Jan Burian a perspektivy divadla v Plzni
Umělecká ředitelka projektu Plzeň 2015 – evropské hlavní město kultury Yvona Kreuzmannová obeslala začátkem května redaktory Divadelních novin s výzvou debatovat 13. května v klubu Anděl v Plzni na téma Role profesionálního divadla v evropském kontextu. Jak z dalšího vyplývá, šlo však především o průběh konkursu na ředitele Divadla J. K. Tyla v Plzni, jakož i o budoucnost plzeňského divadla. Protože jsem měl v daném termínu dlouho naplánovanou cestu za divadlem do Vídně a nemohl do Plzně přijet, poslal jsem paní Kreuzmannové poznámky na dané téma písemně a zaslal je také primátorovi města Plzně Martinu Baxovi a stávajícímu řediteli Janu Burianovi. Pro možnost veřejné diskuse je nabízím i na stránkách i-DN.
I. Nejprve obecně.
1. Nepovažuji za rozumné a efektivní obsazovat vysoké managerské posty ve významných uměleckých institucích veřejným konkursem. Jde o vysoce specializované profese, pokud chápeme ředitele divadla jako uměleckého manažera, který vede divadlo k umělecké vizi a hodnotě – žádné jiné řešení se trvale neosvědčilo. Do soutěže o obsazení postu ředitele se tedy od určité úrovně instituce nemají pouštět lidé „z ulice“, ale jen ti, kteří už své schopnosti prokázali, prakticky, nikoli slohovým cvičením v konkursním elaborátu. Takoví mají být k nějaké podobě „uzavřeného“ konkursního řízení vyzváni, a vlastní řízení má být především vyjasňováním stanovisek a možností v daném místě a poté podmínek spolupráce. Plzeňské divadlo je zřejmě někde na pomyslné hranici významu, který umožňuje jak otevřený, tak uzavřený způsob konkursního řízení, ale v případě otevřeného konkursu by se měla vyžadovat delší řídící praxe v oboru. V uzavřeném konkursu, který pro divadlo významu divadla plzeňského také přicházel v úvahu (podle mne by se tak měli vybírat ředitelé pro tři „zemská“ divadla, tedy Plzeň, Brno, a Ostravu), by zřizovatel udělal lépe, kdyby oslovil jednoho, dva, tři, pět odborníků, aby mu vhodné kandidáty našli, případně s nimi na základě stanovených dispozic jednali.
2. Z řečeného plyne, že nelze konkurs zaměňovat za metodu hodnocení činnosti stávajícího ředitele – čekat, jestli jiný kandidát nabídne lepší řešení než stávající ředitel, je mírně řečeno nesmyslné. V divadelně kultivovaných zemích se hledá nový ředitel až poté, co se zřizovatel rozhodne ředitele změnit a samozřemě to stávajícímu řediteli oznámí, a nepočítá se s tím, že by se původní ředitel znovu ucházel o své dosavadní místo – byl by za hlupáka. U nás se to však považuje za běžné. Kdyby nic jiného, nejsou v takovém případě dodrženy rovné podmínky konkursu: stávající ředitel je velmi zvýhodněn svými místními znalostmi, zkušenostmi i kontakty, naopak velmi znevýhodněn tím, že na rozdíl od protikandidátů musí obhajovat svou dosavadní práci, tedy je v pozici „lovné zvěře“.
3. Konkursem na ředitele také nelze suplovat hledání typu a podoby divadla. Jinak řečeno, politikové nemohou čekat, jestli jim některý kandidát nabídne nové řešení koncepce jejich divadla, k tomu slouží jiné mechanismy. Konkurs na ředitele nemá mít jiný cíl než najít ředitele stávající organizaci! Koncepcemi by se měly zabývat poradní orgány města, v případě jiných forem právní existence správní rady, lze je hledat veřejnou diskusí, konkursem na řešení problematiky, objednáním odborné studie apod.
4. Vybraný kandidát nemá být do funkce ředitele jmenován, ale má se s ním uzavřít managerská smlouva, v níž zřizovatel vymezí své zadání, smluví se základní podmínky pro práci ředitele a divadla, a samozřejmě způsob, jakým lze a s jakými důsledky smlouvu jednou či druhou smluvní stranou vypovědět. Pokud vím, některé právní analýzy nevylučovaly možnost uzavřít takovou smlouvu i s ředitelem příspěvkové organizace – jmenování a odvolávání ředitele příspěvkové organizace bez udání důvodu podle zákona o rozpočtových pravidlech považuji za jednu z nejhorších vlastností této právní formy existence divadla, mimo jiné i proto volám po transformaci divadel. Uvedené také dokládá, jak se smiřujeme s postavením českého divadla na okraji evropské společnosti právě tím, že nedodržujeme její pravidla – nelze získat špičkového zahraničního managera bez smluvně zaručených podmínek.
5. Je nanejvýš vhodné hledat špičkové odborníky na post ředitele ve velkém předstihu, v němž má také stávající ředitel právo vědět, že už se s ním na další období nepočítá: jednak jen do konce svého období může koncipovat umělecký i managerský program, jednak může k datu ukončení angažmá nabídnout své služby jinde. U nás se však do konkursů hlásí i stávající ředitelé třeba i srovnatelných divadel, protože jim způsob výběru ředitelů jinou šanci na případnou změnu místa skoro nedává: samozřejmě se vystavují velkému riziku u svého dosavadního zaměstnavatele, a pokud by v novém místě uspěli, pravděpodobně by vystavili původního zaměstnavatele značným problémům.
6. O divadle rozhoduje jeho vlastník, v případě příspěvkové organizace tedy příslušní činovníci zřizovatele. Konkursní komisi jmenují k tomu, aby získali co nejvíc odborných podkladů svého politického rozhodnutí, k němuž mají (na rozdíl od odborníků v konkursní komisi) politický mandát. Teoreticky samozřejmé, jenže prakticky v konkursech na ředitele divadla vesměs nedodržované: v odborné konkursní komisi proto nemají co dělat politikové či úředníci (snad jen jako dohled nad průběhem konkursu, když už to musí být), ostatně v zahraničí se provedení odborné části konkursu občas objednává u vhodných firem. Na druhé straně odborná konkursní komise nemá právo mluvit do politického rozhodnutí, nemá právo měnit podmínky konkursu, jejím úkolem je toliko předložit odborné stanovisko jako podklad pro politické rozhodnutí. Jak známo, u nás si obě pomyslné strany neustále pletou kompetence ke škodě jich samých a hlavně ke škodě věci.
7. Dokud nebudeme dodržovat výše uvedená prostá pravidla, v zahraničí vcelku zaběhaná, nemůžeme se divit zdejší nedobré situaci. Proto zdejší prostředí vygenerovalo jen několik ředitelů coby prokazatelných vůdčích osobností, a to ještě spíš šťastnou náhodou. Proto se do konkursů hlásí málo vhodných kandidátů – nemají kde se svému „řemeslu“ naučit. Mimo jiné proto v našem malém uzavřeném divadelním prostoru ředitelé nestřídají působiště ku prospěchu svému i divadel, jak to známe ze zahraničí, ale drží se svých postů léta letoucí, protože ať jsou úspěšní nebo neúspěšní, mají v tomto (ne)systému pramalou šanci pokračovat jinde. A zase zkušenosti z minula i ze současných divadelně gramotných zemí až na výjimky ukazují, že ředitel může divadlo zvelebovat jen nějakých osm deset let, naopak delší období zpravidla vede ke stagnaci – proto třeba v německém prostoru špičkoví ředitelé projdou za svou kariéru několika divadly, skončit v dohodnuté době totiž neznamená neuspět, ale pokračovat v práci jinde. Divadla to dokonce marketingově využívají: dlouho dopředu uvádějí, jakými výjimečnými projekty se ředitel (intendant) s jejich divadly loučí, kdo a s jakým renomé naopak svůj program v předstihu dvou tří let chystá, koho nového si přivede, prostě na co se mají diváci těšit. Ale to už bych zabíhal do přílišných podrobností, chci jen naznačit, jaké zásadní důsledky má správný způsob hledání ředitele.
II. Plzeňský konkurs
Z předchozího je zřejmé, že mnohé z účelných pravidel plzeňský konkurs nenaplnil:
a) Konkursem se evaluoval stávající ředitel.
b) Konkursní komise mezi řádky zřejmě navrhla (soudě podle tiskových ohlasů, tedy z druhé ruky) nějakou proměnu stávajícího Divadla J.K.Tyla, což přesahuje její kompetence. Jistě to lze přijmout a dokonce přivítat jako obecné doporučení, ale nikoli jako návrh řešení stávajícího konkursu – kdyby nic jiného, je to porušení jeho pravidel v tom, že kandidáti usilovali o post v jiném typu organizace, než jaký měla na zřeteli konkursní komise – z tohoto důvodu je komise nemůže odmítnout.
b) Odborná komise byla sestavena z odborníků i politiků a úředníků, tedy smísila politické a odborné posouzení. Za špatný praktický důsledek toho považuji například po mém soudu unáhlená tisková vyjádření politických (úřednických) účastníků odborné části konkursu i plzeňského primátora, měla jim předcházet „politická“ část řízení, tedy jednání v radě města – politikové myslím uplatnili svoji politickou zodpovědnost a kompetenci dřív, než věc vůbec projednali. Díky tomu se myslím zbytečně rozjela „kauza“, jejímž důsledkem je narychlo, tedy zase nekoncepčně a pragmaticky svolané jednání 13. května do klubu Anděl. Nelze za tím myslím nevidět prosazování skupinových zájmů a upřednostnění pragmatických kroků před koncepčními. Jednat veřejně o koncepci plzeňského divadla jenom vítám, takové jednání by se však muselo připravit a svolat věru jiným způsobem než s pouhým týdenním předstihem bez vstupních materiálů a témat.
c) Konkursní komisi nepovažuji za dobře sestavenou ani v odborné části, posoudit schopnosti kandidátů na ředitele jsou právi především úspěšní (stávající i minulí) ředitelé velkých divadel, a ti v komisi absentovali. Převažovali odborníci z jiného divadelního spektra, kteří podle mého zase nejsou zcela kompetentní posoudit požadavky městského vícesouborového divadla.
c) Odborní členové plzeňské konkursní komise mi doufám prominou, ale jestli je pravda, co se psalo v tisku, tedy jestli čekali, že přijde někdo a „ohromí je“, pak projevili neuvěřitelnou naivitu a neznalost jak zdejšího prostředí, tak pravidel a mechanismů konkursů.
d) Doporučení ponechat stávajícího ředitele Jana Buriana ve funkci pouze do června 2013 a mezitím vypsat nové výběrové řízení považuji také za naivní a velmi nebezpečné: vzhledem k tomu, že divadlo čeká stavba nové divadelní budovy a podíl na realizaci projektu evropského města kultury, je podle mého velmi rizikové oslabit mandát ředitele – ostatně už ryze prakticky si neumím představit, jak by mohl podepisovat rozhodnutí za stamiliony v horizontu zásadně překračujícím jeho ředitelské období. Doporučení komise tedy považuji za odborně mylné a nedomyšlené, ale právě to by měla politicky zvážit plzeňská rada města. Ostatně oba zmíněné projekty Jan Burian rozjížděl a tudíž by je měl i dokončit – v půli kopce se nepřepřahá! Také nepovažuji za korektní nenechat někoho dokončit „jeho“ projekty. Z tohoto hlediska nechápu, proč rada města konkurs vůbec v této chvíli vypsala – končící ředitelské období nepovažuji vzhledem k okolnostem za pádný důvod, ale za formalismus.
III. Jan Burian a perspektivy divadla v Plzni
V následujícím textu reaguji na výzvu vyjádřit se ke stávající podobě Divadla J.K.Tyla pod vedením ředitele Jana Buriana, a na možnou proměnu divadelní Plzně:
1. Přísluší mi vyjádřit se k plzeňské opeře. Nepovažuji ji od odchodu šéfa Petra Kofroně za umělecky koncepčně dobře vedenou a její konkrétní výsledky hodnotím jako sporné, a to především v důsledku příliš konformní vize operního domu. Je třeba ovšem dodat, že umělecky smělé vize ani Petr Kofroň nedokázal prosadit u plzeňských diváků. Na druhou stranu rád konstatuji, že právě přičiněním Jana Buriana plzeňská opera převzala z Ostravy (od bývalého ředitele Luďka Golata) prestižní účast v mezinárodní soutěži a festivalu Armel v Maďarsku, který zahrnuje několik vybraných divadel z celé Evropy a z New Yorku – letos to přivedlo do Plzně k nastudování opery G.Verdiho Rigoletto významného maďarského režiséra Róberta Alföldiho, inscenace bude provedena právě na festivalu v Szegedu a přenášena prostřednictvím stanice Mezzo do celého operního světa. Spolupráce by myslím měla pokračovat. Nelze tedy nevidět jisté perspektivy, ale ani potřebu vedení a umělecké (estetické) směřování plzeňské opery změnit. Ona změna však nesmí ohrozit stávají obdivuhodnou podporu plzeňských diváků, kterou plzeňská opera má a která se promítá do bezprecedentního počtu abonentů divadla. Jinak řečeno, žádoucí tu je cesta evoluční, nikoli revoluční. Na druhé straně si nemyslím, že převažující produkce plzeňského operního souboru bude ozdobou evropského města kultury.
2. Lze také ocenit část dramaturgie i produkce plzeňského muzikálového souboru.
3. Necítím se kompetentní referovat o souborech činohry a baletu.
4. Velmi vysoko cením pořádání mezinárodního festivalu DIVADLO, podle mého soudu stále nejprestižnějšího festivalu u nás. Festival převzalo a vlastně zachránilo právě Divadlo J.K.Tyla v Plzni pod vedením Jana Buriana, a pokud mohu jako pravidelný účastník festivalu soudit, vede ho dobře. Včetně jisté proměny festivalu směrem k domácí divadelní produkci. Že lze uvažovat o různých inovacích podoby festivalu, jeho zacílení a dramaturgie, považuji za normální.
5. Divadlo J.K.Tyla tedy pod vedením Jana Buriana v základních aspektech plní funkci prestižního městského a regionálního divadla. Těší se nebývalému zájmu publika, mimořádný je počet předplatitelů. Z uměleckého hlediska je podle mne příliš zakonzervované. Velmi si však cením dlouholeté snahy právě ředitele Buriana získat pro Plzeň novou divadelní budovu náhradou za nevyhovující Komorní divadlo. Není také zanedbatelné, že právě Jan Burian je dlouhá léta předsedou Asociace českých profesionálních divadel a partnerem jednání o divadle na různých správních úrovních od ministerstva kultury po město Plzeň. Profituje z toho i plzeňské divadlo kontakty a managersky poučeným vedením.
6. Úvahy o možné radikální proměně Divadla J.K.Tyla bych v této chvíli nepodporoval. V našem kulturním prostoru, vlastně shodném s prostorem německým, mají městská vícesouborová divadla nezastupitelné místo, aktuální ovšem je uvažovat o organizační struktuře a zejména způsobu financování takových divadel. Velmi bych se přimlouval za zásadní inovace uměleckého programu divadla, za podstatně vyšší ryze umělecké ambice, než jaké u Divadla J.K.Tyla shledávám. Srovnání s německými městskými divadly by myslím nedopadlo dobře ani z hlediska umělecké „kvality“, ani, a to zejména, z hlediska společenské odezvy, estetických a společenských témat, jimiž se divadla zabývají. To je však problém drtivé většiny velkých městských divadel v ČR, které podle mého poznání mentálně žijí z historické podstaty. Konečně divadlo kalibru a velikosti DJKT by také mělo daleko razantněji usilovat o mezinárodní prestiž a spolupráci, zvláště v operním divadle jsou pravidelné koprodukční projekty už prakticky nezbytné.
7. Případnou alternativní, nebo naopak „bulvární“ divadelní kulturu pro město Plzeň už podle mého nemá a nemůže řešit městské DJKT. Je to věc především kulturní a grantové politiky města Plzně, vytvoření pobídek, aktivit konkrétních tvůrčích subjektů. Případně je to otázka zřízení dalších „magistrátních“ divadel podobně jako je má město Ostrava: Divadlo Petra Bezruče a Aréna jsou městem Ostravou zřizovaná resp. razantně podporovaná divadla zacílená na program pro konkrétní divácké skupiny, odlišný od směřování „velké“ činohry v NDM Ostrava. Právě to, že se Plzeň stala evropským městem kultury, je příležitost takové aktivity vyvolat a umožnit.
IV. Doporučení
Abych z řečeného vyvodil konkrétní závěry, doporučil bych městu Plzeň následující konkrétní kroky:
1. Dokončit konkursní řízení na ředitele DJKT jmenováním stávajícího ředitele Jana Buriana, a to zejména v souladu s jeho začleněním do stávajících projektů na původně ohlášené celé funkční období a tím mu poskytnout mandát a čas dokončit započatou práci. Podle informací médií o průběhu konkursu to zřejmě není v příkrém rozporu s doporučením konkursní komise. Takové řešení nese nejméně rizikových faktorů, pokud by však nebylo přijato, doporučuji vyhledat a ustanovit nového ředitele divadla co možná nejdříve, neboť to sice je spojeno s vyššími riziky než ponechat ve funkci Jana Buriana, ale daleko největší míru rizika shledávám ve dvouletém ředitelském provizoriu, které doporučila konkursní komise.
2. V souvislosti s chystanými aktivitami akce Plzeň evropské město kultury doporučuji do nejdéle dvou let (lépe do jednoho roku) provést důkladnou evaluaci činnosti DJKT a na jejím základě rozhodnout, zda něco měnit na koncepci městského divadla. Poté případně oznámit úmysl najít nového ředitele divadla a vyhledat ho tak, aby mohl nejméně rok, lépe dva roky chystat svůj nástup do funkce. Takovou evaluací by ostatně činnost divadla, včetně uměleckých výsledků, měla procházet pravidelně – ze zodpovědnosti za uměleckou kvalitu a směřování divadla se proto nemůže vyvázat ani zřizovatel.
3. Osobně bych doporučil v nejbližší době neměnit základní dispozice DJKT, ale zajistit oživení jeho souborů tak, aby zůstala zachována divácká kontinuita. Tedy především obměnit umělecký management divadla – lze to uložit jako konkrétní úkol jakémukoli řediteli, tedy i Janu Burianovi. Lze snadno vyhnat „tradičního“ diváka z divadla řekněme „alternativní“ estetikou, je to však v příkrém rozporu s funkcí a smyslem městského divadla a pro tento typ divadla to není dlouhodobě udržitelné řešení. Řešení v delší perspektivě je pouze jedno: nabídnout „tradičním“ divákům takové umělecké inovace, které by je přesvědčily o přitažlivější podobě umění („estetice“), než jaké dosud holdovali. Mechanické opakování diváky oblíbeného repertoáru a inscenačního stylu pak považuji za hlavní problém řady souborů městských divadel, také v Plzni.
4. V souvislosti s aktivitami Plzeň – evropské město kultury bych doporučil znovu promyslet městskou kulturní politiku (jakkoli ji ve srovnání s jinými městy považuji za vzorovou!) a v případě potřeby uvést do života další divadelní (a jiné) aktivity.
Přeji úspěšné jednání v klubu Anděl a budu rád, když se s mými poznámkami budou moci účastníci diskusního fora seznámit.
Komentáře k článku: Jan Burian a perspektivy divadla v Plzni
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
