Divadelní noviny > Burza Kontext
K mládí patří snění
Na webové stránce Divadelních novin jsem si přečetl, jak parta mladých chce v Jihlavě zakládat operní divadlo (viz Inspirace západním modelem divadla). Zasnil jsem se a přenesl o sedmašedesát let zpátky do tehdejšího sálu v Třebíči a ve snovém oparu jsem slyšel tóny Dvořákovy hudby a viděl scénu, na níž tančily víly a jedna z nich začala zpívat árii o Měsíčku.
Bylo to mé první nebo druhé setkání s operou. Tím druhým (nebo možná prvním, už nevím, jaké bylo pořadí) byl shodou okolností také Dvořák – Čert a Káča v budově dnešního Mahenova divadla v Brně. To brněnské představení bylo pro můj další vztah k opeře rozhodující.
Ale díky tomu článku jsem si připomenul i představení třebíčské. Ví Bůh a svatý Václav, jestli ta parta současných mladých nadšenců někdy slyšela jméno Miloš Hynšt. Můj nezapomenutelný guru a učitel byl velkým milovníkem opery. Byl také znamenitý klavírista, což dokazoval i ve své téměř devadesátce, i když už ho bylo nutno vybízet, aby ke klavíru usedl. Když svého času v Ostravě režíroval Mejtusovu Mladou gardu, sám aktivně spolupůsobil jako korepetitor. Ale to už odbočuji jinam.
V roce 1950 založil v Horáckém divadle v Jihlavě operu a balet. Myslel to dobře, ale jak známo, šedá je veškerá teorie. A zelený strom života ukázal, že realita je jiná. Miloš Hynšt to měl dobře promyšlené. Ve svých třiceti už byl zkušený a dobrý principál, měl na to i požehnání z „vyšších míst“. Jenže, jak už to bývá za všech režimů, vyšší místa jej zapřela jak Petr Krista, když byl umělecký výsledek jihlavské opery, mírně řečeno, problematický a ekonomicky katastrofální. A Hynšt se musel na konci sezony poroučet, což pro jeho další umělecký vývoj asi bylo dobře, protože v Ostravě se mohl naplno věnovat umělecké činnosti a postupně vyzrávat ve skutečnou velkou osobnost českého divadla, kterou byl.
V Jihlavě začal budovat soubor pro hudební divadlo. Už na jaře 1950 vypustil jako pokusný balonek tehdy velmi populární operetu Borise Alexandrova (lépe řečeno Alexandrova a Jankovce) Svatba v Malinovce, kterou režíroval Evžen Sokolovský. A počátkem července následoval první balet – Délibesova Coppélia. Dirigentem byl Rudolf Šulák, pozdější dlouholetý šéf prešovské operety, choreografem Ferry Knopp, později známý z Teplic.
V následující sezoně 1951/52 přišla první opera, kterou byla Prodaná nevěsta. Po ní byl v jednom večeru uveden Novákův Zvíkovský rarášek s Nikotinou, následoval Eugen Oněgin a sezonu uzavřela již zmíněná Rusalka. A mezitím byla ještě uvedena Nedbalova Pohádka o Honzovi , což byl zase pro změnu první balet, který jsem viděl. A z něj na mě nejvíc zapůsobila smuteční hudba. Můj skutečný první baletní zážitek se dostavil při pekelné scéně v Čertovi a Káče, kde se v Psotově choreografii producírovaly baletky v bikinách. A potom Psotova „nedokončená“ Spící krasavice. V následující sezóně 1951/52, už za ředitelování Jiřího Nesvadby, ještě divadlo uvedlo balet Karla Horkého Král Ječmínek. A tím historie jihlavské opery a baletu skončila. Celkem hezky to popisuje v publikaci 20 let Horáckého divadla, která vyšla v roce 1960, tehdejší dramaturg Jiří Flíček.
Mně zůstalo pár vzpomínek, které jsem si vždy oživoval, když jsem se v dalších fázích svého života u divadla setkal v Opavě s někdejšími jihlavskými představiteli ústřední dvojice v Rusalce, Emilkou Žákovou a Janem Pirnikem, anebo v Brně s nezapomenutelnou Verunkou Butorovou, někdejším jihlavským Kuchtíkem, který předcházel jejím četným krásným operetním rolím.
K mládí patří snění, horší bývá probuzení. Ale dnes jsme dál, než jsme byli před těmi sedmašedesáti lety. Dnes máme ambice dělat divadlo “podle západních vzorů”, i když mi z toho, co jsem si přečetl, není jasné, jakých vzorů. A nevím, jak jeho činnost bude provozně a ekonomicky zabezpečená, protože opera je proklatě náročná a drahá záležitost. Miloš Hynšt byl skromnější. Ten jen toužil po tom, aby i babička v šátku z Vysočiny (jak říkával Ladislav Panovec, dlouholetý výtečný jihlavský principál) si mohla užívat opery v blízkosti domova a nemusela za ní jezdit za drahé peníze do metropolí.
Mojmír Weimann. FOTO archiv
///
Více na i-DN:
Inspirace západním modelem divadla
…
Komentáře k článku: K mládí patří snění
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
