Zemřel Luděk Eliáš
29. 7. 1923 Slaný – 10. 7. 2018 Ostrava
Herec, režisér, divadelní ředitel, scenárista, publicista a moderátor.
Během druhé světové války nedokončil studium na reálném gymnáziu ve Slaném, v únoru 1942 byl spolu s rodiči z rasových důvodů internován v terezínském ghettu, kde se začal věnovat divadlu a – pradoxně – mu tato láska zůstala až do konce života. Z Terezína byl transportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, kde se stal číslem A 2026 (osobně se setkal s „doktorem“ Mengelem). Přežil Birkenau, Sachsenhausen, nálety i pochod smrti.
Po skončení války bez odborné průpravy nastoupil hereckou dráhu v průběhu vojenské základní služby v AUS VN (1945–1947), následně získal krátkodobá angažmá na scénách tehdejších oblastních divadel ve Slaném (1947–1948) a Písku (1948–1949). V v letech 1950–1955 byl hercem a režisérem v Krajském oblastním divadle České Budějovice.
Od roku 1956 patřil ke kmenovým hercům a občasným režisérům Divadla Petra Bezruče v Ostravě. Hrál v inscenacích Jana Kačera, Evžena Němce, Saši Lichého či – později – Pavla Palouše, Pavla Pecháčka, Josefa Janíka, Zdeňka Kaloče a dalších. Několikrát hostoval i ve Státním (dnes NDM) divadla Ostrava. V letech 1962–1966 byl ředitelem Divadla Petra Bezruče. V letech 1966 – 1970 zastával v ostravském studiu Čs. televize pozici vedoucího umělecké redakce, moderátora, dramaturga a scenáristy.
Po 21. srpnu 1968 patřil k protagonistům svobodného necenzurovaného televizního a rozhlasového vysílání realizovaného z improvizovaného studia na vysílači v Ostravě-Hošťálkovicích, které bylo za dramatických okolností 28. srpna ukončeno jeho obsazením okupačními jednotkami. V následném období tzv. normalizace byl z politických důvodů z dosavadního zaměstnání propuštěn, vrátil se k herecké práci na svou mateřskou scénu, kde působil i po svém odchodu do důchodu (1980) až do druhé poloviny osmdesátých let minulého století. Vedle divadelní a televizní činnosti spolupracoval s filmem a ostravským studiem Čs. rozhlasu (zde také činný jako autor rozhlasových her a scénářů dramatických pořadů).
I po devadesátce byl neuvěřitelně činorodý. Pravidelně navštěvoval střední školy a vyprávěl studentům své zážitky z doby války i pohnutých dní srpna 1968 či následné normalizace. Se svými kamarády z ostravské pobočky ČSBS několikrát připravili velkou historickou soutěž o dějinách 20. století pro studenty ostravských škol. O jeho životních osudech natočil režisér Petr Lokaj televizní dokument Osud č. A2026 (2008). V roce 2012 se stal pátým laureátem Ceny Jaromíra Šavrdy za svědectví o totalitě, kterou uděluje občanské sdružení PANT u příležitosti Dne lidských práv. V loňském roce mu byl udělen titul Paul Harris fellow (ocenění Rotary klubu za vytrvalou práci a mimořádné skutky – více zde) a stal se čestným občanem Ostravy.
Portrétní dokument s názvem Holocaust v životě Luďka Eliáše režisérek Kláry Řezníčkové a Moniky Horsákové (součást cyklu výukových filmů Sami proti zlu vyrobený studenty Audiovizuální tvorby Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě) získal spolu s dalším snímkem o Janu Zajícovi 1. cenu v sekci Člověk a společnost na mezinárodním filmovém festivalu Ekofilm (2012). Jeho příběhu se (spolu s osudy Michala Salomonoviče a Věry Andrysíkové) věnuje také dokument s názvem Holocaust v Čechách a na Moravě (režie: Monika Horsáková a Klára Řezníčková). Česká televize s ním natočila dokumenty Vzkaz Luďka Eliáše a Babylon – Luděk Eliáš. IDU s ním natočil vzpomání v rámci projektu orální historie českého divadla – zde, resp. zde.
Odešla významná osobnost ostravského kulturního života. Bylo mi ctí, že jsem se mohl s Luďkem Eliášem několikrát setkat, sdělil ke smutné zprávě primátor Ostravy Tomáš Macura. Pohřeb se uskutečnil v úzkém rodinném kruhu.
Komentáře k článku: Zemřel Luděk Eliáš
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)