Po práci legraci
Loňský absolvent DAMU Petr Kolečko je jedním z nejplodnějších českých dramatiků; o dvanáct let starší Tomáš Svoboda patří k výrazným režisérům třicátnické generace. Oba mají „svá“ divadla (A Studio Rubín a Středočeské divadlo Kladno), ale není jim cizí ani zábavná produkce poněkud lehčího ražení – o čemž svědčí společné angažmá v sitcomu TV Nova. Letos na podzim o sobě dal tento příležitostný autorsko-režijní tandem výrazně vědět hned dvakrát. Tematicky šikovná inscenace Středočeského divadlaJaromír Jágr, Kladeňákvzbudila podstatně větší mediální rozruch, než bývá u mimopražských scén obvyklé, muzikál Pornohvězdy se pro změnu stal největší a „nejkomerčnější“ produkcí jinak spíše komorně alternativní divadelní scény NoD Roxy.
Co si počít bez Kladeňáků?
Na kladenskou jágrovskou hokejádu jsem se dostal až dva měsíce po premiéře a hned v úvodu je nutné říct, že to nebyla výprava zrovna povznášející. Na základě premiérových recenzí jsem očekával divácký hit, nadšeně reagující hlediště, snad i pár kladenských patriotů v hokejových dresech – a namísto toho se chladným, poloprázdným divadlem odevzdaně překulila obyčejná, unavená repríza. Za takových okolností se nevázaným komediálním legráckám (a o nic víc tu neběží) příliš nedaří.
Samotný nápad napsat lokálně patriotickou hru a dát slavného hokejistu dohromady s jeho kladenským „rodákem“, věrozvěstem analytické filosofie Ludwigem Wittgensteinem, vyhlíží ve své absurditě jako docela slibné východisko (spor o původnost ponechme stranou – zájemci se mohou vrátit ke třináctému číslu loňských Divadelních novin). S jeho rozvíjením si však autoři moc práce nedali: invenčněji vyhlíží snad už jen nápad, že se všem dobrým hokejistům nutkavě zjevuje „jejich“ filosof a způsobuje problémy. Zbytek je komediální rutina úrovně značně kolísavé, místy poněkud gymnaziální; nejvíc v pasážích pojednávajících o Jágrově ruské anabázi, kde dochází na pokus o parodii Čechovových Tří sester.
Prakticky totéž lze napsat o samotné inscenaci. Tahounem je hostující David Matásek v titulní roli: ku prospěchu věci nepřehrává, ironický odstup naznačuje pouze úspornou, udivenou mimikou, takže jeho Jágr na první pohled vyhlíží – vzdor tomu, že za žádných okolností nesvléká zářivě zlatou hokejovou výstroj – jako postava téměř „charakterní“. Jenže kolem něj se rojí hejno zaměnitelných, průměrně zahraných (a neméně průměrně zrežírovaných) vtipných postaviček, počínaje sportovním komentátorem Zárubou, přes zištné Kladeňáky až po neúnavně svůdnou přítelkyni Verešovou. Nejživější výstupy jsou ty, v nichž Jágrovi sekunduje pittsburský kolega Mario Lemieux (Tomáš Petřík); pasáže, v nichž se jeviště změní v ledovou plochu, působí docela malebně, jinak ale těžko vybírat.
Jsme jedna pornorodina
Muzikál Pornohvězdy, který dvojice Kolečko-Svoboda uvedla v produkci NoD Roxy, patří do trochu vyšší váhové kategorie. Kdyby nic jiného, lze připomenout, že Vojtěch Dyk přišel do podzemního sálu poněkud podezřelého renomé s čerstvými zkušenostmi z titulní role v muzikálu Kudykam a zároveň jako zbrusu nový národnědivadelní Mackie Messer. Lákadlem jsou však i další známá jména – třeba Martha Issová nebo Zdena Hadrbolcová – a pro leckoho také to, že se s Petrem Kolečkem znovu sešlo několik výrazných postav ze silného loňského ročníku DAMU.
Pořádnou dávku autorsko-režijní ležérnosti Kolečko se Svobodou prokázali i v tomto případě. Netuším sice, jak práce na Pornovězdách konkrétně probíhala, výsledek však působí dojmem, že velká část libreta i samotné inscenace vznikla takříkajíc na „první dobrou“. Odpovídá tomu i základní metoda: kombinace poněkud infantilní parodie s absurdní dějovou linkou, prokládanou samostatnými sitcomově zábavnými scénkami. Tentokrát to však kupodivu docela vychází. V porovnání s Kladeňákem Jágrem jsou totiž Pornohvězdy nejen nápaditější, ale také kompaktnější. Zásluhu na tom určitě má samotný žánr – hudební čísla je nutné připravit a nazkoušet pečlivěji než činoherní scénky – a samozřejmě i skladatel Petr Wajsar, jehož hudba dává inscenaci pevný rámec.
Jakýs takýs příběh sice Pornohvězdy mají, rozhodně však není tím úplně nejdůležitějším: skupinka pornoherců zkouší a natáčí nový film a postupně se ukazuje, že jejich osudy jsou nebezpečně úzce propletené. Dlouhá závěrečná scéna s rozpoznáváním rodinných příslušníků, mnohočetným vražděním a ožíváním trochu připomíná slavné finále Limonádového Joea. Včetně stupňující se absurdity – poté, co „ztroskotají“ dva pokusy o happy end a s příbuzenským pornopropletencem to vzdor optimistickému prohlášení o Vánocích se neumírá vypadá doopravdy špatně, zachrání z ničeho nic situaci kouzelná babička. Následuje ironické finále v podobě záměrně neuměle a navíc vsedě odzpívané pseudokoledy. Což je docela odvážné: znalci nechť mě opraví, ale tuším, že muzikálů, které nekončí co možná nejvelkolepějším sborovým jucháním, nebude zas tolik.
Totéž lze sledovat po celý večer: inscenátoři se nebrání přímočaré parodii (nejčastějším terčem jsou muzikálová a divadelní klišé), s obdrzlou lehkostí však dokážou věci vystupňovat až do té míry, že se překlopí až do ryzí absurdity. Obdobně zacházejí s „choulostivými“ tématy; scény natáčení pornofilmu jsou vyvedeny s nevkusem vskutku vytříbeným (herci jsou navlečení do trikotů představujících nahá těla s naddimenzovanými erotickými partiemi) a při kupení srdceryvných klišé se autoři nezastaví doslova před ničím. Vše se přitom odehrává ve velmi střídmé a nemuzikálově úsporné výpravě – prázdná scéna, pár nejnutnějších rekvizit. Světelné kouzlení si vystačí s kroužením barevných skvrn na zadním prospektu a pokud je potřeba „company“, nastoupí „sólisté“, kteří nejsou zrovna zaneprázdněni jinou akcí.
Na Boha se tvářit vztekle
Také Wajsarova hudba parodicky bere napravo nalevo: s chutí cituje budovatelské písně (označování pornografie za „milovanou práci“ je leitmotivem inscenace) a často se ozývají motivy z koled (důležitou roli mají v příběhu Vánoce). Dočkáme se však též pouťových valčíků, slzotvorných cajdáků, čirého popíku či dusavě tancovačkového rocku. Svou troškou přispívají i samotní interpreti – Vojtěch Dyk zasáhne publikum témbrem, kterým se do pokladnice hudebního nevkusu zapsal Michal David, Petr Opava zas zábavným způsobem pracuje s operácky přepjatou démoničností à la Daniel Hůlka (méně výrazní byli alternující Lukáš Příkazký a Pavel Klečka). A co je úplně nejpodstatnější, nechybí chytlavé melodie, bez nichž se neobejde ani muzikál takto okázale nevážný.
Texty písní jsou prošpikované stupidními veršíky typu (budu dřít v pekle / a na Boha se klidně budu tvářit vztekle), což je metoda ďábelsky rafinovaná – není nutné se trápit s nižádnými banalitami, krkolomnostmi ani s pokroucenou češtinou, vše je parodie, takže čím hůř, tím líp. Nechybí však ani místa, jimž nelze upřít svébytně poetický náboj. Verš na fichtlu poznání se se svým Jardou ženu kupříkladu doprovází erotickou jízdu budoucí pornohvězdy Marušky, dosud relativně nevinné, na motocyklu nízké kubatury, složeném z těl trojice kolegů. Tahle scéna se mi líbila z celého večera nejvíc: kromě poctivé porce oplzlé absurdity totiž jaksi mimochodem vzdala hold pozapomenutému symbolu české normalizační vesnice a osvědčenému katalyzátoru erotického probouzení v kritickém životním období před ziskem řidičského oprávnění typu B.
Jako celek vzbuzují Pornohvězdy sympatie, takže jim lze odpustit nejen nepříliš hluboký záběr, ale i řadu technických nedokonalostí a inscenačních ledabylostí – což ovšem neznamená, že by neexistovaly. Část účinkujících měla občas problémy se zpěvem (největší Monika Zoubková v roli Maruščiny andělské spolubydlící) a ani činoherní výstupy nebyly vždy tak svižné a vtipné, jak by být chtěly. Zvláště na druhé premiéře: Jana Stryková sice v roli naivní pornoherečky podávala po oba večery velmi solidní výkon, s Vojtěchem Dykem a Jakubem Prachařem jim to však jiskřilo o poznání intenzivněji, než když byl na scéně Lukáš Příkazký a Jaromír Nosek (Martha Issová, uvedená jako první alternace, se neobjevila vůbec).
Co si počít bez spolužáků?
Je zvláštní sledovat, jak dvě inscenace, které k sobě mají v mnoha ohledech velmi blízko, zcela rozdílným způsobem zasahují (respektive nezasahují) svůj cíl. Paradoxně to bylo nejzřetelnější při sledování druhé, podstatně méně povedené premiéry Pornohvězd: šmrnc z prvního večera chyběl a také divácká odezva byla celkem vlažná, představení však navzdory tomu udrželo tempo a dokázalo se chytit alespoň v povedenějších pasážích. Rád věřím, že premiéra Jaromíra Jágra, Kladeňáka probíhala v nadšené atmosféře – jenže bez ní se prázdnota hokejové legrácky ukázala v plné nahotě.
Petr Kolečko (Tomáš Svoboda nechť mi pro tentokrát promine) se vůbec zdá být autorem, který mnohem více než jeho kolegové potřebuje k plnému úspěchu spřízněné, de facto fanouškovské publikum. Pokud se mu ho podaří přitáhnout – tak jako třeba loni v DISKu – umí být zářivou, ne-li dokonce, jak se občas říkává, kultovní hvězdou. Otázkou je, co dělat, když hrozí, že zásoba spolužáků a kamarádů začne docházet. Pornohvězdy jsou – zdá se mi – krokem, který nesměle naznačuje cestu z tohoto přátelsky začarovaného kruhu ven.
Středočeské divadlo Kladno – Petr Kolečko, Tomáš Svoboda: Jaromír Jágr, Kladeňák. Režie Tomáš Svoboda, dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Ivana Brádková, hudba Karel Albrecht. Premiéra 9. října 2009. Psáno z reprízy 17. prosince 2009.
Klub Roxy Praha – Petr Kolečko, Tomáš Svoboda, Petr Wajsar: Pornohvězdy. Režie Tomáš Svoboda, výprava Jitka Nejedlá, pohybová spolupráce Rosťa Novák. Premiéra 15. a 16. prosince 2009.
Komentáře k článku: Po práci legraci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)