Divadelní noviny > Festivaly Kontext
Škoda, že nepřijdou do našich kin…
Dramaturgie festivalu španělských filmů La Película, který se konal ve dnech 13. – 18. února, se dlouhodobě zaměřuje jednak na nejnovější produkci španělsky mluvících zemí v širokém záběru od kasovních trháků po umělecky náročné a experimentální snímky a zároveň přináší retrospektivy a vzácné archivní snímky.
Filmy z obou kategorií, jak už na festivalech bývá, se jinde nevidí. A zejména u těch aktuálních nelze než litovat nezájmu distributorů. Z letošního programu zakoupili pouze Španělskou královnu Fernanda Trueby s Penelope Cruz v havní roli.
Retrospektiva byla věnována jiné krásné herečce, Aně Belén. Největší lákadla pro mě představovala dramata Dům Bernardy Alby (1987), adaptace hry F.G. Lorky z roku 1936 v režii Maria Camuse, a Tajný hřích (1977), adaptace románu Trápení dramatika Benita Péreze Galdóse z roku 1884 režiséra Pedra Oley.
Divadelní tvůrce Luis Ayhllón zvládl filmové prostředky ve svém snímku Nokturno velmi obstojně, včetně vhodné volby černobílého materiálu. FOTO archiv
Shodou okolností film, který mě nejvíce zaujal, pochází také z pera dramatika, a to mexického autora Luise Ayhllona, který se ujal i režie. Jeho Nokturno (2016) je úsporné, na dřeň kosti jdoucí drama umírajícího muže a zdravotní sestry, která ho v uzavřeném prostoru a omezeném čase konfrontuje s dávným proviněním. Divadelní praxe režiséra je naprosto zřejmá a filmu mírně škodí jen v závěrečné scéně, která by byla účinná na divadelních prknech, ale na plátně vyznívá do ztracena. Jinak ale divadelní tvůrce zvládl filmové prostředky velmi obstojně, včetně vhodné volby černobílého materiálu. A opět, škoda, že nepřijde do našich kin – jeden z nejpozoruhodnějších snímků posledních let je tak pro české publikum ztracen.
Největší zvědavost ve mně vzbudil dokument Saurovi (2017). Režisér Félix Viscarret zvolil netradičí přístup: pokusil se vyzpovídat všech sedm dětí Carlose Saury. Vznikl tak neotřelý obraz díla a osobnosti žijícího klasika španělské kinematografie. Šest jeho potomků se uplatňuje v některé z filmových profesí, od asistenta režie přes producenta po osobní manažerku. Nikdo z nich si nestěžuje na nedostatek otcovské lásky, nicméně z jejich vyprávění nenápadně vysvítá, že pracovat společně s otcem bylo jedinou možností, jak se s ním dostat do bližšího kontaktu. Otec početné rodiny paradoxně není zrovna rodinný typ. Spíš samotář oddaný své práci, jehož skryté pocity dosti trefně reflektuje postava, kterou hraje Fernando Rey ve filmu Elisa, vida mia. Pouze jeden ze Saurových synů se odmítl zúčastnit natáčení a nepřiletěl ze Států, kde žije a provozuje praxi psychologa, což je symptomatické. Stejně jako to, že Saura nerad mluví o svém osobním životě a netouží se myšlenkově vracet k minulosti. Potvrzuje tezi, že za umělce mluví jeho dílo. Tvůrce je víc než jen soukromá osoba a jeho práce si žádá oběti, byť se musely dotknout i jeho nejbližších.
Komentáře k článku: Škoda, že nepřijdou do našich kin…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
