Co s tím ministr kultury může dělat?
Ministra kultury v demisi Ilji Šmída jsme se zeptali na jeho plány v oblasti financování umění.
Pane ministře, povedeme úvahy o vašich plánech, ale jste členem vlády v demisi.
A bez důvěry.
Dokonce. Jak vidíte svou budoucnost?
To nemohu vědět, ale rád bych ty čtyři roky na MK vydržel – ne kvůli sobě, ale chtěl bych naší kultuře pomoci.
Platy a peníze
Hnutí ANO před volbami slibovalo mnoho užitečných věcí, jen se to všechno na první pohled nedalo stihnout. Programové prohlášení vlády je však hodně stručné.
Byl jsem pro to nepsat do prohlášení nejkonkrétnější věci, ale popsat „priority“ resortu. Jsem s prohlášením v kapitole ministerstva kultury docela spokojený, je poměrně stručné, za všechno se, snad až na úplné drobnosti, můžu postavit. Jasně říká, jakým směrem se ministerstvo kultury vydá.
Dá se říct, že od ideových prohlášení se došlo k manažerským prioritám?
Myslím, že to tak je. Sice se nyní nacházíme ve velice komfortní ekonomické situaci, předpokládáme, že ekonomika bude růst, chceme udělat řadu prorůstových opatření, ale samozřejmě kdo ví, jak to bude za tři, čtyři roky. Proto slibovat úplně konkrétní čísla asi není vhodné. Ale v aproximativním rozpočtu ministerstva kultury například počítáme s dosažením jednoho procenta ze státního rozpočtu bez výdajů na církve v roce 2021. Přitom ono jedno procento je nominálně každý rok o něco vyšší, protože celkový objem rozpočtu stále roste. Jsem spokojen, že to podporuje vláda i její předseda, který ví, že kultura a kulturní infrastruktura je nesmírně důležitá pro fungování republiky.
Předchozí vláda začala na poslední chvíli řešit platy v kultuře, přesněji ve spolupráci s odbory přidala zaměstnancům příspěvkových organizací. Jak to vidíte vy?
Chtěli bychom během čtyř let ve státních příspěvkovkách navýšit platy na 150 procent stávajícího stavu a máme naprosto jasný střednědobý výhled postupného navyšování platů rozplánovaný na jednotlivé roky.
A co platy v regionech?
Na ministerstvu máme dvě možnosti. Ta první, bezprostřední, po které volají hejtmani a starostové a samozřejmě ředitelé organizací, je, abychom co nejrychleji navýšili prostředky alokované v Programu státní podpory profesionálních divadel, symfonických orchestrů a pěveckých sborů. Ve státním rozpočtu, který jsme zdědili, se v něm počítá se 160 miliony. Je to málo a jsme dohodnuti s ministerstvem financí i s panem předsedou vlády, že budeme situaci řešit – podal jsem návrh letos navýšit program na 300 milionů korun. Do budoucna až na půl miliardy, možná i víc. Celá vláda chce letos mimorozpočtovými opatřeními navyšovat rozpočty ministerstev podle skutečných potřeb a možností státního rozpočtu. Nechceme peníze „syslit“a zejména investice jsou podle našeho názoru základem prorůstových opatření do budoucna.
Jsou známy případy, kdy místní samospráva zmenšila svůj příspěvek divadlu o částku, kterou získalo z Programu.
Ten problém se poprvé objevil už v devadesátých letech, kdy se umělecké instituce převáděly ze státu na kraje a obce, ale peníze často zmizely v jiných rozpočtových položkách. Zodpovědnost za to mají právě samosprávy a místní politici. Ale v regionálních divadlech, orchestrech, v neziskových organizacích jsou přece schopní lidé, kteří mají určitou sílu ovlivnit místní politická rozhodnutí. Jsou tu voliči. Všechno se nemůže řídit „shora“.
Předchozí vláda dala hodně na odbory a myslím, že se jim na poslední chvíli odvděčila novou platovou vyhláškou (katalogem prací v oblasti umění).
To jste řekl vy.
Je správné zvednout dosud hanebné platy v orchestrech a sborech. Jen se obávám, že pro malé opery to může být likvidační.
Ano, ale promiňte, co s tím jako ministr kultury mohu dělat jiného než apelovat na krajské a obecní zastupitele, aby se chovali zodpovědně? Nemám na to žádný nástroj. Souhlasím, že když stát stanoví mzdové tabulky a nealokuje do krajů a měst potřebné prostředky, dobré to není. V případě učitelů a zdravotníků byly peníze ze státního rozpočtu na navýšení platů uvolněny, v tomto případě ne.
Zákon o VPI
Program podpory měl být dočasnou náhradou za vícezdrojové financování.
To by mohlo být právě druhé možné řešení. Princip vícezdrojového financování byl jedním z pilířů návrhu zákona o veřejnoprávních institucích v kultuře (VPI).
Ten ovšem minulá vláda neschválila, ostře proti byli odboráři a rozumné výtky vznesli i právníci – vícezdrojové financování umožňují stávající instituce, ale chybí politická vůle dohodnout se na financování.
Spolufinancování kulturních institucí obcí a krajem je správná idea. Od Tomáše Töpfera třeba vím, že do Divadla na Vinohradech jezdí spousta lidí ze Středočeského kraje, ale ten na provoz pražského divadla nedá ani korunu. V Brně jde celých deset procent rozpočtu na kulturu, ale kraj se podílí minimálně. Přesto je někde spolupráce obcí a krajů jaksi samozřejmá. Záleží na domluvě regionálních politiků. S tím ministr moc dělat nemůže.
Také některým ředitelům velkých institucí forma příspěvkové organizace vyhovuje.
Vím to. A navíc, nezisková forma zapsaných ústavů či dříve „ópéesek“ více zakladatelů umožňuje: Filharmonie B. Martinů ve Zlíně je zřizována městem i krajem, oba zakladatelé se podílejí na ekonomice tělesa. Uměl bych si představit, teoreticky, i akciovou společnost třeba v Národním divadle – zřizovanou společně Prahou a státem. Možnosti jsou, ale spíš jen teoretické.
Takže se chcete vrátit k návrhu zákona o VPI?
Považuji to za svou prioritu. O tom, že by měla vzniknout nějaká jiná než příspěvková instituce v kultuře, se už mluví víc než deset let. Byl jsem u toho od začátku. Minulou vládou zamítnutý návrh vznikl v dílně senátorů, kterým, jako řadě dalších lidí, prostě došla trpělivost s liknavostí minulých ministerstev a vlád. Návrh měl řadu nedostatků, jak konstatovalo meziresortní připomínkové řízení, také odboráři byli proti, zákon MK i vláda zamítla. Podle mne je třeba se jím znovu velmi věcně zabývat a dotáhnout ho. Základní myšlenkou je, že zodpovědnost za instituce v kultuře by měly mít všechny stupně státní správy a samosprávy – tedy princip vícezdrojového financování. Jsou v něm ale zakotveny i další důležité prvky: správní rady jako nárazník mezi zřizovatelem a ředitelem, určitým způsobem rozvolněné hospodaření, platba DPH a tak dále.
Kdy s tím začnete?
Už jsme začali takovým brainstormingem – řekli jsme si, co od zákona chceme, vyjmenovali jeho plusy a minusy. Další kolečko jednání chceme vést s kraji a obcemi, respektive zástupci jejich asociací, předtím ale bude důležité předjednat s ministerstvem financí, kam až nás „pustí“. Pak připravíme návrh a projednáme ho s nejužší odbornou veřejností, s těmi, kteří původní návrh předložili. To bych chtěl uzavřít do konce března, pak vypořádáme další připomínky zaměstnavatelů a odborářů. Víme, že se jim některé věci nelíbí a některé třeba v zákoně nemusejí být. Třeba řetězení smluv. Ale strach odborářů ze snižování platů považuji za iracionální – v návrhu je formulace, že platy, i když bude ekonomicky nejhůř, zůstávají na úrovni tabulkových platů. Pokud se široké plénum „stakeholderů“ v oblasti kultury na návrhu zákona dohodne, hodlám ho v paragrafovaném znění předložit někdy v říjnu do sněmovny.
A když k dohodě nedojde?
Tak zákon nebude. Potom instituce, jako je Národní divadlo, Národní galerie a další, můžeme řešit zvláštním zákonem. Jako už existuje o České filharmonii. Nebo bychom mohli jednat o úpravě rozpočtových pravidel v rámci stávajících příspěvkových organizací.
Co bude v případě přijetí zákona o VPI s příspěvkovými organizacemi?
Nezaniknou, využití případného zákona o VPI bude jednoznačně fakultativní čili instituce či zřizovatelé mohou volit, co jim vyhovuje.
Vícezdrojové financování jinak
V Německu se vícezdrojové financování a vůbec zřizování uměleckých institucí řeší jinak, myslím daleko účinněji. Především definuje přímou zodpovědnost veřejných rozpočtů za uměleckou infrastrukturu.
Také si myslím, že bychom se měli začít učit u sousedů, začít konečně uvažovat o německém, případně rakouském modelu kategorizace, který určuje, z kolika procent je divadlo určité kategorie financováno státem, z kolika procent z kraje a z kolika procent z města. A platí pro něj konkrétní platové tabulky. Dokonce jsem si myslel, že by tohle mělo být prodiskutováno dřív než zákon o VPI, ale v našich poměrech je to opravdu běh na hodně dlouhou trať. Ale myslím si, že se k tomu bude muset jednou dospět.
Bude k tomu vůle, pokud bude existovat zákon o VPI?
Přece i v Německu existují divadla a orchestry v různých formách, jsou zřizovány jako různé právnické osoby čili s existencí zákona o VPI to vůbec nemusí souviset. Ale zavést ten systém u nás by znamenalo, že jednotlivé stupně státní správy budou povinny do už vytvořených organizací, do divadelní, orchestrální, muzejní, galerijní infrastruktury, alokovat předem stanovené peníze, což bude mít dopad na státní rozpočet. I proto si myslím, že tohle prosadit není nic jednoduchého.
I zákon o VPI otevírá možnost spoluzřizování umělecké instituce státem.
Dovedu si to představit, ale to by znamenalo posílení rozpočtu ministerstva kultury.
Právě to zmiňovaly právní výhrady vůči zákonu o VPI – nejde o potřebu nové právní osoby, ale o vůli a schopnost veřejných rozpočtů financovat kulturu.
Granty
Jak chcete pomoci nezřizované kultuře, jejíž podíl, hlavně v oblasti divadla, neustále roste?
Legislativa nám neumožňuje podporovat je jinak než prostřednictvím grantů, respektive dotačních programů.
Samozřejmě, ale jestliže pomohu jedné noze, nemohu nechat tu druhou kulhat.
Snažíme se navyšovat rozpočty jednotlivých programů. V posledních letech se systém stabilizoval a mírně posiloval. Alokace větších prostředků na dotační programy je v té střednědobé aproximaci samozřejmě zahrnuta, nechceme finance dávat jen do příspěvkových organizací.
Zatím se nůžky mezi životem v příspěvkových organizacích a neziskovkách stále rozevírají.
To se ale nedá řešit jednoduše. Myslím, že pro žadatele je v tuto chvíli důležitější, že vyplňování žádostí a poté jejich zúčtování je admistrativně náročné, byrokratické. Podávat na ministerstvo kultury žádosti a vyúčtování současně jak v elektronické, tak i papírové podobě je v dnešní digitální době naprostý anachronismus. Navíc to zatěžuje naše úředníky. Takže já bych chtěl zjednodušit celou agendu dotačních programů. Byl bych rád, kdyby ministerstvo kultury šlo v této věci příkladem. Rozhodování o udělení grantů musí být průhledné a spravedlivé. Tím se chci zabývat.
Největší problém grantového řízení vidím v tom, že rozděluje jeden balík peněz mezi nesouměřitelné projekty. Je opravdu nutné posuzovat z roku na rok už třeba čtvrt století existující projekty stejně jako ty jednorázové? Mimo jiné v trvale pracujících organizacích, třeba v časopisech, držíme první dva až tři měsíce přísný půst, protože grantové prostředky dostaneme někdy v březnu. Věc systémová, nikoli neochota úředníků.
To máte jistě pravdu. Chtěl bych uspíšit termín podání grantů, jejich vyhodnocení a především včasné poslání peněz na účty žadatelů. Také uvažujeme o tom, jestli by neměly vzniknout další programy, i když zrovna časopisy, divadelní, hudební i další umělecké, svůj vlastní podprogram už mají.
Ale nemají vlastní budget. Hovořilo se o programu pro ně, nakonec si ho vymohly festivaly, což jistě bylo také potřebné.
O tom je třeba jednat, nicméně „balík“peněz je jen jeden, a i když jej chceme výrazně navýšit, zvýšení počtu programů může situaci zase rozmělnit.
U zavedených institucí je, myslím, důležitější vycházet z rozpočtu než dávat jako v krasobruslení známky za umělecký dojem v tajném hlasování komisařů. Proto se přece výrazně navýšil podíl ekonomických a ponížil podíl uměleckých parametrů v Programu na podporu profesionálního umění.
Díky tomu, že se bodování komisí zveřejňuje, považuji grantové řízení za transparentní. Za podstatné vylepšení problémů, které zmiňujete, považuji zavedení víceletých grantů. Pak byste nemuseli na začátku roku držet půst.
Pavel Tigrid chtěl ministerstvo kultury zrušit jako zbytečné, měl pravdu?
Ale on je nakonec nezrušil, protože pochopil, že by to nebylo správné. Ministerstvo kultury má svoje místo, má svou rozsáhlou agendu. Je nezastupitelné, protože nezastupitelná je ve společnosti úloha kultury.
Komentáře k článku: Co s tím ministr kultury může dělat?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
