Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Avignonské postřehy 2018 (No. 1)

Letošní 72. ročník divadelního festivalu v Avignonu začal tradičně prvním červencovým pátkem. Kanceláře OFF festivalu zabírají letos daleko větší prostor a jedna tisková konference s jednotlivými hereckými soubory střídá druhou, takže tiskové centrum je stále plné. Tradiční IN je stále ve stejné místnosti, ale letos se festival podstatně rozrostl a představení a doprovodných akcí je tolik, že je vyloučené je všechny zhlédnout.

Přesto se nedá říci, že by festival našel nějakou ucelenou dramaturgickou koncepci a jasný profil. Hlavním a s velkým očekáváním uvedeným titulem na otevřeném nádvoří Papežského paláce byl letos Senecův Thyestes v režii Thomase Jollyho. Režisér se stal před čtyřmi lety miláčkem avignonského publika, když na festivalu uvedl celého Shakespearova Jindřicha VI. Osmnáctihodinová produkce, kterou jsem tehdy měla to štěstí vidět, byla jednou z nejlepších inscenací posledních ročníků festivalu IN. Ovšem je těžké překonat takto vysoko položenou laťku a je nutno říci, že Thyestem se jí Jolly příliš nepřiblížil.

Problém je především ve výběru v podstatě neznámé a rozhodně dnes neuváděné hry samotné. Toto Senecovo dílo bylo dle mého soudu zapomenuto právem, protože se rozhodně nejedná o vrchol antické dramatiky. Charaktery postav jsou nepravděpodobné, pohnutky jejich jednání záhadné, dlouhé moralizující proslovy nudné, výstavba dramatu krkolomná.

Fascinace silně morbidním dějem byla pro režiséra – podle jeho slov – hlavní pohnutkou k nastudování tohoto dramatu. Chrlí řadu skvostných nápadů a jeho cit pro jeviště, rytmus představení, vedení herců a smysl pro jevištní prostor jsou mimořádné. Působivá scéna, strašidelné malé Furie jako přízraky plynoucí po jevišti i chór zastoupený zpěvem dětského sboru byly okouzlující. Skvělí byli herci v rolích Thyesta (Damien Avice) a jeho bratra Atrea, kterého si zahrál – a výborně – sám Jolly. O to větší je škoda Jollyho košatého talentu pro tak málovrstevnatý text. Přesto se nedá říci, že by inscenace byla festivalovým zklamáním. Přes mé výhrady k volbě titulu to bylo velmi dobré představení. Je vidět, že Jolly je opravdu velký umělec.

…

To se ovšem nedá říci o inscenaci Jouers, Mao II, Les Noms, což je adaptace tří románů významného, v podstatě kultovního amerického spisovatele Dona De Lillo. Desetihodinový projekt, hlásící se k postmodernismu a odehrávající se od šedesátých do devadesátých let minulého století, je dílem režiséra Juliena Gosselina, který je též autorem divadelní adaptace. Když jsem zde na festivalu vloni viděla hru o Moliérovi režírovanou Frankem Castorfem, měla jsem dojem, že ji nic nepřekoná. Na obrovském prostoru byli rozmístěni herci na několika jevištích a jejich tváře divákům na obrovském plátně přibližovali běhající kameramani. Přesto se snad tento mumraj ještě dal nazvat divadlem. Ovšem v případě Gosseliniho projektu si už nejsem vůbec jistá.

Herci jsou živě snímáni na plátno umístěné v horní polovině zakrytého jeviště. Po většinu inscenace nejsou živě vidět, jen občas se mihnou kdesi v šeru v dáli po odtažení opony, či – zřídka – vyjdou na předscénu. Jejich herectví je velmi civilní. Rychle se střídající dialogy připomínají spíše umně sestříhaný americký seriál Přátelé než živé divadelní herectví. Vedle řešení svých osobních vztahů osnují teroristické útoky, plánují celosvětovou revoluci, vzývají Maa a jeho Rudou knížku, kritizují celosvětový kapitál, válku ve Vietnamu a tak podobně. A všichni bez ustání kouří jednu cigaretu za druhou. Celých deset hodin představení. Nekonečný filmový maraton oživovali zbylí diváci, usínající ve všech možných polohách vsedě i vleže přes několik opuštěných sedadel, či bloumající přilehlou zahradou. Jak vtipně poznamenal kolega, být to místo divadla televize, po deseti minutách by přepnul. Smysl uvádění tohoto díla na divadelním festivalu mi poněkud uniká. Asi jako toto dílo uniká divadlu a – především – divákům.

…

Taneční inscenace Kreatur je dílem světoznámé berlínské choreografky Sashy Waltz. Představení je víc než jen prostým tancem. Je komplexní podívanou s velkým emotivním nábojem. Je mnohoznačnou výpovědí o lidském těle, o jeho možnostech spolupráce s jinými bytostmi, s nimiž společně dokážou tvořit v prostoru celek, který je více než jen součtem pohybu a bytí jednotlivců. Těla v neustálém zápase o dobytí prostoru zkoumají možnosti vzájemné spolupráce a koexistence i osamostatnění a osvobození od svazujícího spojení s druhými. Či naopak splynutí s nimi. Těžké je toto taneční dílo popsat. Ostatně v Divadelních novinách 13/2017 o něm skvěle referovala Nina Vangeli (Mezi elegancí a barbarstvím) a více se o něm můžete dozvědět i v revue Taneční zóna 2/2017. Za sebe mohu jen říci, že je to v tom nejlepším slova smyslu dechberoucí podívaná.

…

Abych nezapomněla na OFF… Mimořádně na mne zapůsobila inscenace hry, zejména ve frankofonním světě známého dramatika Wajdi Mouawada Littoral (Pobřeží) režisérky Stéphanie Dussine. Příběh, jak už jsem u tohoto autora viděla před lety v inscenaci Pakamambo, se rozvíjí za pomocí hovorů s mrtvým příbuzným (zde otec) a zvnitřnělého vzoru (rytíř), kteří pomáhají hlavnímu hrdinovi Wilfridovi vyrovnat se s nástrahami osudu i vlastním nitrem. Wilfrid se dozvídá o smrti svého otce. Z jeho neodeslaných dopisů poznává otcův vřelý vztah k sobě a hodlá ho pohřbít. Není ale kde – všechny hřbitovy jsou přeplněny padlými v bojích, či rozkotány. Na své pohřební pouti potkává další válkou poznamenané vyděděnce a spolu s nimi nakonec otce pohřbí. A dojdou klidu i oni.

Mouawad je autor, který dokáže vystavět sevřené, precizně koncipované drama za pomoci originálních postav a výstižných dialogů. Přidá-li se k tomu výborná, neokázalá, ale do detailu promyšlená pevná režie a výborné herecké výkony (Compagnie Esbaudie), vznikne mimořádná inscenace. A právě to se stalo. (Své drama autor v roce 2004 natočil jako stejnojmenný film, který bylo možné v roce 2005 zhlédnout i na MFF KV – zde.)

Takže to je prozatím vše z vedrem rozpáleného Avignonu. S dalšími postřehy se ozvu příště.

• Autor: Štěpánka Nohýnková
• Publikováno: 27. července 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Avignonské postřehy 2018 (No. 1)

1. Vladimír Hulec

   

   Nechci
   zde polemizovat o tom, zda a jakou má či má mít Avignon ucelenou dramaturgickou koncepci a jasný profil. Podle mne to u festivalů tohoto typu není možné ani vhodné. Mohou se samozřejmě projevovat nějaké tendence, vznikat dramaturgicky koncipované řady, nicméně jednotná dramaturgická koncepce by podle mého soudu festival IN příliš vyhranila a v podstatě jeho myšlenku velkého setkání a konfrontace francouzského, evropského a světového divadla zahubila.
   Jako velkou chybu či škodu vidím, že se dramaturgie dlouhodobě uzavírá do poměrně úzkého okruhu tvůrců a nezve více především východoevropských divadel. Samozřejmě mám na mysli také české tvůrce, kterým by to pomohlo k důležité konfrontaci. A věřím, že inscenace Morávka, Nebeského, Špinara, Pitínského, Adámka, Dočolomanského, Havelky, Friče, Rosti Nováka, Miřenky Čechové, Petra Boháče, Skutrů či dalších (letos i Klatův Shakespeare na Palmovce, kdysi inscenace Petra Lébla v Dnz, především jeho cyklus Čechova) by se v Avignonu neztratily.

   31.07.2018 (17.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ