Úvahy posttelevizní: Piškanderdulá aneb Etiketní podvod
Nedávno jsem tu v náčrtu vize zmagazínovatělé televize popsal osvědčený způsob, jak se zbavit nepohodlných kritických pořadů: smýkat s nimi v různých nepravidelných dopoledních, odpoledních či předpůlnočních časech tak dlouho, až se zbaví posledního diváka – a pak je zrušit pro malou sledovanost. Jako příklad takového kontroverzního pořadu, v němž jsme se v posledních dvou desetiletích – bohužel na stále se zmenšující ploše – dovídali z odvrácené strany postižených občanů nepříjemné pravdy s celospolečenským přesahem (o praktikách ČEZu, o likvidovaných obcích a předražených zakázkách, o tunelech typu Blanka, o obřích spalovnách namísto zanedbané recyklace, o nejdražších dálnicích v Evropě, o příčinách stupňujících se povodní nebo o byznysu se dřívím ať už v národním parku či mimo něj) jsem uvedl Nedej se. Pořad, který kdysi začínal ve slušných vysílacích časech jako půlhodinový, se po pravidelných zakejháních potrefených hus začal scvrkávat nejprve na pětadvacet, pak dvacet, pak osmnáct a nakonec na šestnáct minut a jeho původně čtvrthodinový „vyvažující“ pandán (Přidej se) skončil na necelých deseti minutách. Z odpoledních pátečních, úterních či jiných časů přistál po desáté dopoledne v neděli na ČT 2. Jelikož jde o poslední kritický environmentální pořad na našich obrazovkách a jelikož vzduch kolem „horkého“ ekologického ministerstva v posledních měsících řádně zhoustl, nahlédl jsem o prvních dvou květnových nedělích do programu ČT 2 – a nalezl tam bez jakékoli omluvy či zdůvodnění namísto ekologických investigativců uklidňující dokument o Lásce včera, dnes a zítra (inu, bylo prvního máje) a pak Piškanderdulá aneb Motlitbu za loutku. (Oba dokumenty byly kvalitní a na ČT 2 patřily – ale o to přece nešlo). A další květnovou neděli šel v časech Nedej se dvacet let starý dokument USArmy v ČSR 1945 a vzápětí Taxmeni o „legendární country skupině“ (oba dokumenty na ČT 2 nepatřily a slušely by spíš komerční obrazovce – ale opět o to nešlo). Volal jsem na Kavčí hory a dozvěděl se, že ty změny byly prý kvůli hokeji (?) – nejapnější výmluvu už si na ČT 2 nemohli vymyslet. Po dalších telefonátech jsem se konečně dozvěděl smutnou pravdu: natočené díly budou ještě do léta o nedělích odvysílány, ale od září se pořad definitivně ruší. Protože se však podle zákona – kromě jiného – ekologii na ČT věnovat musí, mají ho údajně nahradit nějaké dokumenty o přírodě ve stylu BBC. Opět: nic proti dokumentům o přírodních divech světa, patří k tomu nejmilejšímu, co mi obrazovka skýtá. Jenže jde s prominutím o etiketní podvod: kolonku ekologie si zaškrtneme a zbavíme se dalšího (jestli dobře počítám předposledního) kritického pořadu, jenž ještě šlape mocným na paty a za nímž stojí 99 % české přírodovědné obce. A jenž vzdor nesčetným výhrůžkám a soudním obsílkám neprohrál (opět, na rozdíl od jiných pořadů) se stěžovateli jediný soud.
Gustav Mahler FOTO ARCHIV
Má-li kulaté výročí Jiřina Bohdalová, televize – včetně veřejnoprávní – se mohou s gratulacemi a přímými přenosy z aktů věnovaných významné herečce přetrhnout (jiná věc je, že namísto skutečných vrcholů její tvorby, jež představuje třeba Ucho, prezentují jako vrchol líbivá díla na pomezí kýče typu Dům na nebesích). Má-li významné výročí jeden z největších géniů hudby a náš krajan Gustav Mahler, pak výročí na ČT 2 odbudou jedním dokumentem Jiřího Nekvasila (který je zhruba ze 75% recyklací staršího vyprávění skladatelova jmenovce Zdeňka Mahlera) a v den stého výročí skladatelova úmrtí si nechá televize ujít vzácnou příležitost přímého přenosu Mahlerova vrcholného díla – Osmé symfonie (zvané podle množství účinkujících při její premiéře Symfonie tisíců – v O2 aréně se s náročnou partiturou pod taktovkou Christopha Eschenbacha se zdarem utkalo zhruba 500 umělců). Televize se – na rozdíl od Vltavy – místo toho později spokojí s pouhým záznamem o polovinu skromnějšího provedení z Obecního domu (dirigent Libor Pešek). Mahlerova Osmá, jež je poctou vesmíru vnějšímu i vnitřnímu, vzrušuje kontrastem mezi masou a esoteričností, mezi mnohostí hlasů, jež zpívají o nejniternější spiritualitě (v novinách jsme si mohli ovšem číst nesmysly o údajném intelektuálním snobismu tohoto díla, opřeného o závěr Goethova Fausta, který prý žádný čtenář nikdy nedočte, viz LN 20. 5.: že by nejen Mahler, ale i A. Boito, C. G. Jung, G. Strehler, O. Krejča nebo P. Stein nebyli čtenáři?). Prošvihnutí jubilea je o to smutnější, že ČT má v archivu ten nejdůstojnější mahlerovský opus, třídílný hraný dokument Pavla Kačírka Kázání rybám (Kouzelný roh, Výstup na vrchol a Sestup do věčnosti, 1999). Kdy jindy než teď a kdo jiný než ČT by jej měl odvysílat?
Komentáře k článku: Úvahy posttelevizní: Piškanderdulá aneb Etiketní podvod
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
