Divadelní noviny > Rozhovor

Ivana Uhlířová: Vůle, přesnost, vášeň, to mě fascinuje

Někde jsem četl, že po Lídě Baarové je Ivana Uhlířová (1980) teprve druhá herečka, která se dokázala prosadit v Německu. Ona to vnímá spíš jako „husarskej kousek“. Nicméně pravdou je, že vedle mnoha českých scén má za sebou zkušenost se švýcarským, rakouským i německým divadlem. Je to sedm let, co v kavárně Nona poskytla poslední velký rozhovor pro Divadelní noviny. A tak jsme se po letech na témže místě sešli a pokračovali v příběhu jejího života.

Před sedmi lety jste měla před sebou poslední sezonu v Pařízkově a Jařabově Divadle Komedie. Jak zpětně ten konec vidíte. Co pro vás znamenal?

Bylo to osm let určitého života a myslím si, že konec přišel včas. Byli jsme různorodí jedinci a v jakési harmonii fungující celek. Šli jsme směrem, který se nám všem líbil, a to nás asi dávalo dohromady. Děsilo mě, že jsem nevěděla, co bude dál. Ne proto, že by Komedie byla něco nepřekonatelného. Končilo něco, co byla naše realita. Byl tam obrovský sentiment, to je jasné.

Brzy ale Komedii do jisté míry zastoupilo Studio Hrdinů, kam jste s řadou kolegů přešli. Vnímala jste Studio Hrdinů jako nástupce?

V té době jsem byla šťastná, že tu takový prostor je. Šťastná, že to vedou lidi, kteří mají trochu jiný pohled. Díky tomu, že tam tehdy přešly i Kamila Polívková a Katarina Schmitt, existovala pro mě i určitá platforma k potkávání. Tehdy jsem to tak vnímala. Dnes už ne. Důležité je silné vedení. Vemte si Komedii – Pařízek s Jařabem se doplňovali. Dušan byl kosti a David srdce. Byl to naprostý opak Studia Hrdinů. Nevznikaly tam totiž nahodilé a oddělené inscenace, oni udávali směr českému divadlu.

Švýcarské námluvy

Když skončila Komedie a Dušan Pařízek odešel do Německa, tehdy začalo i vaše koketování s Německem?

Vůbec ne. Existují takové dvě větve. Jedna má s Dušanem společné mnohé a druhá s ním nemá společného nic. A ta první začala žít, když Dušan dostal nabídku režie v Schauspielhausu Zürich, ale protože byl hodně zaneprázdněný, nabídli inscenaci coby začínající režisérce Kamile Polívkové. Ta se mě zeptala, jestli bych nehrála v Zürichu. A já naprosto spontánně a bez znalosti jazyka, německy jsem se učila na základní škole a pak jsem ji dvacet let neviděla, jsem řekla jasně, ano, okamžitě.

Co to bylo za projekt?

Jmenoval se Transit a spolupracovali na něm čtyři dramatici a čtyři režiséři. Pro Kamilu napsala text Darja Stocker. Hra s názvem Precious pojednávala o emigrantské otázce. Mělo to asi deset repríz.

Jakou jste dostala roli?

Na začátku jsem si říkala, dají mi dvě slova, nějaké: Gutten tag, ich bin aus Prag, a to bude celé. Jenže pak jsem zjistila, že mám na konci monolog dlouhý na tři listy. A tak jsem chodila po Zürichu, dítě socialismu, které nikdy nemělo medvídky Harribo ani penál s Micky Mousem, se švýcarskými franky a všechno jsem to nakupovala. Chodila jsem ale pěšky, protože mi přišlo strašně drahé jezdit tramvají, takže mi cesta do divadla trvala tři čtvrtě hodiny. A pořád se mi do toho monologu nechtělo, jednou jsem si ale sedla k řece, přečetla jsem si ho, a když jsem si ho doma chtěla zopakovat, zjistila jsem, že si velkou část pamatuju. Tehdy mi došlo, že mi vůbec nedělá problém se němčinu učit. Dokonce se z toho pro mě stala vášeň a zjistila jsem, že je mi v tom jazyce na jevišti neuvěřitelně dobře.

Tehdy jste se stala německou herečkou?

Tehdy pro mě začala zvláštní léta, kdy jsem zkoušela v Praze a v jednu hodinu jsem říkala: Omlouvám se, ale mám představení. Ale vždyť je jedna, Ivano, odpovídali mi. Omlouvám se, ale v Zürichu. Běžela jsem na letiště jen s plátěnkou, přiletěla jsem do Zürichu, odehrála představení a s tou samou plátěnkou druhý den ráno se vrátila odehrát představení v Praze.

Říkala jste, že to mělo jen deset repríz. Co se dělo, když tahle zkušenost skončila?

Za ty šílené peníze, co jsem si vydělala, jsem si koupila letní kurz němčiny v Hamburku, kde jsem se naučila dávat sloveso na konec věty. Pak jsem se vrátila a říkala si: No výborně, co teď. Přišla závrať z té možnosti, že bych snad… Musím totiž prozradit ještě důležitou věc – moje babička byla Němka. Ale já vůbec netušila, že ta řeč je pro mě tak silná.

Mnichovské dohady

Chtěla jste vůbec zpátky do Čech?

Říkala jsem si, co tady budu dělat? Ale stala se neuvěřitelná věc. Brémy. Působí tam dramaturgyně Viktorie Knotková, která věděla, že můžu hrát německy. A taky tam byl Alex Riemenschneider, německý režisér, se kterým jsem pracovala v Komedii. Někoho hledali, ale ztroskotalo to na termínech.

Jak vám to pomohlo dostat se do německého divadla?

Seznámila jsem tam s Benjaminem von Blombergem, který jako šéfdramaturg přecházel do Kammerspiele Mnichov. A tohle už je ta větev, která s Dušanem nemá nic společného. Benjamin v Mnichově spolupracoval s Nicolasem Stemannem a Matthiasem Lilienthalem. Ti dostali lano právě do Sauspielehausu Zürich. A oni mě do Kammerspiele pozvali na pohovor. Tehdy jsem zrovna s Martinem Čičvákem zkoušela Amadea, takže jsem jela autem po generálce z Divadla na Vinohradech do Kammerspiele. Měla jsem mít nějaký přeložený monolog, tak jsem tam jela s monologem prostitutky ve Fassbinderově Odpad, město, smrt. Intendant Lilienthal si prohlížel celou dobu moje boty, což mě úplně iritovalo. Ale Nicolas Stemann, mimochodem dvorní režisér Elfriede Jelinek, a Benjamin byli milí. Po takové zkušenosti chcete letět, jste sice jen zrnko písku, ale zjistíte, že můžete být rovnocenné zrnko písku…

A jak ten pohovor v Mnichově dopadl?

Ze srandy jsem volala kamarádce, která vykládá karty, a ta mi odpověděla: Hele, je tu, že tam budeš, ale nevidím tě tam, budeš tam, ale nějak později. Nedopadlo to. Došlo mi to později – zakládali si na multikulturalitě a Dušan mi tenkrát vysvětlil, že jsem málo východní. Oni fakt hodně jedou Turky nebo Slovince a Chorvaty.

Chtěla jste nadobro opustit český písek pro zrnko písku v Německu?

Ano, chtěla jsem odejít. Možná jsem to měla udělat… Ale vlastně ne, protože teď se mám dobře.

Co vás tady drželo?

Tam bych musela začínat znovu. Zase bych si musela někde přivydělávat. Zase pracovat v nějaké kavárně a napůl hrát. Něco jiného je o tom snít a něco jiného tam být. Nejsem z těch, kdo kontakty získávají na baru po představení, bylo by to pro mě asi těžké.

Cesta tam a zase zpátky

Takže jste se vrátila do Čech?

Vrátila jsem se. Ale tehdy začal Dušan zkoušet Kauzu Schwejk. Lukášovou sice měla původně hrát Gábina Míčová, nemohla ovšem, a tak tu roli nabídl Dušan mně.

To je role v němčině. Bylo to pro vás jednodušší po zkušenostech z Zürichu?

Byla jsem šťastná. Sloveso na konci a důraz – to se nese, vy jen stojíte a jazyk celou tu architekturu dělá sám. V češtině je strašně moc otevřených vokálů a dát na něco důraz je téměř nemožné. Němčina funguje úplně jinak. Když stojím na jevišti, mám to štěstí, že v němčině přemýšlím. Teď jsme třeba zkoušeli Černý med a nějak to nešlo. Napadlo mě, kdybych to tak mohla říct německy. Ze srandy jsem začala a dramaturgyně nadšeně volala, že to je přesně ono, že takhle to chce. A já jí říkala: Já vím, ale tohle v češtině prostě nejsem schopná udělat.

Role Lukášové ve Schwejkovi pro vás tedy musela být snadná.

Dušan scénář stále upravoval a dostávala jsem víc a víc textu. Začala jsem se to učit, a i když ta těžká, archaická, vojenská, haškovská němčina byla šílená, docela mi to šlo. Tak to byl Schwejk a Vídeň. A pak jsem byla zase v agonii. To byl asi rok 2015. Chodila jsem po kuchyni, poté, co jsem strávila léto v Berlíně, kde jsem měla soukromou učitelku, protože mi vadilo, že jsem pořád na základní úrovni. Uměla jsem číst, uměla jsem se text naučit, ale chtěla jsem ten jazyk prostě umět, protože jsem se do něj strašně zamilovala. Seděla jsem v tom berlínském bytě, jedla nudle a olivový olej, protože jsem zas neměla peníze, a říkala si: Co zase dělám v Berlíně, vždyť je to úplně pošahaný.

A co jste tedy udělala?

Odjela jsem do Brém na nějakou premiéru. Stála jsem tam u záchodku s batohem a uviděla Benjamina, šéfdramaturga Kammerspiele, a nadechovala se, že ho pozdravím. Pak mě ale napadlo, že je to blbé, že coby herečka bez práce přece nebudu zdravit šéfdramaturga, i když jsme přátelé. Ne, to já dělat nebudu. A tak jsem si zas prožívala nějaký svůj vnitřní monolog, co tady u toho hajzlu dělám. A v tom šel Benjamin taky na záchod a říká: Ivano, co tady děláš? A já: Ahoj Benjamine, já tě chtěla pozdravit, ale pak jsem si říkala… a tak jsem mu celý ten monolog nakonec řekla. No nic, prostě jsem ti chtěla říct, kdybys hledal vánoční stromeček, řekni mi, já přijedu. Ráda jsem tě viděla, hezká premiéra. Přijela jsem domů a za dva týdny mi volá Benjamin, že mladý režisér Christopher Rüping, taková hvězdička, která nastupuje do Kammerspiele, by se se mnou chtěl potkat v úterý o půl jedné v Deutsches Theatru. Začala jsem něco koktat, on mě uklidňoval a já se ani nepodívala do diáře, ale věděla jsem, že ať je to cokoli, zruším to a budu v úterý o půl jedné v Berlíně. A taky jsem byla. Šli jsme na čaj, bavili jsme se o lidech, co hrají v cizí zemi, a že je to podle mě blbost. A on že si to myslí taky, ale proč já teda chci hrát divadlo v cizí zemi. A tak jsem mu řekla: Protože já můžu.

Sebevědomí vám nechybí.

Nemyslím si, že jsem sebevědomá. Víte, oni mi dopředu poslali monolog Hráče od Dostojevského. Tam je postava mademoiselle Blanche, taková hochštaplerka, svině, která se různě vochomejtá, všechny využije a nakonec zdrhne s penězma do Paříže. Nebylo mi jasné, proč mám monolog Hráče, když jsem úplně jiná postava. Tak jsem si říkala, učit se to nebudu, nejsem blázen, jen si to přečtu, ať neudělám nějakou chybu. Pak mě ale napadlo, že nejsem ten hráč, ale jako mademoiselle Blanche toho hráče cituju. Nebyla jsem si úplně jistá, ale pojala jsem to tak. A samozřejmě to Christopher takhle zamýšlel. Takže jsem to tam takhle řekla. A on uprostřed mého monologu řekl třeba sněží a já mu říkám: Nekaž to, Christophere, ale je to skvělá připomínka, a on se začal smát a řekl, že se mnou chce spolupracovat, a já mu řekla: Já taky.

Takže to byl splněný sen.

Bylo to jako první láska. Podmínka ale byla, že nastoupím asi za čtrnáct dnů, a já jsem měla představení na Vinohradech, ve Studiu Hrdinů… Začalo mě polívat horko. Promýšlela jsem, co je správné. A rozhodla se, že správné je udělat tohle. Kolikrát jsem za někoho zaskakovala. Ale když jsem chtěla odejít já, tak jsem si vyslechla, jestli mi něco říká svědomí. Vždyť tohle byl takovej malej zázrak! Dostat se do Mnichova, to byl ode mě husarskej kousek.

A odjela jste.

Jo, a když jsem se poprvé ukázala na čtené zkoušce, nikdo nebral ohledy. Měla jsem uši jak ufon, protože jsem musela všechno zachytit. Největší sranda byla, že mě vzala právě ta sekce kolem Lilienthala, co si prohlížel moje boty. Myslela jsem si, jak jsem byla tehdy totálně mimo, ale oni o mně přemýšleli, a když byla příležitost, dali mi ji. Tak jsem mu ty boty nakonec odpustila.

Co když se na jevišti něco pokazí? Dokážete v němčině improvizovat?

Hrál se mnou jeden herec, trochu darebák, hvězda, Thomas Schmauser. A on, když ho zkouška nebavila, skákal v textu. Zeptal se mě třeba na něco, co jsem ještě neříkala. Myslím, že to nebylo od něj zlé, ale moc vstřícné taky ne. To moje obrovské jevištní ego nesneslo, a tak jsem s ním do diskuse šla a díky němu jsem se naučila reagovat na jevišti. Pořád mi běželo hlavou, kam dát předložku, sloveso na konec. A tehdy jsem se přestala bát improvizace. Ony ty zkoušky byly trochu jako improvizace vedené. Christopher se mě ptal, jestli jsem schopná v němčině improvizovat, a já mu říkala, že když mi dá čtrnáct dnů, budu.

Takže už je pro vás němčina téměř rodným jazykem?

Sebevědomá v jazyce jsem jenom skrz moji babičku, jsem její hodně podivná kopie. Vůle, to je to, co na Němcích zbožňuju. Mě tohle neuvěřitelně fascinuje a němčina to umožňuje. Vůle, přesnost, vášeň. V němčině jsem paradoxně jako ve svobodné zemi.

Hraje se vlastně ještě Kauza Schwejk?

Schwejk se ještě hraje, a dokonce by se měl připravovat Schwejk, druhý díl.

Proč se pořád dělají dvojky?

V tomto případě je to logické, protože Švejk se v jedničce nedostavil. Byl to vlastně Schwejk bez Švejka.

A co Hráč, ten také pokračuje?

Ne, minulý rok byla derniéra. Ale teď jsem dostala novou nabídku. Můj životní režisér byl Josef Janík, o tom už jsem mluvila snad všude, ale druhý, žijící, to je Kai Ohrem, s nímž jsem pracovala ve Studiu Hrdinů a v MeetFactory. Mezi námi existuje velká symbióza. V Salzburku pracuje se studenty a asi před měsícem mě oslovil, jestli bych jakožto začínající režisérka nechtěla s jeho svěřenci něco připravit.

Spolupracovala jste také s Martinem Čičvákem v bratislavské Aréně na Skleněném zvěřinci. Jak jste se k tomu dostala?

Inscenace se měla původně uvádět v Činoherním klubu. Ale protože na tu hru má monopol Simona Stašová, která také hraje hlavní roli v inscenaci v Divadle Bez zábradlí, nesmí se to hrát v žádném jiném divadle v Čechách. To je, jako bych řekla: Lady Macbeth můžu hrát jenom já. Tak se to odložilo a nakonec uvedlo na Slovensku.

Nebyl to po Německu skok, jít na Slovensko?

Dlouho jsem zvažovala, jestli do toho jít. A i když se to odložilo, pořád jsem neřekla ne. A když Martin přišel se slovenskou inscenací, napadlo mě, proč ne, zkoušení mělo být od června do září, takže prázdniny v Bratislavě, nikdy jsem v tom městě nebyla… Okamžitě jsem ale musela zapomenout na zhýčkanost z té levé strany. Do toho ovšem vstoupila spolupráce s Vojtou Maškem.

Tvorba: bída a lesk světa

S ním jste se poprvé setkala až při práci na své první autorské inscenaci Mimo zápis ve Studiu Hrdinů?

Známe se přes Recykliteraturu, ale úplně prvně jsme se potkali kdysi na narozeninách Čestmíra Kopeckého. S Vojtou si nemusíme nic vysvětlovat, fantasticky si rozumíme, doplňujeme se. Takže když se mi dostal do ruky úplnou náhodou pedagogický náčrtník Paula Kleeho v originálu – všechny ty grafy, výpočty, matematické myšlení –, hned jsem věděla, že by mě strašně bavil na divadle. Přišla jsem tedy za Vojtou a říkám mu: Ten náčrtník, ty přímky, to je možnost. Deník. Dvě postavy. A tak teď objevujeme nové nebezpečí, protože jít a zahrát něco špatně, to se stává, ale jít na jeviště, zahrát to, navíc to, co jste si vymyslel a nedej bože i napsal, tehdy zjistíte, že se bojíte třikrát. A to je docela dobrá potrava.

Začala jste sama režírovat. Měla jste takové ambice vždy?

Nikdy jsem takové ambice neměla. Naopak mě vždycky rozčilovalo, jak všichni říkali, že mají vlastní projekt. Impuls ale přišel, když jsem se vrátila z Mnichova. Spousta věcí zde nefungovala a já měla pocit, že to chci líp.

A Lidový kousek byl reakcí?

Dlouho jsem chtěla dělat voiceband. Lidový kousek byl revoluční inscenace, která neuvěřitelně zraje. Michal Kern byl jasná volba, protože si s ním skvěle rozumím. Vybírám si lidi, kterým nemusím vysvětlovat začátek a konec situace, lidi, co sami přemýšlejí, kteří nepotřebují úkoly. Spolupráci mi nabídla Tereza Marečková z Masopustu, tak se k nám přidal ještě Míla König, který je se spolkem spjatý. Mílu mám ráda.

Vaše zatím poslední inscenace je Černý med, který Vojtěch Mašek napsal sám. Inscenaci vnímám jako jistým způsobem sourozence Mimo zápis. Byl to záměr?

Nepřímo na sebe navazují. Zápis je o momentu člověka, který otevře notýsek a chce zapsat první větu. Sice to píše pro sebe, ale chce, aby to mělo nějakou hodnotu, proto je třeba šílené práce, než se dostane k první větě. A Černý med je o pozdější fázi autora. O jeho tvůrčí práci, která je možná trochu nedoceněná. V každém případě už neumí psát nic jiného než scénáře ke zvrhlým hrám. Těch interpretací je ale hodně. Mimochodem, a to vůbec nechápu, Vojta napsal Černý med právě během zkoušení Mimo zápis.

A není tedy škoda, že se obě inscenace nehrají ve Studiu Hrdinů? Proč uvádíte Černý med v Činoherním klubu?

Ve Studiu Hrdinů to nešlo a v Činoherním klubu vypadl už zmíněný Skleněný zvěřinec. Martin Čičvák mi poradil, ať zkusím napsat řediteli Vladimíru Procházkovi. A ten se zachoval nesmírně velkoryse a dal si s námi schůzku. S Vojtou jsme se předtím setkali ve Františkánské zahradě, oba vystresovaní, že pan Procházka bude určitě chtít, aby to režíroval někdo jiný a nehrál tam Vasil, když v divadle nemá angažmá. Na to bychom ale nepřistoupili. To se naštěstí vůbec nestalo, vyslechl nás a pak jen řekl, že jsme domluveni.

Byla jste už předem rozhodnutá, že chcete hrát společně s Vasilem Fridrichem?

Spolupracovali jsme spolu už na surrealistických Večerech Analogonu, kde jsme dohromady skvěle fungovali. Podle mě je to naprosto nepochopitelně opomíjený herec, skvělý typ.

Co třeba Amadeus na Vinohradech? Je tam nějaká možnost pro vnitřní uvažování o postavě?

Divadlo na Vinohradech mi otevřelo dveře do velkého divadla. Naučila jsem se tam přesnosti. Člověk zjistí, že nemusí křičet, nemusí dělat zběsilá gesta. Pro mě bylo obrovským zjištěním, že se nebojím velkého jeviště, naopak mi je na něm dobře. Bohužel hraju spíš na menších scénách. Ale velké jeviště mám děsně ráda. Kammerspiele Mnichov taky není největší, ale třeba Theater Brémy nebo Volkstheater ve Vídni, to jsou obrovská jeviště.

Proto teď vrháte síly spíš do tvůrčí a režisérské práce?

Dneska například zrušili Bratry Karamazovy a nasadili Černý med a já jsem strašně ráda, mě to prostě na jevišti ohromně baví, od toho neutíkám. Tvorba je všechna bída a všechen lesk světa. V jednu chvíli máte pocit, že to jde, a pak je to všechno pryč.

V rámci tvůrčí či režisérské práce jste na vrcholu, nebo cítíte, že by šlo dělat ještě víc?

To jsme zas u těch dvojek. Nedávno jsem odmítla dělat dvojku Lidového kousku. Něco jiného bych ale pro Masopust dělala ráda. Mohlo by to být i podobné, ta forma mě baví. Uvidíme. Taky se rýsuje spolupráce s Evou Prchalovou, dramaturgyní Mimo zápis i Černého medu, na jednom scénáři. A když vyjde ještě režie v Salzburku… Časem bych se ale určitě chtěla dostat k inscenování klasických textů. Dělá mi dobře, když mi pracuje celá hlava. Vadí mi, když jako herečka někdy pouze plním a nemá to ani smysl.

A to se teď někde děje?

Teď naštěstí ne.

Důslednost a náhoda

Víte, možná je to všechno jen krásné nedorozumění… To byla první věta, kterou mi Ivana Uhlířová řekla, když přišla po premiéře Země beze slov z jeviště. Nevím, jestli myslela naši spolupráci, pražské premiérové publikum, MeetFactory, divadlo vůbec, čechoangličtinu, řeč jako takovou, něco úplně jiného, nebo jak se to vše potkalo či nepotkalo.

Možná nic z toho, každopádně jí v té době něco uvolnilo prostor v mé mysli. Ten prostor, u něhož spíše než o obývání jde o uvědomění si vlastní existence. Pokoj, který nemusíte chtít obývat nebo nějak užívat. Ale mohli byste. A užitek? V nahodilosti je bezpečí. Dobývat prostor lze v týmových sportech, ale překvapilo by mě, kdyby Ivana Uhlířová někdy přišla na chuť týmovému sportu nebo týmový sport jí.

Při hostování v Hamburku, jak mi vyprávěl jeden divák, na začátku představení nejdříve přestavěla scénu, pak si sedla a dlouho mlčela. Když jsme po letech Zemi beze slov obnovili, nezkoušeli jsme, ale procházeli se městem, dokud jsme nepadli únavou. Celé podzimní dny. Inscenace se proměnila k nepoznání. My ne. V důslednosti je bezpečí. Náš způsob zkoušení v ústředí hluku jsme nazývali otevřené zkoušky bez koncentrace. Vlevo od zkušebny dálnice, vpravo koleje. S opakováním to nemělo nic společného. Hodně společného to mělo s objevováním, skrýváním, překonáváním a podceňováním síly zvuku a jeho hranic.

Důslednost a nahodilost patří k sobě. Jestli lze to, co z toho vzejde, nazývat divadlem, není Ivanin problém. Je jako čas, jde prostě dál. A když to dál nejde, změní stopu nebo řeč, naučí se německy a v této řeči hraje, nebo pracuje v supermarketu. Otázkou rozhodně není být, či nebýt. Spíše jestli může Sněhurka léta po skončení pohádky odpustit své maceše. A pokud ano, tak za jakou cenu. Byla by pravda rozumnou cenou? Jdou pravda a smíření vůbec ruku v ruce? Znamenalo by smíření nahodilost a pravda důslednost? Nebo je tomu naopak? Mohlo by to všechno být nedorozuměním, snad dokonce krásným nedorozuměním?

Kai Ohrem

• Autor: Dominik Melichar
• Publikováno: 19. února 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Ivana Uhlířová: Vůle, přesnost, vášeň, to mě fascinuje

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ