Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 344)
Člověku ubývá sil a myslí na nejhorší. Oporu kol sebe nenalézá. Útěchu lapá jako mouchy… Zavítal jsem do sklepního divadla paní Husy na inscenaci hry belgického autora píšícího francouzštinou Erica Emmanuela Schmitta – Oskar a Růžová paní.
Po levé ruce seděla múza Mab, po pravé zůstala židle volná. Byla jediná ve vyprodaném hledišťátku…
Před bílou stěnou vysoká stojací lampa, nemocniční stolek, otáčivé křeslo, židle a kdesi stranou věšák a něm mantl. Na křesle pod bílým prostěradlem malý chlapec si svítí lampičkou, aby mohl psát dopis Bohu. Bože, jsem nemocen, mám leukémii a holou hlavu. Transplantace kostní dřeně byla neúspěšná… Oskar…
Zpod plachetky se vyklubala vousatá stará tvář dvorního herce Provázku Vladimíra Hausera. Dlouhou chvíli jsem si s touto skutečností nevěděl rady. Hlavně když herec tvrdil, že je desetiletý plešoun. Ale posléze jsem uvěřil, protože martyrium umírání hrál s nadhledem, neodolatelným humorem a sugestivně.
Výtečnou hereckou partnerkou mu byla Ivana Hloužková, která vytvořila Růžovou paní, nemocniční sestru, jako všechápající, dobrosrdečnou, cituplnou ženu, která nápady na zmírnění traumatu z neodvratného konce člověka skutečně umí vymýšlet.
Vladimír Hauser hrál jemným způsobem stavy dítěte věřícího, že každým dnem stárne o deset let. Něžně působila jeho vyprávění o navazování vztahů s dívenkami stiženými zlými chorobami. Milost měla pojmenování plynoucí z jeho úst: Obézní popcorn, Einstein s velkou hlavou plnou vody, Číňanka s černými rovnými vlasy, Babi Růža, Modrá… Mile zněly jeho brebtíky: Bože, ty jsi hyperaktivní, ty jsi ten alkoholik… Jsou Vánoce, je bod hoží…
Ivana Hloužková kořenila herecké dialogy decentním humorem. Její líčení zápasu s naolejovanou soupeřkou vyvolalo salvu smíchu. Vsugerovávání víry v Boha mělo úžasný rozměr laskavé lidskosti. Když brala dlaně zmírajícího do svých prstů, kmitlo mi hlavou, takovou paní bych si na chvíle poslední přál…
Režie Hany Mikoláškové se soustředila na vedení herců a na rytmizaci dialogů. Hudbu nechala zaznívat minimálně a uplývání času umírajícího ohraničovala zhasínáním lampičky a rozsvěcováním světel reflektorů. Výsledkem její snahy je silně emotivní, působivé představení. Překlad znamenitého textu Erica Emmanuela Schmitta pořídila Denisa Broseau-Kerschová, autorem úpravy je Ivan Balaďa.
Byl jsem dojat. Dojata byla i kamarádka Mab. Pravila: Tuze bolestný příběh. Dlouho jsem neviděla tak moudré a citlivé představení. Na konci jsem si říkala něco moc krásného, abych se nerozbrečela naplno…
Mlčel jsem. Koukal jsem na dlažební kostky, abych náhodou neupadl. Jaká je ve smrti naděje…?
Jakže zněla poslední věta Růžové paní? Jen Bůh může všechno?, zeptal jsem se.
Jen Bůh má právo mě probudit… Řekla Mab.
Jel jsem domů a byl jsem smutný…
Brno – Komín, 23. 5. 2018
Legendy Divadla Husa na provázku, Brno – Eric Emmanuel Schmitt: Oskar a Růžová paní. Překlad: Denisa Broseau- Kerschová, úprava: Ivan Balaďa. režie a výprava: Hana Mikolášková-Kovaříková. Hráli: Vladimír Hauser a Ivana Hloužková. Premiéra (zájezdového představení) podzim 2017. Psáno z uvedení 22. 5. 2018 ve sklepní scéně Divadla Husa na provázku v Brně.
Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 344)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)