Oscaři 2018 – pro a proti

V neděli 4. března se v hollywoodském Dolby Theatre & Highland Center konalo slavnostní udílení jubilejního 90. ročníku cen Oscar americké Akademie filmového umění. Jak se tomu stalo již tradicí, bylo živě přenášeno i Českou televizí. O tom, jaký tedy byl letošní ročník, se mohli přesvědčit i naši diváci. Navíc mnohé ze snímků jsou či budou i v české distribuci, či budou na letošních filmových festivalech u nás včetně blížícího se Febiofestu.

Mezi nominovanými na nejlepší film se našlo několik pozoruhodných snímků. Zvítězil ten – podle mě – nejméně dobrý, ovšem dokonale zapadající do oscarových šablon: efektní, slzopudný, v podstatě romantický až naivní. Tvář vody se odehrává v dobách studené války, fakticky však jde o retro pouze povrchně. Ideově je film naprosto současný, neboť má tři – pro dnešní úspěšnou americkou kinematografii nezbytná – P: politickou korektnost, pozitivní diskriminaci a penis. Tajné vládní výzkumné pracoviště a ruská mafie dodávají potřebný vážný rámec veskrze milostnému příběhu subalterní zaměstnankyně laboratoří a podivného vodního netvora. Tato neznámá bytost nemůže ale vypadat příliš děsivě, je to přece hrdina lovestory. A tak kostyméři oblékli pěkného chlapíka do modrého šupinatého skafandru, čím vznikl jakýsi poměrně „rajcovní“ hastrman, kterého „ti zlí“ terorizují a „ti hodní“ milují. Partu dobráků, jež hodlá nebohého hastrmana zachránit, symptomaticky tvoří příslušníci utlačovaných menšin: handicapovaná žena, homosexuál a černoška. Z noirových kulis, otřásajících se přestřelkami, kouká pohádka (čtvrté P) jak vyšitá: Němá uklízečka, která přelstí zabezpečovací systémy i protřelého padoušského šéfa, je samozřejmě princezna a rybí příšera je samozřejmě princ. Navíc s nadpřirozenými schopnostmi, které erotickému vzplanutí (penis je přítomen, byť skrytě, a patřičně se řeší) dodají punc věčné lásky. Političnost celé věci podtrhl režisér (též autor námětu a scénáře) Guillermo del Toro, když při předávání zdůraznil, že je přistěhovalcem. Sí, es arte! Tvář vody získala ještě tři další sošky (režie, hudba, výprava), ale adekvátní je jen jediná: za výpravu.

Režisér Guillermo del Toro (vlevo) získává Oscara za nejlepší hraný celovečerní film Tvář vody (The Shape of Water) z rukou herce Warrena Beattyho. FOTO KEVIN WINTER

Byla jsem předem smířena s tím, že tento typický produkt továrny na sny porazí kvalitativně o několik příček výše stojící Tři billboardy kousek za Ebbingem. Realistické drama se muselo spokojit s oceněním v hereckých kategoriích, ale Martinovi McDonaghovi bych přála Oscara i za scénář a režii. Tentokrát byl méně sžíravý, ale svou typickou ironii a černý humor si zachoval. Jeho neschematické postavy se v souladu s dramatem zajímavě vyvíjejí. Slaboši se mohou stát hrdiny, zdánlivě zlí se mohou ukázat dost dobrými; vše je relativní a žádné iluze neumenšují tíhu života.

Když i tahle vynikající tragikomedie musela ustoupit okázalé romanci, co teprve nenápadný příběh obyčejné holky z maloměsta, Lady Bird, na kterou nezbyla soška žádná, ačkoli do rukou režisérky a scenáristky Grety Gerwig by jistě také velmi dobře pasovala.

Dalším kandidátům na nejlepší film dominovaly herecké výkony: Meryl Streep vdechla život Aktům Pentagon, která by jinak měla především dokumentární hodnotu. Daniel Day-Lewis svou povahokresbou podivínského módního návrháře zase pozvedl celkem plytký děj Niti z přízraků, která byla nevyhnutelně oceněna za kostýmy.

Nejtemnější hodina se zhostila náročného historického tématu se ctí. Gary Oldman ztvárnil Churchilla excelentně a při vší úctě k ostatním nominovaným za mužský výkon v hlavní roli, neměl konkurenci. Krom toho film získal cenu za masky.

Frances McDormand získala Oscara za hlavní žesnkou roli ve snímku Tři billboardy kousek za Ebbingem (Three Billboards outside Ebbing, Missouri). FOTO MARK RALSTON

I s dalšími výsledky hereckých kategorií se ztotožňuji téměř bez výhrad: Frances McDormand v hlavní ženské roli agilní matky zavražděné dcery a Sam Rockwell ve vedlejší mužské roli policajta ve Třech billboardech kousek za Ebbingem předvedli úchvatné výkony. Allison Janey ve vedlejší ženské roli ve snímku Já, Tonya skvěle zahrála záporáckou matku, do jejíhož repertoáru výchovných metod patří tělesné tresty a citová odtažitost.

Nejlepší původní scénář měla dle akademiků protirasistická satira Uteč. Myslím, že z nominovaných si Oscara zasloužila nejméně. Zafungoval zde asi princip rasové diverzity; zatímco loni Oscar pro „afroamerický“ Moonlight měl umělecké opodstatnění a barva pleti (zřejmě též minoritní sexuální orientace, čili dvě mouchy jednou ranou) představovala vítaný vedlejší důvod, letos zdá se rozhodla pouze pozitivní diskriminace. Zpočátku se sice scenáristovi a režisérovi snímku, filmovému debutantovi Jordanu Peelemu daří budovat napětí, ale ve druhé polovině, po odhalení ústředního tajemství, se slibný horor zvrhává v pouhý krvák s banálním vyústěním.

Devětaosmdesátiletý scenárista James Ivory se stal nejstarším držitelem Oscara v historii. FOTO archiv

Zkušený James Ivory získal Oscara za adaptaci literární předlohy ve filmu Dej mi své jméno. Scénář je skutečně velmi dobře napsaný, překračuje úzce homosexuální tematiku směrem k obecné zkušenosti magie první lásky. Román Andrého Acimana, podle jehož předlohy vznikl, vyjde v českém překladu v květnu. Film vyniká i podmanivou atmosférou díky kameře a hudbě.

Sošku za kameru a vizuální efekty si odnesl Blade Runner 2049; za nic jiného snad ani nemohl. Slabý odvar, jak už to u „druháků“ bývá. Denis Villeneuve se pokusil do mrtě vytěžit původní geniální film Ridleyho Scotta, ale ani zdaleka nedosahuje jeho myšlenkové a citové hloubky, nemluvě o logických lapsech scénáře. Snad jenom zestárlý Harrison Ford chytí za srdce a vzbudí lítost nad plynutím času, jež s sebou zdá se přináší i úpadek filmového umění v kontrastu s nebývalým rozvojem jeho technických dokonalostí.

Opulentní Dunkerk Christophera Nolana, názorně doplňující část dějin představených v Nejtemnější hodině, nemohl zůstat stranou. Střih, zvuk a střih zvuku přispěly k autenticitě zobrazení útrap druhé světové války i bez potoků krve obvyklých ve válečných filmech.

Chilský režisér Sebastian Lelio, vítěz v kategorii nejlepší neanglicky mluvený film za snímek Fantastická žena (Fantastic Woman). FOTO JORDAN STRAUSS

Vítězství Fantastické ženy Sebastiána Lelia v kategorii neanglicky mluvených filmů je myslím dalším dokladem politické korektnosti. Když už se homosexuálům učinilo zadost – nutno podotknout, že právem, neboť snímek Dej mi své jméno je skvělý, opominout by se neměli ani transsexuálové. To ale sedí podstatně méně. Chilská utahaná a tezovitá Una mujer fantástica výrazně kulhá za Nemilovanými Andreje Zvjaginceva (César za zahraniční film, Cena LAFCA za nejlepší cizojazyčný film) a zejména za maďarským vítězem Berlinale O těle a duši, který byl mým favoritem. Ale ještě víc by mě iritovalo, kdyby zvítězil švédský Čtverec (pobral Evropské filmové ceny), křečovitě opakující klišé o vyprázdněnosti současných forem výtvarného umění a snobství jeho tvůrců a konzumentů. Přijde mi, že snímek se velmi podobá tomu, co kritizuje.