Divadelní noviny > Blogy Festivaly Kontext

Zápisník nezmizelé (No. 21)

V neděli 3 června skončil 73. ročník Pražského jara. Podařil se dramaturgicky, hudebně i graficky. Úvodní i závěrečný koncert naplnil své poslání, oba zazněly ve skvělém provedení. A mezitím se otevřelo hvězdné nebe!

Měli jsme možnost slyšet na ploše tří týdnů takové sólisty a tělesa v čele s věhlasnými dirigenty, jakými jsou Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam s Danielem Gattim a DaniilemTrifonovem, Tonhalle Orchestra Zürich s Leifem Ove Andsnesem a Lionelem Bringuierem, Monteverdi Choir&English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Jordi Savalla, Budapešťský festivalový orchestr s Ivánem Fischerem, Christiane Karg a Elisabeth Kulman nebo Petru Lang. Vychutnat si důstojně „konkurující“ Českou i Slovenskou filharmonii nebo Symfonický orchestr Českého rozhlasu, Český i Slovenský filharmonický sbor, lahodně modulující Martinů Voices, nové skladby českých soudobých autorů Marko Ivanoviće, Lukáš Sommer a dalších, prožít Výlety páně Broučkovy, Lohengrina nebo osudový příběh prostého vesničana v Zápisníku zmizelého…

Na místě je jistě pocit vděčnosti za to, že u toho můžeme být. Navíc se určitě mnozí těšili na to, jakou „potvůrku“, po loňské ornitologické, tentokrát z hmyzí říše najdou na titulní straně programu. Bylo jich více než dvacet, mistrovsky nakreslených i vtipně pojmenovaných, od Kapelníka strunokřídllého, přes Cvrčuli pronikavou, Trubadúra stěhovavého, Bohuslávka martináče nebo Perkusníčka orchestrálního až po Hmatník Brahmsův. Všichni inspirovaní hudebními nástroji, každý jedinečný, stejně jako festivalové večery. Autorský tým Dynamo design doprovodil svůj nápad slovy, že si …přijdou na své především entomuzikologové zkoumající fascinující tvory, v jejichž evoluci lze vystopovat zušlechťující vliv klasické hudby.

Pražské jaro to přitom letos nemělo vůbec jednoduché. Už podtitul 73. ročníku 100. výročí státnosti slavíme hudbou! 1918 – 2018 dával tušit velké ambice, jež ovšem také nesou silnou zodpovědnost. A podařilo se. Festival nabídl skutečné špičky a postaral se divákům o zážitky, které budou ještě dlouho rezonovat ve vzpomínkách. Československá myšlenka se klenula celými třemi týdny jako slavnostní most.

Prvním, úvodním pilířem byla příležitost pro Česko. Zahajovací Smetanovu Mou vlast svěřil festival České filharmonii a jednomu z našich nejlepších dirigentů Tomáši Netopilovi. Zhostili se jí velmi svěže, silně česky, radostně a samozřejmě tradičně. Věřím, že tak nějak Bedřich Smetana Mou vlast cítil, když ji z větší části už jako hluchý psal. Tomáš Netopil ji pojal nádherně mladistvě a vlastenecky. Netuším sice, který z žesťů tak kiksnul ve Vyšehradu, ale celku to na kráse nijak neubralo. Pro mě to bylo jedno z nejkrásnějších a nejpůsobivějších provedení této skladby!

Naopak závěrečný koncert patřil Slovenské filharmonii, Slovenskému filharmonickému sboru a českému, moravskému i slovenskému autorovi pod britskou taktovkou Jamese Judda (to jediné vybočilo ze státnického konceptu). Zazněla nejprve česká i slovenská hymna, což v mnohých vyvolalo nostalgické rozpoložení. Pak slavnostní předehra Zdeňka Fibicha z roku 1892, kterou autor věnoval České akademii věd a umění u příležitosti 300. výročí narození „učitele národů“. A třináct trubačů na varhanní empoře uvedlo Sinfoniettu Leoše Janáčka z roku 1929, jeho vrcholné a poslední orchestrální dílo. A mezi nimi Žalm zeme podkarpatskej z roku 1938, tedy dílo, které má ve svém názvu území, jež kdysi také patřilo našemu státu a které Eugen Suchoň věnoval svému učiteli Vítězslavu Novákovi. Šikovně propletené.

Fibichův Komenský zaujal čistotou a průzračností. Nepřeslechnutelné pizzicatové sólo kontrabasů, na které navazuje první tenorové sólo, nešlo přeslechnout v Suchoňovi. Jan Vacík se zhostil nelehkého partu výrazně, s neochvějnou jistotou, jasným znělým hlasem citlivě vystihl baladickou atmosféru této kantáty. Její nostalgická i dramatická místa, hluboce lidská existenciální témata ohraničovaná pravidelně zvoláním Zem!. A James Judd vše nádherně uzavřel Sinfoniettou ve velmi důstojném tempu.

Při letošním závěrečném koncertě jsem si v duchu poprvé připustila, že by snad mohlo Pražské jaro uzavřít i něco jiného než Beethovenova 9. Symfonie s Ódou na radost, která mi dosud každý rok silně chyběla a festival bez ní ve mně pravidelně zanechával pocit nedokončenosti. Ale i přes silný dojem z letošního zakončení dál zůstávám zastáncem tradice a návrat Deváté jako pražsko-jarní tečky bych si velmi přála. Zvlášť v dnešní rychlé a proměnlivé době je občasný pilíř příjemný. Jakákoliv jistota, i ta hudební, plní úlohu zklidnění. Dokáže upokojit a navíc je milé se těšit na něco známého.

Ale k dalším pražsko-jarním koncertům, kterých jsem měla možnost navštívit více než desítku. Trochu sporný pro mě byl rezidenční umělec letošního ročníku, třiačtyřicetiletý, původem litevský houslista žijící ve Vídni Julian Rachlin, kterého mělo festivalové publikum možnost zažít celkem čtyřikrát. Já jsem ho slyšela na večeru věnovaném 70. výročí založení státu Izrael v Mendelssohnově houslovém koncertu e moll, který si ale představuji o dost jinak, než jak ho provedl právě on. Nadšená jsem ale byla v druhé půlce Bernsteinovou symfonií Kadiš. Pavla Vykopalová byla jako vždy vynikající a vypravěč Vladimír Polívka přesný, výstižný a hlasově zajímavý. Otázkou je, jak se projevila změna dirigenta, kolik měl na nastudování Tomáš Brauner času a jak by pojetí ovlivnil původně avizovaný Leonard Slatkin. Pražský filharmonický sbor a PueriGaudentes byli standardně perfektní.

Další večer bych přirovnala k oleji z plátků růží. Jedinečný, vzácný… Na kapku ryzí esence čekáte i hodiny. Stejně mimořádným zážitkem byl koncert Monteverdi Choir & English Baroque Soloists, které vedl sir John Eliot Gardiner. Svoji noblesu a důstojnost umí vtisknout do hudby, kterou interpretuje s pečlivostí hodináře a širokým srdcem rytíře. Měli jsme možnost si v jejich podání vychutnat čtyři kantáty J. S. Bacha. Ušlechtilé hlasy znějící lahodně v sólech i ve sborovém souzvuku, vynikající muzikanti, naprostá rovnováha mezi technickou sehraností a výrazem. Dokonalé!

V Zápisníku nezmizelé nelze pominout uvedení Zápisníku zmizelého v rámci druhého Víkendu komorní hudby Pražského jara. Počin chvályhodný z několika pohledů. Festival jednak zohlednil výročí Leoše Janáčka a vzdal mu tímto koncertem hold, jednak se tento písňový cyklus uvádí jen zřídka a jednak jsme se opět přesvědčili, že v Česku uzrál janáčkovský tenor! Jaroslav Březina, který nedávno exceloval v nové inscenaci opery Výlety páně Broučkovy pražského Národního divadla a pamatujeme si ho také jako výrazného Lacu z Její pastorkyně, opět ukázal pěvecké, mimické i výrazové mistrovství a velké pochopení pro Janáčkovu hudbu, melodiku i naplňování představ o scénickém provedení, i když bylo na tomto koncertě realizované jen v náznacích. Zápisník zmizelého v jeho pojetí se zaryl do morku kostí. Nejen odzpíval, ale hlavně prožil příběh mladého muže, který pro lásku k cikánce opustí bezpečné zázemí rodného statku. Pevně doufám, že vznikne nahrávka. Text vycházel postupně v roce 1916 jako anonymní zápisník psaný ve verších v Lidových novinách. Až mnohem později, v devadesátých letech vyšlo najevo, že oním „samoukem“, jak byly verše podepsané, byl železniční úředník a regionální literát Ozef Kalda, mj. autor libreta k opeře Jaroslava Křičky Ogaři. Paradoxem života je, že zemřel krátce před premiérou Zápisníku v roce 1921 a o Janáčkově díle neměl ani tušení. Jako Zefka vystoupila Eva Garajová, klavírní doprovod měl Marián Lapšanský. V jejich podání také zaznělo v první půlce několik písní ze sbírky Moravská lidová poezie v písních a sonáta pro klavír nazvaná 1. X. 1905 inspirovaná střetem mezi brněnskými Němci a Čechy o založení druhé české univerzity. Smrt českého dělníka před vchodem do Besedního domu vyvolal Janáčkovu hudební reakci jako nesouhlas s těmito událostmi.

Nastaly ale i momenty, při kterých se necítíte dobře a které by neměly procházet tak snadno, jak se bohužel stále děje. „Hlasitě“ spát při koncertě, nebo se proti tomu ohradit tak, že „shodíte řemen“ celému dílu? Právě to se stalo během Zápisníku, kdy starší muž v přední řadě hlasitě vykřikl do jedné z nejvypjatějších scén: Pauza, chci pauzu, já už to nebudu poslouchat, vzbuďte toho chrápajícího člověka, nebo ho vyveďte. Jaroslav Březina v tu chvíli ukryl obličej v dlaních, otočil se zády k publiku a až po několika vteřinách, ve kterých tento „zákrok“ vydýchal, se nesměle zeptal: Můžu pokračovat? Musel to být nejen pro něj traumatizující zážitek a já se ptám: Kde leží hranice etiky publika? Samozřejmě, chrápání ruší a platící diváci na ně nejsou zvědaví, má ale host právo zkazit večer i těm, ke kterým se takové rušení nedonese, a zejména interpretům?

Dalšímu podobnému zamyšlení se nešlo ubránit po přestávce koncertu Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, kdy se část VIP publika trousila dávno po posledním zvonění do sálu a Daniele Gatti jen bezmocně stál několik minut na dirigentském stupínku. Chyba pořadatelů nebo méně empatického a zaujatého publika? Nebo podobná situace dokonce mezi 1. a 2. větou 4. symfonie B. Martinů v podání České filharmonie a dirigenta Davida Robertsona. Ten sice se stoickým klidem vyčkal a pokynul početné skupině asijských turistů deroucích se uprostřed skladby do prostřední řady na varhanní empory a šustící igelitovými taškami s nákupy, aby se v klidu usadila, ale… máme to zapotřebí??

Po janáčkovském komorním podvečeru přišla další euforie: nádherně sytý mezzosoprán Katariny Karnéus ve dvou příbuzných písňových cyklech, lyrických Wesendonck-Lieder Richarda Wagnera a ve světové premiéře poeticky křehkých Slovíček od Marko Ivanoviće, který zároveň dirigoval celý večer. A Karel Dohnal energicky exceloval v „koncertentní“ symfonii Miloslava Kabeláče, strhující a bravurní. Ani tečka v podobě předehry k Čajkovského Romeovi a Julii nevyzněla do prázdna. Symfonický Orchestr Českého rozhlasu podal skvělý výkon. Neotřelý program, nová energie.

Těšila jsem se na Brittenův klavírní koncert a právem! Leif Ove Andsnes měl křišťálově čistý přednes, tóny jako perličky, brilantní techniku. Skladba je temperamentní a nápaditá. I Honeggerova symfonická věta č. 2 Rugby H 67 vyzněla svěže a rázně. Naopak Šeherezáda plula jako bojový koráb pod plnými plachtami v silně rozbouřených vlnách. Byla až příliš razantní, zahraná na efekt, ve zbrklých tempech, což potlačilo jemná a snová místa. Lionel Bringuier vedl Tonhalle-orchester trochu vojensky. Také četná sóla koncertního mistra nenavodila tu správnou atmosféru, když pominu několik méně hezkých tónů a intonačních zakolísání, které jsem zaznamenala i v orchestru. První půlka mě nadchla, druhá o trochu méně. Ale nic to neubírá skvělému dojmu, který jsem letos z Pražského jara už v polovině měla.

Další ikonickým koncertem, neuvěřitelně působivým, byla Mahlerova druhá symfonie Vzkříšení. BFO – Budapest Festival Orchestra pod taktovkou zakladatele a šéfdirigenta Ivána Fischera tryskal energií, hrál precizně a nadšeně. Obě sólistky, Christiane Karg i Elisabeth Kulman, mě nadchly pokorou, citem i překrásně modulovanými hlasy. Český filharmonický sbor Brno zněl kompaktně a bohatě. Úplně éterický byl jak nástup sboru v sedě, a netradičně tak i první tóny sopránového sóla. Christian, aniž by se pohnula na židli, velebně nastoupila a její něžný a přitom jasný hlas jako by postupně vyplul nad hladinu tvořenou sborovým mezzopianem. Překrásné. Gratuluji ke koncertu, který měl zaslouženě desetiminutové ovace ve stoje provázené nadšenými výkřiky. Později mi přišla i hezká reakce jednoho ze členů sboru Aleše Baláše: Děkujeme za krásné hodnocení. To, co píšete, je přesně to, o co se všichni na pódiu snažíme. Budapest Festival Orchestra je bezesporu excelentní orchestr (9. nejlepší na světě) a my máme tu obrovskou čest s ním účinkovat na evropském turné právě s nádhernou Mahlerovou 2. symfonií. Včerejší koncert byl pro nás již osmý. A je to stále neskutečný zážitek.

Svatební košile, velkolepé Dvořákovo dílo se vším, co je pro jeho hudební rukopis typické. Uvědomila jsem si znovu krásu jednotlivých míst, nápaditou propracovanost, chytré „refrény“, které se otrocky neopakují, ale posouvají, přirozené propojení sólových partů se sborem, plasticky vystavěný působivý závěr. Christian Arming vedl Symfonický Orchestr Českého rozhlasu temperamentně, Pražský filharmonický sbor zněl velebně i dramaticky a výsledek byl strhující. Škoda jen akustiky, která ve Smetanově síni není pro tento typ koncertů ideální. Být koncert jinde, určitě by bylo sólistům lépe rozumět. A stálo by to za to, protože jimi byli Eva Hornyakova, Richard Samek a Adam Plachetka. Jejich výkony byly velmi dobré.

Gejzír malebnosti, příval vřelosti a mnoho dalších superlativ by si zasloužilo provedení 4. symfonie Bohuslava Martinů v podání Česká filharmonie pod vynikajícím vedením amerického dirigenta David Robertsona. Pražské jaro opět vytáhlo další eso z rukávu, což bylo téměř standardní pro tento výjimečný ročník. A scénické provedení opery Modrovousův hrad Bély Bartóka vysloveně bralo dech. Sám dirigent dokonce přednesl v maďarštině Prolog, protože mu prý bylo líto, aby tato důležitá část skladby vypadla. A ujal se toho skvěle, se zjevným hereckým talentem. Němečtí sólisté Petra Lang a Matthias Goerne podali hluboce procítěné výkony. Nemůžu se ubránit lítosti nad tím, že se tak nádherná věc u nás téměř nehraje. Přitom nemá nijak náročné obsazení, žádný sbor nebo výjimečné nástroje. Škoda. Byl to můj další letošní životní festivalový zážitek.

Výjimečných koncertů byla řada. Pominout nelze tradiční pražskojarní Soutěž, která doprovází festival od samého začátku. Letos se konala v oborech violoncello a lesní roh. I tam totiž máme český úspěch. Krásné druhé místo mezi cellisty a také několik doprovodných cen vybojoval 24-letý Václav Petr, v říjnu 2017 zvolený koncertní mistr violoncell České filharmonie.

Pražské jaro přesně plní svoji funkci. Vozí do Prahy výjimečná tělesa a interprety, neopomíná dávat prostor domácím, nabízí pestrou kontrastní dramaturgii, propaguje Českou republiku a Prahu jako kulturní místo a podporuje kladný náhled na klasickou hudbu.

///

Více na i-DN:

Opera žije! (No. 2)

• Autor: Veronika Paroulková
• Publikováno: 5. června 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Zápisník nezmizelé (No. 21)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ