Výjimečná žena budiž posuzována jako muž!
Vitka v Divadle Husa na provázku je označována jako ženská inscenace. Vždyť hru napsala žena, inscenoval ji ženský tým a konečně – pojednává o ženě.
Světoběžník Bohuslav Martinů (Dušan Hřebíček) jako turista s batohem, oslněný krásou přírody i Vítězslavy Kaprálové (Tereza Marečková). V popředí matka Vituše Kaprálová (Ivana Hloužková) FOTO JAKUB JÍRA
Překvapilo mě, že po premiéře někdo téma ženské a mužské tvorby vůbec otevřel. Přirozeně vás napadne srovnání inscenace o české meziválečné skladatelce Vítězslavě Kaprálové (1915–1940) s díly Leoš aneb Tvá nejvěrnější a Amadeus v témže divadle. Muži umělci vytvořili pocty mužům umělcům. Ale proč tyto tři inscenace porovnávat z hlediska genderu? (Nebo alespoň proč tak činit v prvé řadě.) Navíc asi nikoho nenapadlo po premiéře Leoše a Amadea říct, že to jsou inscenace mužské (ostatně o režiích Vladimíra Morávka můžeme poznamenat mnohé, těžko však, že byly mužné či zmužilé; pokud se i já mohu dopustit zjednodušení a abstrakce).
Ale dobrá, na souboj přistupuji. Nebudu ovšem vyjmenovávat, proč Vitku nelze označit za ženskou (či dokonce zženštilou) inscenaci. Naopak se pokusím najít, co i na mě působí opravdu žensky (feministicky). A jak je to v přemýšlení o celku relevantní.
Kromě – pro správné dobové ukotvení – nezbytných zmínek o pozici ženy (v kuchyni či posteli, ne u dirigentského pultíku) a epizodní postavy Františky Plamínkové, předsedkyně Ženské národní rady, jsem se v textu ničeho nepatřičného nedopátrala. Co mi ovšem není příliš sympatické, je přehnaná ohleduplnost Kateřiny Tučkové k některým postavám. Je evidentní, že se spisovatelka do některých zamilovává (ó, ano, nazvěme to mateřským instinktem). Její Vitka tedy muže střídá, nechová se k nim uctivě, během svého pětadvacetiletého života podstoupí tři potraty. Tučková to nezatajuje, ale také nedostatečně tuto – minimálně ve své době morálně pobuřující – stránku osobnosti popisuje. Vitka je v její interpretaci posedlá tvorbou, a tak si vlastně ani neuvědomuje, že svým sobeckým a v citové rovině roztržitým chováním možná některým ubližuje. To však ještě není hlavní problém. Tučková idealizuje vztah Vitky a o pětadvacet let staršího Bohuslava Martinů. Nebo lépe řečeno – jeho popis doprovází otravným cukrováním (to je pořád samé – Písničko a Špalíčku). Žádné velké bouřky, protože skladatel nedokáže opustit svou manželku Charlottu, žádné přirozené tvůrčí soupeření (naopak, Martinů si rád nechá poradit).
Není to ovšem způsobeno pohlavím, že je Tučková ke své skladatelce tak shovívavá. Domnívám se, že autoři Leoše a Amadea – Milan Uhde a Peter Schaffer – mají mnohem jízlivější spisovatelský naturel. A mnohé je také dáno delšími, bohatšími a známějšími životními osudy zpodobněných skladatelů. Dramatici se zkrátka snažili piedestal trochu podkopnout, dramatička ho naopak staví. A řeknu to rovnou – i přes její mírně iritující romantickou optiku – úspěšně.
Vitka je první hra Kateřiny Tučkové a kromě opravdu životaschopných, svižných a mnohdy vtipných dialogů se vyznačuje rozsáhlými „románovými“ scénickými poznámkami, které vám při četbě stavějí podobu vaší vlastní inscenace. Tomu dopomáhá také úvodní vyznání autorky, obrazový materiál a doslov Miloše Štědroně. Je to příklad poctivého a poutavého knižního vydání hry.
Jak však vypadá inscenace Anny Petrželkové? Co tam typicky ženského najdeme? Má mnoho různorodých poloh a obrazů – od těch humorných, třeba i groteskních (kdy Martinů, jenž se rozplývá nad krásou rodného kraje, zavalí obrovské kolo slámy) přes pasáže hudební a zalidněné, vyobrazené s mírnou nadsázkou (studia, zkoušky s filharmonií, koncerty) až po tragické (když Vitka v rudých šatech a s bíle nasvícenou tváří skrze horečnatou vidinu přechází ze života do smrti). Petrželková společně s dramaturgyní Lucií Němečkovou dramatický text zkrátily (a logicky neakceptovaly mnohé bujné scénické poznámky) a akcentovaly Vitčinu urputnost a nespoutanost.
Vitka v podání Terezy Marečkové je nejprve (předčasně dospělým, až hororovým) dítětem v šatečkách s panenkou, poté talentovanou, pracovitou a prostořekou dívkou v dirigentském fraku a nakonec osudovou ženou (citovou upírkou), která připomíná všechny ty krásné hvězdy stříbrného plátna. (Jak můžete vidět na titulní straně tohoto čísla.) A všechny ty přerody jsou plynulé, i když každá Vitka je Marečkovou hrána jinak – vidíme roztomilost, expresivitu i hlubokou citovost. Herečka s režisérkou vytvořily sympatickou, cílevědomou, chybující, svůdnou a rozmarnou Vítězslavu Kaprálovou. To, co Tučková napsala či jen naznačila, dotáhly k fascinujícímu portrétu.
Naopak Bohuslav Martinů Dušana Hřebíčka je ještě větší nekňuba, než jak se mi jevil po přečtení předlohy. Dostatečně zlý jazyk by mohl napsat, že to vypovídá o ženské škodolibosti, zobrazit muže jako slabochy, kteří rádi podléhají kouzlu žen. Nevadí mi, že jsou Vitčiny mužské múzy – až na cynického Jiřího Muchu Ondřeje Kokorského – zobrazovány jen jako humorné a pominutelné epizodky (muselo by se totiž hrát mnoho a mnoho hodin, kdybychom chtěli, aby všichni muži byli vyobrazeni v úplnosti, a pak – v tomto díle o ně opravdu nejde), potíž spatřuji v tom, že Martinů je spíš bodrý chlapík a slaboch než odtažitý a noblesní skladatel.
Má to však svůj důvod. Je tím zdůrazněna skladatelčina výjimečnost. Živelná Vitka tak stojí téměř proti všem (občas najde útěchu v pražské a pařížské přítelkyni Jitce a Líbě, které hraje Simona Zmrzlá). A ještě je nutné dodat, že inscenace nestaví dva tábory a nenadržuje jedné straně. Velice zdařilý je totiž také dvojportrét Vituše Kaprálové, matky Vitky, a Charlotte Martinů, manželky Bohuslava. Jsou to protipóly Vitky, dvě ženy – v inscenaci odlišovány především černou a plavou obrovskou parukou – mají toho mnoho společného. Jsou prototypy žen, které své životy zasvětily rodině. Nejsou to však pouhé figurky či karikatury, nejedná se o výsměch tomuto „ženskému údělu“, a to především díky herectví Ivany Hloužkové, které pojí noblesu s nadsázkou.
Stále tedy nesouhlasím s tím, aby byla Vitka označkována jako ženská inscenace. Je to „pouze“ krásný (a mohou za to také významotvorné kostýmy Hany Knotkové) a senzitivní hold Vítězslavě Kaprálové. A že se v inscenaci prosadily spíše herečky, je dáno především jejich talentem.
P.S. Titulek, vážený čtenáři, chápej jako mírnou a pokornou (ženskou) ironii.
Divadlo Husa na provázku, Brno – Kateřina Tučková: Vitka. Režie Anna Petrželková, dramaturgie Lucie Němečková, scéna Lenka Odvárková, kostýmy Hana Knotková, hudba Vítězslava Kaprálová, Bohuslav Martinů, Petr Hromádka, pohybová spolupráce Adam Mašura. Premiéra 23. února 2018.
Komentáře k článku: Výjimečná žena budiž posuzována jako muž!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
