Divadelní noviny > Burza Festivaly
Poznámky k DER 2018
Nejhorší zážitek z letošního festivalu Divadlo evropských regionů? Snad z kritiků, bez ohledu na věk či pohlaví: bavíte se s nimi o pauze, na obědě, u kafe, a společně si s nimi zanadáváte na to které představení i s uváděním konkrétních nešvarů. Například o svévolných, ničím ani vzdáleně plnohodnotným nenahrazených změnách příběhů včetně, dodávám, matoucí záměny vrahů, nepřímo potvrzené dokonce i v tištěném programu (Bratři Karamazovi aj.). A pak nevěříte vlastním uším na Vltavě, vlastním očím v Lidovkách i jinde, když na totéž představení titíž lidé buď pějí ódy, nebo ho v lepším případě v rámci taktické korektnosti pro jistotu ve výčtu viděného vynechají.
FOTO DER
Abych se toho vyvaroval, říkám rovnou, že pro mne byla nejhorším zážitkem německá Princezna Hamlet z Lipska a oproti románu nesnesitelně upovídaná, byť zprvu slibně rozehraná a nebýt několika konců i vtipně ukončená Dánská občanská válka ze Zábradlí. Po absolvování jednoho upovídaného představení na Nové scéně jsem si definoval jednotku prázdné jevištní tlachavosti jako „jeden Zbihoň“ – a to, co jsem viděl v Hradci z dílny dvojice Kosová + Svozil, bych tipoval tak na šest Zbihoňů. Viděl jsem s potěšením pár dnů předtím na Zábradlí minimalisticky stručné Dobré chlapce a říkal jsem si při sledování celé té rozmáchlé česko-dánské jevištní grafománie – zlatý David Jařab!
Faust z Draku: totální, mnohovrstevné divadlo. FOTO Drak
A největší zážitky z festivalu? Ve velkém Šapitu rozhodně Nebeského Orfeus (nejen podle Ovidia) z produkce Tygra v tísni a samozřejmě premiérový Faust z Draku: totální, mnohovrstevné divadlo, paměť i inovace jedné tradice, víc po duchu i liteře dle Goetha než očekávaného Matěje Kopeckého, to vše z dílny Tomáše Jarkovského a Jakuba Vašíčka.
A největší zážitky z festivalu? Ve velkém Šapitu rozhodně Nebeského Orfeus. FOTO MARTIN ŠPELDA
A Orfeus? Blíže vysvětlím v tištěných DN 14/2018 po prázdninách, zatím snad jen toto: zatímco u Nebeského fascinující Médei jsem se chvílemi ošíval, například nad nesmyslným vylepšením příběhu další vraždou (Iasona) a u Nebeského/Königova/Dohnalova místy, zejména dramaturgicky a hudebně, mimořádně objevného Deníku zloděje jsem měl sto chutí při protagonistově sebezálibném předzávěrečném kouření cigarety do zbožného ticha zopakovat pianistovo skeptické To je doba, to je doba…, na konci Orfea ve velkém Šapitu jsem chtěl naopak po dlouhé době na divadle zvolat na skvělého Davida Prachaře, uhrančivou Lucii Trmíkovou (o její hororové Euridice i Medeii se mi bude ještě dlouho zdát) a empatického, kongeniálního Václava Kuneše upřímné Bravo!
Říkám rovnou, že pro mne byla nejhorším zážitkem německá Princezna Hamlet z Lipska. FOTO DER
Jinak ale – být chytřejší než mýtus už začíná být na divadle pomalu chorobou. Jak jsem naznačil, nevadí mi vůbec de(kon)strukce známého příběhu, byť sebedrtivější, pokud je nahrazena něčím po duchu stejně chytrým. V souvislosti se zmíněnou chorobou se mi snad ani nechce psát o řiďoulinké banalitě, jíž nahradila finská dramatička E. L. Karhu shakespearovský syžet, situace i postavy v Princezně Hamlet (tedy abych byl spravedlivý, kromě slibné – ale bohužel dále nevyužité – inverze pohlaví všech postav). Ano, komiks jako metoda může být i naivně, připitomněle placatý, ale žádný komiks nesmí být v mechanickém opakování jedné banální situace tak nekonečně nudný, jako byla inscenace Lucie Bihler.
Michal Hába rozbil Brechtova Dobrého člověka ze Sezuanu na padrť. FOTO Facebook souboru
To takový Michal Hába rozbil sice Brechtova Dobrého člověka ze Sezuanu na padrť, vlepil do něj přednášky o Verfremdungs-efektu, přidal související i nesouvisející songy, /sebe/ironické komentáře a havlovské hlášky (z nepochopené Moci bezmocných má zřejmě už trvalý úraz), ale! Celý ten jeho absolutně uvolněný punkový mejdan, v nějž se mu jeho představení programově zvrtávají, u Sezuanu kupodivu vůbec neruší, nýbrž obdivuhodně uchovává samotné jádro příběhu, z něhož by měl Bertolt roku 2018 nepochybně radost…
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Poznámky k DER 2018
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Lukáš Trpišovský
Vážený pane Juste,
mám k Vám jen technickou poznámku. Možná Vás naše inscenace Bratrů Karamazových uspala nebo nebavila, což je Vaše právo. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že jste v incenaci přehlédl celý monolog Smerďakova v druhé půlce, kde se k vraždě Fjodora Karamazova přiznává Ivanovi. V jevištní adaptaci jsme se drželi Dostojevského románu právě i v tom, že popis vraždy starého Karamazova dlouho vyvolává ve čtenáři dojem, že vrahem je Dmitrij a teprve později se k vraždě Ivanovi Smerďakov přizná. Obě situace – tedy noční návštěvu zahrady Dmitrijem a i pozdější návštěvu Ivana u Smerďakova jsme zachovali. Nepřepisovali jsme tedy nic. Chtěl bych Vás poprosit, abyste nás tedy napříště v Divadelkách a nebo i jinde cupoval za cokoliv, ale ne za něco, co není pravda. S přáním hezkého léta. Lukáš Trpišovský
19.07.2018 (14.54), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Vážený pane Trpišovský,
musím Vás zklamat, ale Vašemu představení se mě uspat nepodařilo, neboť mě (podobně jako mou sousedku pí prof.Morávkovou) naštvalo. Přesněji: dramaturgická úprava a některé přibližné, zaměnitelné výkony. V první půli proto, že zcela eliminovalo – až na zlověstné zvuky ladičky – klíčovou postavu Smerďakova. A že bylo (až na výjimky: po celý večer báječná Grušeňka a báječný Otec Zosima, velmi dobrý a čitelný Aljoša) motivačně nepřehledné a uřvané (Fjodor Karamazov jindy tak skvělého Zapletala – to, že jde potom vyšetřovat svou vlastní vraždu (?!) , považuji za další doklad zdaleka nejen Vašeho neumění zbavit se vlastního nápadu). A ve druhé, lepší půli naštvání pokračovalo mj.proto, že byl na poslední chvíli svým monologem a přiznáním k vraždě k ostatním možným vrahům přilepem do té doby prakticky nezvěstný Smerďakov, aniž by byly opravdu jevištně „zahrány“ či „ozřejmněny“ jeho motivy – ideový vzor Ivan). Zvláště, když jsem musel jednoho gymnazistu, argumentujícího větou z programu, že předobrazem postavy byl přece skutečný otcovrah, přesvědčovat, že Dmitrij opravdu vrah není a že Fjodor v románu nevstane z mrtvých. Takže: ten motivičně nepřipravený (na rozdíl od románu) přílepek mi samozřejmě neušel, tím méně jsem ho mohl zaspat. Vy snad můžete usnout, když Vás něco – např.teď četba mého textu – naštve? Taky hezké léto!
.
19.07.2018 (16.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Trpišovský
Nerad odpovídám kritikům a toto je pro mne opět důkaz proč.
Nechtěl jsem s Vámi vést jízlivou polemiku, protože mě to ani nebaví a ke všemu mě většinou útočný tón těchto „korespondencí“ vadí. Vaše odpověď nijak nevybočuje. Samozřejmě máte právo být naštvaný a nebudu tu před Vámi obhajovat inscenaci. Ta se buď obhájí sama a nebo ne. Ale nepište nepravdu, že inscenace upravuje Dostojevského tím, že je v ní otcovrahem Dmitrij. To není pravda. Napište klidně tisíc argumentů, které i zde uvádíte, proč je podle Vás špatná. Fakt je ale ten, že Dmitrij v naší inscenaci vrahem není, což i sám nyní připouštíte. V textu v Nadivadle ale píšete nepravdu. To je celé. Tečka.
19.07.2018 (20.44), , Trvalý odkaz komentáře,
Jan Šotkovský
K Vladimíru Justovi
– chápu dobře, že jste nejdřív tvrdil, že ta inscenace změnila oproti románu osobu otcovraha, a teď už jen tvrdíte, že figura otcovraha je sice stejná jako v románu, ale a) byla tam málo, b) její motivace byla nejasná, c) jeden gymnazista byl zmaten četbou programu?
Pokud to chápu správně, není to důvod ubrat na razantní dikci a třeba se i panu Trpišovskému omluvit?
20.07.2018 (16.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Vida,
z jedné půlvěty z letmých „Poznámek k DER 2018“, týkající se obecného trendu svévolného vylepšování příběhů resp.fabulí předloh a „matoucích záměn vrahů“, jak píšu v DN výslovně, u „Bratrů Karamazových AJ..“, je polemika jako hrom. Vidím opravdu, že někteří tvůrci jsou nekritizovatelní. Ale abych to ze své strany ukončil a zmírnil, neb je mi – tady souhlasím s p.Trpišovským – protivný útočný osobní tón, započatý už vstupní invektivou („spící kritik“?), rád se tvůrci omlouvám. Pochopil-li z mých letmých poznámek z festivalu i z ankety o klišé, že jsem trestuhodně nezohlednil v druhé půli jeho inscenace neorganicky přilepené, inscenačně nepřipravené a tudíž nevěrohodné Smerďakovo přiznání k vraždě (poté ovšem, co se daleko průkazněji k vraždě přizná Dmitrij, postava, inspirovaná navíc dle programu skutečným otcovrahem, a poté, co jako „vylepšení“ předlohy zvýší identifikační zmatek sám Fjodor, který vstane z mrtvých a vyšetřuje vlastní vraždu (???) , pak je i při všech těchto, omlouvám se, svévolných identifikačních hrátkách, asi na vině má původní nepřesná, příliš zjednodušující zkratka. Měl jsem snad dodat – že po všech těch zmatcích a předchozím vytěsnění Smerďakova ze hry, to tak mohlo být (a také jak jsem se přesvědčil bylo!) některými diváky, neznalými románu, chápáno. Nepsal jsem však recenzi jednoho festivalového představení, ta bude doufám následovat, psal jsem, opakuji, obecnou úvahu o jednom trendu, howgh..
A hezké léto!
21.07.2018 (1.45), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Trpišovský
Pane Juste,
nevím, proč jste stále tak útočný („někteří tvůrci jsou nekritizovatelní“). Píšete ve svých poznámkach o trendu „svévolného vylepšování“ – a přitom svou úvahu opíráte o fakt, který není pravda a Vy jste si ho vymyslel, jen abyste potvrdil svou myšlenku. Kdo tedy „svévolně vylepšuje“? Opírám svou profesní čest a pověst o to, jaké dělám divadlo. A v tomto ohledu jsem se nikdy nebránil žádné kritice a není pravda, že bych nikdy nebyl kritizován. Vy, jako divadelní kritik a teoretik, podle mne zas stavíte svou profesní čest na tom, co veřejně napíšete nebo řeknete. Překrucování fakt nebo jejich vymýšlení považuji za věc, která patří mimo obor jakéhokoliv seriózního vědce nebo novináře. A je úplně jedno, jestli je to z Vaší strany odborná publikace nebo jen letmá úvaha. Podotýkám veřejně publikovaná úvaha. Tady se ukazuje nebezpečí „příliš zjednodušujících zkratek“ – což mi v tomto případě přijde opravdu směšné (zkratka něco zkracuje, ale Vy jste uvedl lež). V tom je podle mne to jádro pudla, kvůli kterému jsem se ozval. Neměl jsem jinou možnost, než opravit nepravdivý hlavní argument Vaší úvahy (který se v textu týkal Karamazů), který se teď snažíte zahalit do nejrůznějšího vykrucování a mlhy útočných, k serióznímu dialogu zbytečných adjektiv. Mimochodem opakovaně zatahovat do diskuze neznámého studenta, který ani neví, že se o něm píše, mi přijde přinejmenším pod úroveň odborné diskuze. Já osobně bych se asi k nepravdivému faktu, který bych zveřejnil, postavil tak, že bych vše uvedl na pravou míru. Stačila by k tomu jedna věta. Ale holt ten náš alfa samčí pud (a do toho počítám i sebe, pane profesore) nás vede k tomu zaútočit. Zútočit i tou vynucenou opravou lži. O omluvu mi tu skutečně nešlo. Po tom všem je, věřte mi, skutečně těžké vést s Vámi dialog o přístupech k dramatizaci ikonických textů (neustále připomínáte, že je to maturitní látka). Nevím. Padá na mne zatím z toho našeho „dialogu“ smutek. Čeho opravdového jsme se tu dobrali? K čemu to všechno bylo? Jde nám vůbec o dialog?
21.07.2018 (13.18), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Vladimíre,
tebe není hodno držet se chiméry na stránce vlevo dole. Splést se je lidské, ale trvat na nepravdě??? A promiň, taky mi mrzí, že do toho zatahuješ nějakého studenta a paní Morávkovou podle vzoru – jak i oni říkali!
Pánové, pojďme to smazat. Orli much nelapají.
Může se samozřejmě debatovat o srozumitelnosti inscenace, což se i trochu děje. Protože jde o důvody, které zkušeného kritika přivedly k omylu. Mohu dosvědčit, pane Trpišovský, že v hledištích věru neklimbá a že věci hodně promýšlí. Vladimíre, vím že Skutři némlich tak!!
Ale nejpodstatnější je přece to obecné téma: dodržovat nebo nedodržovat literární a jiné „předlohy“ inscenace? Jestliže považujeme divadlo za tvůrčí umění, a režiséra za „autora“ inscenace, pak je to se vztahem k původnímu dílu hodně složité. V operních inscenacích jsou ty posuny dokonce velmi využívané, ponejvíce hloupě, bohužel, ale i chytře, samozřejmě. Poslední vykřičený případ se odehrál, když Carmen zabila Dona José, aby také jednou ten alfasamec nevyhrál, když už tu tenhle příměr padnul. Copak není podstatnější, že láska končí brutální smrtí (a po zločinu bude jistě následovat trest – Bednárik odtud odvodil svou inscenaci Carmen v ND), než kdo nakonec zemře? Jo, na druhé straně mi vadí, že víc než podstatná úvaha o zločinu a trestu to byla módní zdravice hnutí Mee Too. Ale v tom to přece je – inscenace musí vést dialog, ne jen naplňovat literu předlohy.
Z vaší debaty by se dalo vykřesat safraportské téma, které hýbe současným divadlem!! A dobře zformulované názory vás obou by mě hodně zajímaly – rád něco otisknu!!! Nechme malicherností.
21.07.2018 (15.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Dialog to není,
protože zahajovat dialog obviněním, že druhý píše o něčem, co prospal, za dialog nepovažuji. Proto jsem takový ne-dialog s tvůrcem, jehož mám jinak proč si vážit, chtěl ukončit, v zájmu obou, už minule. Což teď ale nemůžu, protože Vy jste mě – neschopný si připustit některé možné vady úpravy (na něž jste zatím vůbec nereagoval: viz zmrtvýchvstání Fjodora Karamazova aj.) – obvinil ze lži. Proti tomu se ohrazuji. Utěšuji se, že to není z uražené ješitnosti, ale že jste prostě jen nepozorně četl. Opravdu si znovu přečtěte, co jsem napsal – kromě půlvěty ve festivalových poznámkách v DN, to bylo mé tvrzení v NADIVADLE v anketě o klišé (nikoli o Vašem představení), že někdo NEZNALÝ ROMÁNU z Vašeho faktického eliminování nebo dejme tomu upozadění skutečného vraha – byť s přilepeným závěrečným doznáním – by mohl vyvodit, podpořen i větou v programu, že vrahem je ten skutečně odsouzený. Nic víc, nic míň. Dovoluji si připomenout, že mezi neznalé románu se nepočítám. Jen jsem se pokusil vžít do role diváka, neznalého předlohy (to dělám běžně – kolega Hořínek takovou záměrnou „kritickou naivitu“ dokonce považoval za předpoklad kritického poznání). Být na Vašem místě, nad mou obavou z možného matení – a jedině ta byla důvodem inkriminovaných vět – bych se v duchu zamyslel. Namísto spílání do lhářů. Vyzván kolegou Šotkovským, pokusil jsem se minule omluvou a sebekritickým připuštěním možné nepřesnosti formulace náš spor ukončit podanou rukou, aby mohl začít skutečný dialog. Ale vidím, že je to u Vás marné.
Tak snad až někdy jindy.
21.07.2018 (15.47), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Milý Josefe,
máš pravdu – a právě proto jsem si u vás v DN předem dojednával článek, který narozdíl od poznámek a půlvět dovysvětlí to, co nestihla glosa. A snad dovodí, že nic neexistujícího vlevo dole nehledám, nýbrž vycházím z existující inscenační úpravy – a pí Morávkové jsem se bezprostředně poté ptal proto, že jsem si sám nebyl jistý, zda to možné matení oproti románu čtu správně – zda je zmatená ta úprava nebo já – chtěl jsem prostě nakoupit u odborníků. Vše další najdeš doufám v článku…
21.07.2018 (16.10), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Tak se těším.
21.07.2018 (17.19), , Trvalý odkaz komentáře,
Lukáš Trpišovský
Abychom to nešťastné dopisování,
ten nedialog uzavřeli. Máte, pane Juste, pravdu. Zahájit dialog obviněním, že jste na představení spal, bylo hloupé. Nemyslel jsem to samozřejmě doslova, ale i tak to nebylo vůbec k věci. Mrzí mne to a omlouvám se Vám. Až teď na poněkolikáté přečtení Vašeho textu na webu Nadivadla jsem objevil, co máte na mysli – vsuvku „pro neznalé románu“. Pro neznalé čtenáře naší korespondence, kteří se tu kupodivu našli, tu uvádím celou inkriminovanou pasáž: „A tak necháme – pro neznalé románu – zavraždit starého Karamazova Dmitrijem (namísto Směrďakovem – ten z příběhu vysublimuje zcela na okraj a nemotorně se k němu přimotá až nakonec). A do programu, aby to popletení, třeba gymnazistům u maturity, bylo potvrzeno, napíšem, že se u postavy Dmitrije autor inspiroval skutečným otcovrahem Dmitrijem Iljinským. Jenže Dostojevský napsal příběh s reálným vrahem Směrďakovem, tečka, inspirovaným ideovým vrahem Ivanem, tečka. “ Text mi opravdu přijde nešťastně formulovaný a vyplývá z něj oboje tvrzení, Vaše i mé. Nechť posoudí jiní… Na ostatní připomínky včetně „zmrtvýchvstání“ Karamazova jsem nereagoval, protože na to zde není prostor a respektuji, že má každý divák právo si udělat svůj názor, že i třeba nepřečte náš záměr. Konekoců se ale v románu neuvádí, co bylo po pohřbu s duší Karamazova. Obecně nejsem fanoušek svévolného přepisování, ale souhlasím s panem Hermanem, že každá nová interpretace je pokus o nový výklad, subjektivní pohled, dialog s autorem, ne rychlopřípravna pro maturanty. Jako Skutr děláme i autorské inscenace, takže mi věřte, že se můžeme vyžít autorsky jinde a ne „svévolným“ přepisováním uznávaného autora. Na závěr Vás chci upřímně ubezpečit, a kdo mne zná osobně, by Vám to jistě potvrdil, že poslouchám a vnímám každý postřeh a přemýšlím o něm. Proto si opravdu s velkým zájmem přečtu Váš článek v Divadelkách jako názor člověka, kterého si pro mnoho věcí vážím. Doufám, že tímto celou věc hodíme za hlavu.
Děkuji Josefu Hermanovi a Janu Šotkovskému za cennou roli mediátorů 🙂
Zdravím je a všem přeji opět klidné líné vlekoucí se horké letní dny!
21.07.2018 (20.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Josef Herman
Zdravím vás také, tak se mi to líbí.
Pro všechny zájemce – od 8. srpna se tuším čtyřikrát opakuje v Krumloě inscenace Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v režii SKUTRů, podle mého skvělý příspěvek k hlavnímu tématu debaty. Také se chystám, že si to dám ještě jednou, a těším se moc. Vladimíre, jestli můžeš, zajeď se podívat.
21.07.2018 (22.42), , Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Just
Milý Lukáši a ostatní,
díky – i za vysvětlení toho pro mne matoucího zmmrtvýchvstání Fjodora Pavloviče, tady je možná na vině i moje nechápavost, nebo právě přílišná zamilovamnost do předlohy? – Tak vida, konečně jsme snad oba odložili svá ega, a můžu pronést větu, která měla (to uznávám) zaznít hned v mém prvém komentáři (zazní snad i s příslušnými citacemi konečně v DN): to „pro neznalé románu“ se týká toho, že při škrtu postavy nešťastného Grigorije Vasiljeviče (to jeho krev má utíkající Dmitrij Fjodorovič na rukou, to o něm i ve Vaší inscenaci říká a je přesvědčený, že ho zabil – jenže to si myslí pouze Dmitrij, ale čtenáře nenechá autor ani na vteřinu na pochybách, že Dmitrij otcovrahem není), že tedy mohl opravdu u diváka vzniknout dojem, že Dmitrij mluví o svém otci, a tak jako u pozdějších soudců, mohl vzniknout reálný dojem, že Dmitrij je otcovrah. Zvláště, když skutečný vrah a jeho motivy byly na můj vkus v úravě příliš upozaděny, a – přísahám poslední věta, už dám pokoj! – v tištěném programu není, že inspirací pro Dmitrije byl DOMNĚLÝ, NEPRÁVEM ODSOUZENÝ, nýbrž skutečný otcovrah.
Myslím, že jsme se konečně k něčemu i Vaši zásluhou dobabrali, zbytek snad v DN.
Taky hezké (a raději nekaramazovské) léto!
24.07.2018 (9.33), , Trvalý odkaz komentáře,