Letem světem Hradcem (No. 1)
Letošní 24. ročník hradeckého festivalu Divadlo evropských regionů má za sebou první dva dny. Přijela jsem na prodloužený víkend, abych zakusila aspoň zlomek jeho letošní nabídky.
Nemohla jsem si nechat ujít zahraniční hosty – zahajovací představení provokativního kosovského uskupení Quendra multimedia Prishtina 55 Shades of Gay ani komorní podívanou Cvak – cinémarionnettographe v karavanu experimentálního loutkářského dua z Francie Des fourmis dans la lanterne. Nemohla jsem chybět na oslavách 60. výročí domovského Divadla Drak realizovaných mimo jiné premiérou Fausta v nově otevřeném šapitó nebo vernisáží vzpomínkové výstavy na počest vloni zemřelého kmenového scénografa Petra Matáska s názvem Nonperfektně vod Matasa. A kromě dalšího jsem nemohla neutéct do divadla před meteorology slibovanou studenou frontou…
…
Jeton Neziraj patří mezi přední současné kosovské dramatiky a skandalisty. Jeho hra 55 Shades of Gay (55 odstínů gaye) originálním způsobem pojednává homosexuální problematiku na Balkáně. A nikoho nešetří. Sarkastickým jazykem, který nepostrádá absurdní poetičnost, líčí groteskní důsledky rozhodnutí dvou gayů uzavřít manželství, což ohrožuje přijetí země do EU. Do jednoho pytle hodí muslimy i křesťany, intelektuály, aktivisty i teroristy. A mezi ně zamíchá regionální i světové politické lídry. Zesměšní národní tradice i evropské kulturní hodnoty. To všechno se dozvídáme ze slov (z titulků), jež herci deklamují. Pětice interpretů souboru Quendra multimedia Prishtina posílá svůj zanícený, ale značně statický přednes převážně do publika, občas zaranžuje jednoduchou, údernou choreografii doprovozenou sborovým zpěvem (tenorista za hudebním pultem mu propůjčuje operní rozměr). Anebo naopak nabídnou hyperrealisticky vyvedenou homosexuální soulož. Hra režírovaná Nezirajovou manželkou Blertou se snaží pobuřovat konzervativní kruhy (a v Kosovu má jistě své skalní příznivce i zapřísáhlé nepřátele), jenže jak obsah tak hlavně forma působí příliš jednotvárně. To je patrné tím spíš, že je prezentována v cizojazyčném prostředí.
…
Clic (Cvak) je intimní, ani ne půlhodinová podívaná pro devatenáct osob, které jsou ochotny se vmáčknout do stylové maringotky dvojice francouzských loutkoherců (Yoanelle Stratman a Pierre-Yves Guinais) tvořící základ souboru Des fourmis dans la lanterne (neboli Mravenci v lucerně). Při vstupu obdrží diváci 3-D brýle (ve skutečnosti jen obroučky), které si, jak jsou lámanou angličtinou instruováni, mají nasadit, až je k tomu film vybídne. S putujícím kornoutem popcornu si tu lze vychutnat idylu rodinného biografu. Představení mělo vtipné i esteticky osobité nápady. Chvíli po začátku promítání němého filmu s loutkovými hrdiny upoutanými na transparentních provázcích se na plátně objevila cedule nabádající k aplikaci brýlí. Rozevřela se opona s detailně vyhotovenou (samozřejmě 3-D) černobílou scénou náměstíčka z fimo-hmoty právě v situaci, ve které byl příběh přerušen. Došlo na loutkovou stínohru za výkladní skříní obchodu s rybami a na plátně upevněném ke kličce se odrolovala kreslená pasáž zobrazované scény. Vše je miniaturní, titěrné a roztomilé. Jenže bez pointy. Prakticky nedějový příběh tohoto žánrového obrázku (podkreslený pianinem) sice hezky navodí atmosféru předválečné pohody na maloměstě, ale u toho i skončí. Nebo spíš náhle přestane. Je to jistě záměr. I výstavba vyprávění připomíná neumné začátky kinematografie – struktura je nekompaktní, s vyzdvihnutými motivy se dál nepracuje a ani námět o fotografovi (odtud název Cvak), který nemůže zastavit invazi barev do svého černobílého světa, a tak se jim přizpůsobí, nemá zvláštní napětí a překvapivost. Škoda. Ale možná… starý dobrý retro-svět.
…
Poslední představení, o kterém bych se chtěla ve svém prvním vstupu z hradeckého festivalu zmínit, je sobotní premiéra Fausta Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka. Navazuje jak na jarmareční tak na “drakovskou” tradici. Ta lidová (odvozená doktorem Jindřichem Veselým ze starých rukopisů a z Matěje Kopeckého, jak čtu v programu) se projevuje v první části – až do stvrzení úpisu. A asi nejlíp ji charakterizují sami tvůrci, když při přestavbě pobaveně halasí od baru, jak by to proškrtali. Je autentická k nepřežití: fórky i dobové efekty se v ní opakují do omrzení, legrace je obhroublá, pimprlata hloupá, k sázce se směřuje nekonečně dlouho a klopotně, význam obrazů je veškerý žádný. V druhé části (po oné přestavbě) se naštěstí představení cele změní. Už to není ten starý faustovský příběh, ale příběh souboru… a nás. Loutky mizí. Tohle už je podívaná pro dospělé. Herec Mefista pateticky cituje Goetha, kterému (jak odtuší), obecenstvo nerozumí. Vyloží ho tedy sociologickou studií Zygmunta Baumana o zániku projektu. Jedna z postav v Kabinetu múz je převlečena za gejšu, protože (jak jí/nám ostatní vysvětlí) Matásek měl rád japonské ženy. A tak dále a tak podobně. Otevřená oslava jubilea a divadla-hry vůbec se tu organicky spájí s drakovskou parafrází Goethova světa zbaveného mystéria – příběh vlastně už dnes nikoho nezajímá, protože se chceme bavit, mít rozlet, prachy a vliv, když už máme a známe všechno. Jen pozor, Marlow Faustovi nepřipsal happy-end, a tak se inscenace (teď už lakonicky) vrací k populární tradici. Nový Faust je promyšlený, druhá půle by bez té první, nestravitelné, nedocílila patřičného efektu. A obecenstvo se baví. Možná bude díky ní titul dobře fungovat jako barokně rozporuplná zábava pro celou rodinu (i když jsem v sále moc dětí nezahlédla). Přesto bych se přimlouvala za krácení.
K ostatním produkcím se ve svém prvním festivalovém vstupu nedostanu. Musím taky krátit, abych se aspoň chvíli vyspala. A tak tedy zítra…
Komentáře k článku: Letem světem Hradcem (No. 1)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)