Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 9)
Poprvé v Plzni a poprvé v České republice v českém překladu na profesionální scéně uvedl soubor muzikálu Divadla J. K. Tyla hororové hudební divadlo skladatele a textaře Stephena Sondheima a libretisty Hugha Wheelera z roku 1979 Sweeney Todd s podtitulem Ďábelský lazebník z Fleet Street. Režíroval šéf souboru Lumír Olšovský, hudebně dílo nastudoval Jiří Petrdlík.
Vznikla působivá inscenace, kterou charakterizuje preciznost ve scénickém zpracování i v hudebním nastudování. Vynikající je i překlad Hany Novákové. Režie Jiřího Petrdlíka jde ruku v ruce s hudbou a charakterem díla. Veškeré dění na jevišti perfektně souzní s hudbou, k čemuž nepochybně přispěla i pohybová spolupráce se sólistou plzeňského baletu Martinem Šintákem. A tak je publikum svědkem divadla, které do sebe zapadá v sebemenších detailech a vytváří kompaktní, působivý celek.
Sweeney Todd je kriminální horor se vším všudy. Děj pojednává o kruté pomstě londýnského holiče Benjamina Barkera za odloučení od milované ženy a nespravedlivé vyhnanství.
Když se Benjamin plný touhy po pomstě vrátí do Londýna, změní si identitu na Sweeney Todd a nad pekařským krámkem paní Lovettové se otevře svou bývalou živnost, holičství. Ale jeho zákazníci začínají po čase záhadně mizet. Upadající živnost paní Lovettové vzkvétá a poptávka po jejích lahodných masových koláčcích roste. Sweeney nalézá svou pohřešovanou dceru Johannu, kterou mezitím vychoval jako její poručník soudce Turpin, původce všech Benjaminových tragédií, a nyní ji drží doma násilím. Drsný děj se rozvíjí, nabírá na obrátkách a graduje v naturalisticky hororový závěr, který vnucuje věčnou otázku: Je pomsta vždy tak sladká? Velice umně slučuje laciný horor, hlubokou psychologii a drsnou krimi.
Lví podíl na kvalitě inscenace má hudební nastudování Jiřího Petrdlíka. Tím spíš, že hudba není jednoduchá ani pro hudebníky, ani pro posluchače. Je permanentně rytmicky neklidná, často disonantní, velmi nemuzikálová, přestože autor sám označuje Sweeneyho Todda za muzikál. Svým charakterem osciluje mezi soudobou vážnou hudbou a rockovou operou. Muzikálový orchestr hrál precizně bez jediného zaváhání, v přesných tempech, které dávají vyniknout neustálému napětí, jež v sobě hudba nese. A s působivou dynamikou. Na pěvce klade hudba extrémní nároky. Všichni za suverénní provedení svých nesmírně obtížných zpěvních partů zaslouží obdiv. Naprostá intonační jistota, technika provedení i výraz dávají dílu punc exkluzivity.
Jeviště Malé scény je rozděleno na dvě části. Ta menší patří orchestru a Jiřímu Petrdlíkovi, ta větší inscenaci. Britský scénograf Dave Benson se musel vypořádat s relativně malým prostorem, který tak na jevišti zbyl. Využil jej skvěle. Kulisy evokující nevlídnost zapadlých ulic londýnského podsvětí se po celou dobu nemění, změnu prostředí navozuje jen pohybující se mříž. Atmosféra hororu, bizarnosti a absurdity je od počátku dána charakterem scény, působivým nasvícením a kostýmy, jejichž autorem je rovněž Dave Benson. Jsou působivé, originální a výtvarně efektní. Přitom se Benson nespokojuje jen s na odiv stavěnou atraktivitou, ale kostýmy výstižně charakterizuje i samotné postavy. K výslednému efektu přispívá i výrazné líčení.
A totéž platí i o režii Lumíra Olšovského. Uvést inscenaci, v níž hlavní hrdina přímo na jevišti břitvou podřezává své zákazníky, snadné není. Režisér promyšleně děsí, nechává herce mezi diváky chodit, hrát, mluvit i zpívat. Inscenuje naturalisticky. Při krvavých scénách teče krev, před druhým dějstvím se prostorem Malé scény line vůně pečených masových koláčků. Inscenuje opravdový krvavý horor, ale nepřehání. Především rozvíjí barvité divadlo. Herce vede k mimořádným výkonům. Ač je atmosféra inscenace jednotná, po režijní stránce má i potřebné kontrasty. Bizarnost a abnormálnost děje tu s jednáním hlavních postav koresponduje, tu s ním kontrastuje. Trochu nadbytečná jeví se v přehlídce bizarních figur postava pomateného homosexuálního autoerotomana.
Představení nikdy neuvízne v předem nastavených kolejích. Díky režii je v podstatě nepředvídatelné, jakkoliv vývoj děje lze snadno vytušit. Zdlouhavě, vzhledem k délce některých scén (například holičské klání Sweeneyho Todda a Adolfa Pirelliho), se místy jevilo snad jen první dějství. Ale zde by stačilo sáhnout k několika škrtům a děj by snadno nabral na obrátkách.
Vzhledem k hudební náročnosti díla je herecké provedení všech postav obtížnější, než v jiných muzikálech. Titulní roli skvěle ztvárnil Jozef Hruškoci, jako paní Lovettová exceluje Stáňa Topinková Fořtová. Ani jeden z nich se nespokojuje jen s povrchními hororovými charakteristikami, ale v jejich gestech, výrazech i zpěvu je mnohem víc.
Jozef Hruškoci dokáže vyjádřit krutost bezmoci, do níž se dostal. Je obětí, která se ale sama mění vlivem své utkvělé a stále sílící touhy po pomstě, jež přerůstá v šílenství. Mění se v člověka krutého, jednajícího bez zábran. Jako by ustrnulého v čase a prožívajícího svůj velký vnitřní boj, jež ho stravuje a ničí.
Výkon Stáni Topinkové Fořtové je zcela mimořádný. Z její paní Lovettové běhá mráz po zádech – je laskavá, bodrá, když peče své lahodné masové koláčky. Jindy zcela bezcitná. Její tvář, její výraz, její dikce se mění každým taktem, každou scénou. A mění se během celého příběhu i ona sama, když sní o životě zajištěné dámy se Sweeneym po boku. Stará se o mladého chlapce Tobiase, ale neváhala by jej obětovat, když dotyčný odhalí Toddovy vraždy. A tady nastává skutečný děs, plíživá hrůza. Ne jen krev řinoucí se zpod břitvy.
Výborně se role Tobiase zhostil Pavel Klimenda – dětsky naivní podání postavy je v celkovém kontextu až děsivě morbidní. Jakkoliv jsou hlavní postavy – Sweeney a paní Lovettová – svým jednáním odpudivé, zachovávají si životnost a uvěřitelnost. Podobně jako stále ustrašená Johanna, která musí snášet despotismus soudce Turpina. Její půvab je kontrastem k tomuto pokřivenému světu. Ale i ona je dotčena nenormálností prostředí, v němž musela vyrůstat. Výtečně tuto polohu vystihla Kateřina Falcová, jejíž krásný hlas a působivý zpěv jako by přicházel z nějakého lepšího místa na zemi či mimo ni, které ale jen tušíme a po němž úpěnlivě toužíme. A tak jediným obrazem normálnosti světa je pouze Anthony Hope, mládenec, který zachránil Sweeneyho na moři, aniž by cokoliv tušil o jeho minulosti, a vnímá jej jen jako kamaráda a přítele. Pavel Režný v této roli opět prokázal své skvělé herecké a pěvecké schopnosti. Je tím žádoucím kontrastem a jasnou nadějí, že ne všude je svět pokřivený a že ještě existují lidé odvážní a spravedliví. Bizarnosti až morbidnosti svých postav dali odpovídající rozměr Radek Antonín Shejbal jako soudce Turpin, stejně jako Lukáš Ondruš v roli biřice Bamforda. Až děsivý přídech, lítost vzbuzující odpudivost, dodala své postavě žebračky Kristýna Bečvářová. Především pohybově zaujal Ondřej Černý jako Adolfo Pirelli, správce blázince Jonase Fogga ztvárnil Roman Krebs. Všem sólistům bylo výborně rozumět. Sbory nastudovala Sára Bukovská. Po hudební stránce podali jeho členové výborný výkon, ale srozumitelnost jejich zpívaného textu byla minimální.
Sweeney Todd je, jak bylo řečeno, po hudební a inscenační stránce vynikající práce. Je to dílo posluchačsky náročné, náročné i na psychiku diváků. Jakkoliv jsou milovníci hororů i běžní televizní diváci zvyklí z filmového plátna na ledacos, nemusí být pro každého přijatelná míra naturalismu plzeňské inscenace, byť není nijak nemístně přehnaná. Realita na jevišti z bezprostřední blízkosti je totiž něco jiného než stříbrné plátno či televizní obrazovka. A už vůbec není tato inscenace vhodná pro všechny věkové kategorie. Je proto jen dobře, že DJKT na svých webových stránkách upozorňuje, že představení je určeno pro dospělé a že si návštěvníci se mají dát pozor na zvláštní efekty.
Na první repríze sklidilo představení velký úspěch, u většiny přítomných dokonce aplaus vstoje. Ovšem jednomu z diváků zdvihlo přímo v sále dění na jevišti žaludek. Zkrátka Sweeney Todd není inscenací pro všechny. Vyvolává nadšení i nevolnost. A těžko lze dopředu určit, k jaké skupině bude ten který divák patřit…
A už jen jeden povzdech na závěr – Malá scéna rozhodně ideálním místem pro dílo, které vyžaduje přítomnost orchestru. Pro toto dílo by nebyla zcela ideální ani Nová scéna, ale ani Velké divadlo. Pravým místem pro Sweeneyho Todda (a celou řadu jemu podobných děl) by bylo bývalé Komorní divadlo. To ale už své brány kulturním produkcím uzavřelo v roce 2014. A od té doby zeje prázdnotou. V souvislosti s úspěšnou produkcí Sweeneyho Todda by jistě stálo za to uvažovat o jeho obnovení.
DJKT Plzeň – Stephen Sondheim / Hugh Wheeler: Sweeney Todd / Ďábelský lazebník z Fleet Street. Hudba a texty písníStephen Sondheim, libreto Hugh Wheeler podle divadelní adaptace Christophera Bonda. Původní režie na Broadwayi Harold Prince, instrumentace Jonathan Tunick. Překlad Hana Nováková, režie Lumír Olšovský, hudení nastudování Jiří Petrdlík, dirigenti Jiří Petrdlík, Dalibor Bárta, dramaturgie Pavel Bár, pohybová spolupráce Martin Šinták, výprava Dave Benson, sbormistryně Sára Bukovská, asistent režie Martin Šefl, korepetice Sára Bukovská, Pavel Kantořík, inspice Tereza Topičová, nápověda Monika Opalecká, sound-design Matouš Pilný, light-design Vratislav Mikan. Premiéra 27. ledna 2018 na Malé scéně DJKT v Plzni. Psáno z 1. reprízy 30. ledna 2018.
Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)