Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Trochu si zahajlujeme a zazpíváme

    Činohra pražského Národního divadla má už léta zavedený následující nešvar. Produkuje propagační, esteticky vzájemně sladěné plakáty k inscenacím a stylizované fotografie vzniklé při té příležitosti použije na obálku programu k danému titulu. Ovšem zřídka se tyto plakáty a záběry potkají s charakterem a vyzněním následné inscenace. U Královny duchů v pražském A studiu Rubín je tomu zrovna tak: v programu a na fotografiích rozeslaných médiím pózují Gabriela Míčová a Lucie Roznětínská v dirndlech a motivem jsou fláky masa a decentní orlice s hákovým křížem na stužce ke kroji. Jenže v inscenaci se má téměř všechno jinak.

    Jak motiv masa, tak nacistického symbolu má smysl ve vztahu k původnímu dílu Elfriede Jelinek, ke kontextu onoho monologu „slavné herečky Burgtheatru“, která je – jak praví úvodní scénická poznámka hry – třikrát nesena okolo divadla a sem tam si vyřízne kus masa a hodí ho do publika. Ale na scéně Rubínu došlo k téměř naprostému odrakouštění textu, který je přitom zakotven v rakouské historii a reáliích. Místo Vídně tu máme moravské Slovácko (odkaz na to, že odtud pocházela rodina autorčina otce) a tamní kroje, přesněji jejich mužskou verzi. Stužky na krojích nesou design a nápis značky Ikea (zřejmě odkaz na to, že babička zakladatele této firmy Ingvara Kamprada pocházela z Karlovarska a sympatizovala s Hitlerem, její vnuk za světové války rovněž). Kontrolovaně dávený monolog monstrózní herečky, oblíbené takzvaným lidem bez ohledu na její umělecko-občanskou minulost, se v Rubínu rozvětvil na dvojmonolog, nejspíš v zájmu akce a dialogičnosti, které jsou v sevřeném prostoru sklepní malostranské scény pro režiséra pochopitelně výzvou. Míčová s Roznětínskou nepředstavují žádná monstra; tvoří energickou dvojbytost pěkného vzhledu, velmi živou, hopsající, zpívající, laškující. Že by česká, anebo přesněji moravsko-slovácká smějící se bestie?

    Monolog napsaný Elfriede Jelinek není publicistický, popisný, i když je v nejedné partii, jak uvádí autorka překladu a „jelinekoložka“ Barbara Schnelle v dovětku k českému vydání hry (Brkola, 2014), dokumentaristicky věrný. Monolog té rakouské herečky je nestoudně přímočarý, zároveň má v sobě energičnost a metaforičnost řečového proudu a ústí do sebeobnažujícího gesta hlavní postavy. Kdežto Královna duchů v Rubínu je ze všeho nejvíc hračičkářstvím pouze koketujícím s motivem inklinace k nacismu a té lidovosti, která klidně, s písní na rtech, pošle nepohodlného spoluobčana na smrt. Inscenace je to měkká, ulpívající v metaforách-zdrobnělinách, v zásadě vykostěná. Při četbě Královny duchů tušíte, jak výbušný to ve své době a ve svém prostředí musel být kus. A nutně vzápětí přemýšlíte, do jaké míry je přenositelný do našich současných reálií. V Rubínu demonstrují cestu, která k naléhavosti a aktuálnosti nevede.

    Josef Chuchma

    Autor pracuje v ČT, editor webu ArtZona.cz

    Hodnocení: 2,5

    Viz také Nenechat se sbalit do Ikea tašky

    A studio Rubín – Elfriede Jelinek: Královna duchů. Překlad Barbora Schnelle. Režie Ondřej Škrabal, dramaturgie Dagmar Radová, scénografie Ivan Kanhäuser, hudba Leoš Svoboda. Premiéra 27. ledna 2018.


    Komentáře k článku: Trochu si zahajlujeme a zazpíváme

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,