Radikální minimalismus nebo literární čtení?
Rozhodnutí Studia Hrdinů uvést drobný text Marguerite Duras Bolest se zdá jako přitažlivá dramaturgická volba, znamená však krajně náročný režijní úkol. Bolest jsou literárně stylizované deníkové záznamy, ve kterých francouzská spisovatelka na pozadí blížícího se konce druhé světové války zachycuje jednak své psychické stavy, pramenící z čekání na návrat manžela a (jak z textu odečítáme) významného odbojáře z koncentračního tábora, a jednak – když se vrátí – proces jeho rekonvalescence a to, jak autorka vnímá jeho přítomnost. Výrazně introspektivní, útržkovitě a repetitivně napsaný text je plný existenciální trýzně a bolesti, podléhání či až oddávání se bezvýchodným náladám, tomu, co je a co bude. Fakt, který nedlouho před koncem zazní – že se vypravěčka s manželem chce rozvést (a tuto věc mu také oznámí) –, pak ústí do závěrečného sdělení: nebylo by vlastně lepší, kdyby v koncentračním táboře zemřel?
Režisér a jinak také fotograf a filmový dramaturg Ladislav Babuščák zvolil přístup, který se jaksi sám nabízel: předvést text co nejprostším a nejkomornějším způsobem, aby vynikla jeho křehkost a intimita. V rozlehlém (hlavním) sále Studia Hrdinů tedy diváci sedí v hledišti, vybudovaném na místě obvyklého jeviště, a hledí na zcela vyprázdněný, obnažený, šedý a odtažitý stupňovitý prostor, do kterého za velkého šera přichází protagonistka kusu Anita Krausová v černých šatech a stoupá si na jeden ze stupňů. V celém dalším, zhruba hodinovém průběhu představení pak hovoří a hovoří, střídá stání se sezením a poleháváním, sporé osvětlení ze ztemnělého sálu vykrojuje jen pruh světla (které se ze studeného v závěru představení, kdy se hrdinčin partner uzdraví, a oba se ocitnou s přáteli u moře, promění ve žhavě žluté) a poté, co padne informace o manželově návratu, zní pod hereččiným vyprávěním táhlý, drásavě monotónní zvuk. A jinak se nic jiného neděje. Vůbec nic.
Mohlo by se zdát, že právě toto radikálně minimalistické řešení může nejlépe/nejadekvátněji zprostředkovat sdělení textu, nechat ho z něj jaksi samo o sobě vystoupit. Ale není tomu tak. Hlas Anity Krausové je po celou dobu představení jeden a týž, stejnorodý a přes jisté zabarvení, vyjadřující únavu i bolest, vlastně bezpříznakový. Jde o projev, který má mnohem blíž k literárnímu čtení; který je nedramatický, netvárný; který text nijak neotevírá – žádné téma, jež v textu nacházíme při osobním čtení. Jde o projev, který text de facto jen mechanicky reprodukuje.
Tvůrci Studia Hrdinů chtěli, o tom nepochybuji, nabídnout divákům co nejusebranější zážitek. Divadlo, a jakékoli naléhavější sdělení, z toho však nepovstalo.
Studio Hrdinů Praha – Marguerite Duras: Bolest. Překlad Anna Kareninová. Adaptace Jan Horák a Ladislav Babuščák, režie Ladislav Babuščák, kostýmy Tereza Hrtanová, hudba Natálie Pleváková, dramaturgie Jan Horák. Premiéra 29. května 2018.
Komentáře k článku: Radikální minimalismus nebo literární čtení?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)