovy hudby. (Ostatně Šustíková sama vydává pouze libreto.) Melodram a činohra jsou různé, autonomní divadelní žánry. Tvrdit, že Vrchlický poškozoval Fibichův melodram, by bylo jako pokládat za újmu libretistovi, že se hraje instrumentální suita z opery.
Jako pseudoproblém vyznívá tvrzení, že Fibichův scénický melodram můžeme spíše charakterizovat jako „mluvenou operu“, neboť vznikl vyústěním jeho snah po „literarizaci“ opery, a nikoliv jako trend opačný – muzikalizace činohry. Naopak velmi zajímavý a poučný je postřeh z uvedení Smrti Hippodamie, třetí části trilogie, roku 1932, kdy se mluvených partů ujali operní pěvci, nikoli činoherci. Díky tomu nebyl orchestr v roli pouhého doprovodu, „v područí činohry“, jako tomu bývalo u předchozích uvedení, ale došlo k organickému spojení: tónové sladění s hudbou bylo jiné, tón řeči krásně splýval s hudbou, protože zpěvák mimoděk i když mluví, ladí, přizpůsobuje se tónině hudby. Celá tragédie tak byla z vnějšku přenesena do nitra a tím teprve dokonale zhudebněna. Toto je (alespoň pro mne) nejpronikavější postřeh celé knihy – bohužel pochází z pera Zdeňka Nejedlého.
To nepotvrzuje jen mimořádnou velikost Nejedlého poznání (později tak rádo zdiskreditovávanou jeho senilními léty v politice), ale také to ukazuje jedno velké manko a propásnutou příležitost, kterou je dramaturgická analýza melodramu jako specifického hudebnědivadelního žánru – a to jak libreta, tak jeho hudební složky, které jsou od sebe neoddělitelné. V takové teorii by se možná ukázalo, že porcování celku mezi skladatele a libretistu je nejen nesmyslné, ale pro porozumění díla škodné.
Díky Věře Šustíkové ovšem máme v její knize k takové teoretické studii nezbytný materiál.
Věra Šustíková: Fibichova Hippodamie a Hippodamie Vrchlického: Kritická edice libreta cyklu scénických melodramů. Národní muzeum, 2016, 392 stran.
Komentáře k článku: Nad největším melodramem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
