Zemřel Zdeněk Mahler
Zdeněk Mahler
7. 12. 1928 Batelov na Vysočině — 17. 3. 2018 Praha
Pedagog, spisovatel, scenárista, publicista a muzikolog.
Pocházel z rodu hudebního skladatele Gustava Mahlera, jeho otec Karel (1901–1970) pracoval jako kovář a dělník. Po přestěhování z Vysočiny do Úval a pak do Prahy vyrůstal ve Vysočanech, kde chodil do měšťanské školy, poté absolvoval pražský Učitelský ústav, ale ještě musel externě složit maturitu na reálném gymnáziu v Karlíně (1948). Vystudoval Filosofickou fakultu UK (čeština, angličtina), kterou ukončil v roce 1952 doktorátem (PhDr.) za práci Boj Julia Fučíka za pravdu o Sovětském svazu.
V době studií pracoval v redakci studentského časopisu Předvoj, od roku 1951 spolupracoval s Československým rozhlasem. V letech 1951–1953 zde pracoval jako redaktor ve vzdělávací redakci (působili tam tehdy např. také Ludvík Aškenazy, Arnošt Lustig, Ota Pavel, Karel Kyncl); v letech 1953–1955 učil marxismus-leninismus jako asistent na Akademii múzických umění v Praze. V letech 1955–1960 pracoval na ministerstvu školství ČSR jako tajemník ministra Františka Kahudy; tehdy i později byl zároveň dramaturgem Laterny magiky a podílel se na přípravě její československé účasti na výstavě Expo 58 v Bruselu. V roce 1956 se zúčastnil jednání Generální konference UNESCO, která se konala v Indii v Dillí od 5. listopadu do 5. prosince 1956.
Od roku 1960 žil ve svobodném povolání – byl „na volné noze“ a jako spisovatel scenárista, publicista a muzikolog pracoval až do své smrti. Věnoval se psaní knih, divadelních her (spolupracoval s mnoha režiséry, např. Otomarem Krejčou, Janem Kačerem, Janem Schmidtem), filmových scénářů a rozhlasových a televizních her. Od roku 1948 byl členem KSČ, v roce 1969 byl ze strany vyloučen. V době sametové revoluce koncem roku 1989 byl aktivní a účastnil se jednání a akcí především v divadelní obci, mezi studenty i jako publicista.
Jako spisovatel debutoval knižně výchovnou novelou Konečně (1958) pod pseudonymem Karel Hamr. Pro jeho tvorbu byly významné cesty do Indie (1957), Anglie (1960), USA (1963), později cesty po Evropě a v 80. a 90. letech znovu několik návštěv USA. Psal pro dospělé i děti (cestopis Bůh a lokomotiva, 1961, přepracováno pod titulem Indický hlavolam, 1987; Neohlížej se – jde za námi kůň!, 1983 aj.), divadelní hry (Mlýn, 1965; Normálka, 1967 aj.) i popularizační průvodce (Hledání zlatého věku, 1965; New York, 2008, s Vladimírem Fukou). V 50. a 60. letech psal zvláště hojně pro rozhlas (kulturní pořady, pásma, medailony, později i rozhlasové hry), od 90. let se tu autorsky podílel především na pořadech o hudbě.
Svůj nejvlastnější prozaický žánr nalezl v kulturně historických esejích o významných fenoménech hudebních i politických: Sbohem můj krásný plameni (1979, o W. A. Mozartovi), Nekamenujte proroky (1988, o B. Smetanovi), Spirituál bílého muže aneb Dvořák v Americe (1990, o A. Dvořákovi), Katedrála (1994, o svatovítské katedrále), Kdo svůj národ miluje, nešetří ho (1995, o K. H. Borovském), Ano, Masaryk (2002, o prvním čs. prezidentovi). Jejich látka někdy posloužila jako východisko k televiznímu či filmovému scénáři, jindy byl naopak scénář východiskem literárního tvaru.
Jako filmový scenárista debutoval v roce 1967, po vynucené pauze v první půli 70. let se k psaní pro film vrátil od roku 1975. Byl jedním z poradců na scénáři Formanova Amadea (1984) a také si v něm zahrál epizodní roli. Podle jeho námětů vznikly úspěšné snímky Svatba jako řemen (r. J. Krejčík, 1967), Flirt se slečnou Stříbrnou (spolu s Josefem Škvoreckým, r. V. Gajer, 1967), Nebeští jezdci (r. J. Polák, 1968), Den sedmý – osmá noc (r. E. Schorm, 1968) či biografická dramata Božská Ema (r. J. Krejčík, 1979), Koncert na konci léta (r. F. Vláčil, 1979), Zapomeňte na Mozarta (r. M. Luther, 1985). V roce 2007 získal Cenu Sazky za nejlepší dosud nerealizovaný filmový scénář Nokturno v rámci ankety Český lev. Film se poté začal připravovat pod názvem Lidické nokturno, finální název je Lidice (r. Petr Nikolaev, 2011).
Těžiště jeho scenáristické a autorské tvorby ale bylo v televizi. Pro Čs. televizi napsal scénáře inscenací Ta slepička kropenatá (Milan Růžička, 1971), Rytíř (Marie Poledňáková, 1971), Píšťalka pro dva (M. Valová, 1975).V 90. létech se uplatnil mj. jako spoluautor a průvodce cyklů České televize O hudbě s hudbou (1992) a To nejlepší z klasiky (1996) a emotivních autorských esejů Katedrála o třech dějstvích (Milan Pešek, 1994), Osud talentu v Čechách (Milan Pešek, 1995), Ano, Masaryk (Zdeněk Tyc, 1997), Dvořák v Americe (Zdeněk Tyc, 1998). Spolupracoval i se zahraničními stanicemi, např. pro rakouskou ORF napsal scénář dvanáctidílného seriálu Dynastie Straussů (M. J. Chomsky, 1988).
Z jeho rozsáhlého díla vztahujícího se k divadlu jmenujme ještě divadelní hry Mlýn (absurdní drama) a Provaz o jednom konci. V roce 2015 vydal knihu vzpomínek …ale nebyla to nuda – poznámky pod čarou života.
V roce 2005 byl zvolen do předsednictva Masarykova demokratického hnutí. Za své zásluhy v oborech, kterým se věnoval, mu byl udělen čestný doktorát (Dr. h. c.) na Univerzitě J. E. Purkyně. Za trvalý přínos pro českou kulturu obdržel roku 2003 od ministra kultury ČR Pavla Dostála resortní medaili Artis Bohemiae Amicis. V roce 2011 získal cenu Unie českých spisovatelů. Dne 28. října 2013 ho prezident Miloš Zeman vyznamenal medailí Za zásluhy.
Zemřel v Ústřední vojenské nemocnici v Praze. O jeho úmrtí informovala jeho rodina.
/Pro i-DN z více zdrojů zpracoval hul/
Komentáře k článku: Zemřel Zdeněk Mahler
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)