Diverzita svobody
Brněnská skupina Diverzanti pod vedením Kateřiny Volánkové zvolila pro svou druhou inscenaci Domeček za hranicí slušnosti témata svobody, ideálu, iluze a politických režimů. Zřetelně tím kritizuje současnou otupělost a nedostatečnou angažovanost většiny české společnosti v politických otázkách a připomíná nevinně se tvářící nástup totalitních režimů.
O hrůzách 50. let 20. století neslyšíme poprvé, podobně jako o důležitých historických meznících z let 60. až 80. V případě Diverzantů však nejde o dějepisný výčet. Vznik inscenace se trefil do napjatého období, kdy se každý týden objevuje návrh na demonstraci proti vládě bez důvěry, proti lidem s komunistickou minulostí či za svobodná média. A také kvůli současného složení české sněmovny je rozhodně potřeba nechat znovu zaznít slova generála Heliodora Píky, doktorky Milady Horákové, básníka Ivana Martina Jirouse a prezidenta Václava Havla. Daleko podstatnější než příběh, se zdá jeho načasování a přítomný herecký amatérismus, odkazující například k mnohým neprofesionálně začínajícím skupinám minulého režimu.
Podobně jako u předchozí inscenace (Ne)chtěná útěcha je znát, že tvůrci provedli podrobnou rešerši. Kromě známých událostí se dozvídáme spoustu detailů, například počet perzekuovaných lidí či konkrétní tragické příběhy. Herci se nezdráhají povyprávět i osudy svých rodinných příslušníků. Výrazným lusknutím zastavují představení a převypravují život dědečků, babiček, strýců, rodičů… Všichni mají co říct. Každý vstup zakončují svým jménem, studijním oborem, datem, kdy vyslovili svůj příběh, a názor na to, co pro ně znamená svoboda. Kromě mnoha postav, ve které se proměňují během představení, stojí Magdalena Vyskočilová, Kateřina Vanečková, Michaela Dovjaková, Karolína Baňková, Jana Hostičková, Radek Kubela, Dan Preisler a Jan Valeš před diváky především sami za sebe.
Inscenace vznikala z postupně fixovaných improvizací a některé scény stále ponechávají hercům větší prostor k rozehrání. Vtipné situace odlehčují, ovšem nijak neznevažují celkovou náladu a myšlenku. Násilné scény opět doplňovala choreografie, jež pomáhala iluzi fyzického napadení obětí u výslechů. Neviditelná ruka vráží facky a hlavy se otáčejí na jednu a hned druhou stranu. Těla padají ze židle a znovu je někdo posazuje. Symbolika bolesti a násilí působí mnohdy daleko silněji než jejich nedokonalé předstírání. Pohybové sekvence Volánková používá tentokrát ne s takovou precizností, jako tomu bylo u (Ne)chtěné útěchy, ale stále promyšleně a účinně.
Velké množství textu plné faktických informací dávalo netrénovaným hercům občas zabrat, ale chyby nejsou podstatné… Jako Milada Horáková vynikla Kateřina Vaněčková s výrazným a hlubokým hlasem a jistým projevem. Ani v ostatních rolích Vaněčková příliš nezaváhala. Za zmínku stojí také ztvárnění školačky Janou Hostičkovou, prvotřídní „šprtky“ a agitátorky, jež recituje nepochopené výroky v domnění, že dělá správnou věc. Hostičková jako drobná culíkatá slečna s naivním výrazem a rozhodným hlasem by přesvědčila nejednoho spolužáka i rodiče o své pravdě. Jako komunistická funkcionářka dokázala Magdalena Vyskočilová sebejistým projevem navodit dojem, že neodříkává připravený text, ale opravdu sebejistě vysvětluje situaci kolegům a rozhodně není radno se s ní dohadovat. Jan Valeš si viditelně užíval roli rebela Ivana M. Jirouse a Radek Kubela se zabral do postavy vyslýchajícího důstojníka s malými zádrhely.
Lehce problematická se zdála postava personifikované svobody (Michaela Dovjaková), a to nejvíce z dramaturgického hlediska. Jako spojný bod celého příběhu stojí po boku těch odvážných, kteří jsou ochotni bojovat, a pokud oni dostávají výprask, hlava Svobody je fackována taky. Dovjaková má stejně jako ostatní velké množství textu a její role kolísá mezi reálnou a symbolickou postavou, a právě v té symbolické rovině ztrácí postava smysl a stává se nadbytečnou.
Diverzanti přímo a jistě odkazují k současné situaci. Zpívaným rýmem, který se dá interpretovat v pozitivním smyslu – choďte k volbám, ale i v negativním smyslu populistických kampaní, stále opakují jedno: Jsi Čech, tak s námi pojď, vyber náš lístek a do urny hoď!
Diverzanti: Domeček za hranicí slušnosti. Režie Kateřina Volánková, scénografie kolektiv, choreografie Dušan Kraus a kolektiv, hudba Michaela Dovjaková, kostýmy Karolína Baňková, rekvizity Magdalena Vyskočilová. Premiéra 10. března 2018 na Sklepní scéně CED.
Komentáře k článku: Diverzita svobody
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)